Kulaté listopadové výročí se blíží a vzletných slov o svobodě a o tom, jak za socialismu bylo hůře, přibývá. Jakmile se ale řeč stočí ke konkrétním problémům dneška, situace se rychle mění. Jako by nás nic jiného než 30 let stará neúspěšná řešení najednou nenapadala.
Papiňák před výbuchem
Tak třeba bytová krize. Desítky let jsme ji pořádně a systematicky neřešili, takže teď na nás doléhá o to tíživěji. Ceny starších bytů v Česku jen za minulý rok vzrostly o pětinu a Praha se už zcela utrhla ze řetězu. Byt pod tři miliony v hlavním městě neseženete, cena za metr čtvereční v něm atakuje hranici 90 tisíc korun a nájemníka přijde měsíčně už na tři stovky. Podle odhadů má přitom do metropole v příštích letech přesídlit dalších 160 tisíc lidí. Kdybychom chtěli popsat, jak vypadá papiňák těsně před výbuchem, stěží bychom našli výstižnější ilustraci.
Stačí pak jedna zpráva o tom, že Berlín se chystá zastropovat nájemné, a i z těch, kdo v Česku při oslavách revoluce rozhodně přísahají na svobodu a trh, jsou najednou přesvědčení socialisté - rádi by se v německé metropoli inspirovali.
Není to dobrý nápad. Sebevědomá a bohatá demokracie, kterou snad stále ještě jsme, má dost jiných a lepších možností, jak krizi bydlení vyřešit. Jen ta odvaha chybí.
V Berlíně chce vládní koalice sociálních demokratů, zelených a postkomunistů zmrazit nájemné na příštích pět let. Dotklo by se to nájmů v bytech postavených po roce 2014, dohromady jde tedy o půldruhého milionu jednotek. Experiment má vstoupit v platnost příští rok.
Křesťanští demokraté ale ženou věc co nejrychleji k ústavnímu soudu a nejsou bez šance na úspěch - berlínský "Mietendeckel" by asi opravdu narušil ústavní práva. Navíc by mohl situaci ještě více zhoršit: apetit developerů stavět další byty by rozhodně nepodpořil.
Tím absurdnější by byl "nájemní dekl" u nás, kde jsme teprve nedávno skončili s dost zdlouhavou postsocialistickou regulací nájemného. Kdekdo kritizoval odkaz Václava Klause, který se deregulaci zuby nehty bránil, aby jeho maminka mohla dál v klidu bydlet na Vinohradech. A teď bychom se k tomu měli vracet?
Kdo ale nasazuje na radikální berlínské řešení, měl by samozřejmě nabízet nějaké vlastní. Takže co bychom po politicích vlastně měli chtít?
Největší města určitě musí začít stavět více bytů. Když v mnoha ohledech podobná a také mohutně se rozvíjející Varšava zvládne povolit ročně výstavbu 1200 bytů na každých sto tisíc obyvatel, neexistuje ospravedlnitelný důvod, aby Praha podávala sotva čtvrtinový výkon.
To ale samozřejmě není řešení pro tuto kritickou chvíli. Než se ve velkých městech výstavba rozeběhne, bude to trvat roky. Navíc se zatím reprezentace největších českých sídel stále ještě nedokázaly rozhodnout pro jednu ze dvou základních možností: Buď po vzoru Vídně na své triko s obří investicí začít znovu budovat obecní bytový fond, kde bude regulované nájemné. Nebo vsadit na developery, mnohem jednodušeji jim povolovat výstavbu, ale zároveň se spolu s tím už od nich přestat nechat vodit za nos. V praxi to znamená důsledně vyžadovat v projektech i občanskou vybavenost a část bytů pro obec na sociální bydlení.
Než se otálející politici už konečně rozhodnou pro výběh po jedné z těchto tratí, je ovšem třeba, aby podpořili i opatření, která mohou pomoci rychle. V našem případě to znamená investovat do dopravy. Hned vysvětlím.
Ukončete nástup, dveře se zavírají
Ne každé město roste do výšky jako New York. V Evropě je naopak léta zavedené, že se aglomerace rozrůstají do délky, pohlcují příměstské vesničky a městečka.
Praha to nezvládá. Sice se rozšiřuje, ale na jejích okrajích je občanská vybavenost tragická. Včerejší malotřídky mají dnes třídy I. A až F, aniž by měly na takovou situaci dost prostředků. Podobné je to s obchody, úřady, parky, sportovišti a lékaři. O kultuře ani nemluvě.
I to by se dalo nakonec nějak zvládnout, kdyby ovšem fungovala doprava. Jenže právě s ní je to asi nejhorší. Promyšlený a funkční příměstský systém mezi Prahou a Středočeským krajem je stále hudbou budoucnosti (v okolí jiných českých metropolí je to o trochu lepší). Z přecpaných vlaků od Českého Brodu, Čelákovic a Kralup nad Vltavou div už nevypadávají cestující za jízdy. Autobusy stojí v kolonách s masou aut.
Máme-li rychle něco udělat s neúnosně rostoucími nájmy, je třeba akutně investovat právě tady. Každý bude chtít žít na metru, dokud vás dopravní dostupnost z periferie bude dál nutit vstávat v pět, abyste stihli vystát kolonu do práce na devátou. Do toho se chce denně málokomu a raději zaplatí nehorázný nájem, čímž jeho cenu vyšroubuje zase o něco výše.
Místo pofidérních dotací na jízdné by vláda Andreje Babiše ve spolupráci s kraji a obcemi měla zapracovat na komfortnějších jízdních řádech a garantovat kvalitní příměstský dopravní systém minimálně na věčné časy. Pak se vlna zájemců o drahé bydlení v centru měst přesune velmi rychle do dostupného bydlení na periferiích či venkově. Pořád bude něco drhnout, ale snadné dojíždění ty největší problémy dokáže vyřešit.
Prospěje to navíc celé republice. Hlavní město pak kupříkladu přestane vysávat periferní oblasti Středočeského kraje, které by za dobrých dopravních podmínek mohly prosperovat, ale protože opak je pravdou, vymírají.
Cílem by měla být příměstská doprava, kterou známe od Barcelony po Stockholm. Můžete bydlet klidně desítky kilometrů za městem, ale bez problému se za rozumnou cenu dostanete ráno do práce nebo do školy a večer z kina či divadla domů.
Zachraňte se sami
Až si splníme tento úkol, můžeme se bavit, co dál. Je bohužel pravděpodobné, že česká města nikdy neseberou odvahu si napůjčovat tolik, aby ve velkém stavěla obecní byty, jako to dělá Vídeň.
Od státu přitom pomoc čekat nelze, jak dokládá aktuální fiasko programu Výstavba, který rozběhlo Ministerstvo pro místní rozvoj. Obce si v jeho rámci mohou půjčovat peníze na budování sociálních bytů, administrativní peklo s tím spojené je ale tak velké, že zájem je prakticky nulový.
Zbývají tedy developeři. A pokud se máme dohodnout právě s nimi, zastropované nájmy nám nepomohou. Kdo by se nechal přesvědčit, aby pod takovým deklem stavěl? Nehledě na to, že i v našich právních podmínkách by strop odporoval ústavě.
Pomoci z bytové krize může i to, co je pro dobře fungující trh typické - chytré daňové pobídky. Daně z nemovitosti jsou ve velkých městech absurdně nízké. Má to své vysvětlení - jsou v moci obcí a každý starosta se bojí, že po jejich zvednutí nebyl znovu zvolen.
Není ale jediný důvod, proč berně nezvednout alespoň u krátkodobých pronájmů: podpořilo by to touhu vlastníka hledat nájemce na delší dobu a nešponovat cenu na samou mez únosnosti.
Je ale bohužel nepravděpodobné, že by ke krizi někdo takto systematicky přistoupil. Ať už v Praze v posledních letech vládne kdokoliv, postaví se ročně maximálně desítky obecních bytů a povolí pouhé stovky nových bytů.
Boj o co nejlevnější hromadnou dopravu v městech sice probíhá, ale bohužel ze sobeckých volebních zájmů se omezuje jen na voliče v samotném městě. Cílem je přitom rozšířit levné dojíždění i na pracující z okolních měst a venkova. Vždyť jen v Praze obsazují 40 procent pracovních míst přespolní, kteří si pak různě po ránu ze zoufalství strkají auta do každé volné škarpy, kterou ještě najdou.
Centrální vláda pak na smírný rozvoj měst a okolí kašle. Opozici to nezajímá, asi o problému ani neví. A pokud ano, pak jen závodí ve škodlivém populismu - ODS například navrhuje odečet úroků z daní na další nerezidentní nemovitosti, čímž asi chce voličům naznačit, že stát už definitivně zkrachoval a zachránit se lze jen nákupem investičních bytů.
Pak se nikdo nemůže divit, že mnoho lidí 30 let po revoluci hesla o svobodě a konci centrálního plánovaní už moc nebere. Bydlení se stává nedostupným a místo chytrého liberálního řešení mluvíme zas jen o nové formě státního socialismu, třeba v podobě "nájemního deklu".
