Brusel křičí: „Vlk žere demokracii!“ Sám mu přitom drží dveře

Ty plakáty na mě koukají v metru i na nádraží – kampaň EU s logem „Chráníme to, co je důležité“ nás oblažila vizuálně i obsahově nepříliš nápaditými plakáty s nápisy „Svobodný tisk“, „Svobodný projev“ a „Svobodný výzkum“. Schválil Evropský parlament nějaký převratný zákon na ochranu svobody projevu, tisku či výzkumu? Je něco z toho v Evropě v ohrožení?

Na jednoduchou otázku „Proboha, proč?“ se člověk dozví odpověď, jen když vyťuká napsaný webový odkaz (chtít QR kód by bylo asi moc). Takže, o co jde? Dozvíte se dost podstatnou informaci, že „díky demokracii v EU využíváme různé každodenní prvky naší svobody – od prohlížení zpráv, sledování oblíbených pořadů až po debaty s přáteli v baru“. Tady člověka napadne, jestli opravdu k tomuto zjištění potřebuje kampaň EU.

Každopádně už další věta vše osvětlí. „Principy demokracie jsou dnes pod stále větším tlakem, a to i v Evropě.“ Ok, takže jde o demokracii! Někdo nám chce asi zakázat sledování oblíbených pořadů až po debaty s přáteli v baru. Jen tak vědět kdo… To se totiž nedozvíte. Ani jak. Ani kde. Jen co máte dělat. Zásadní rada zní: Zapojte se do demokratického života. To bych bez kampaně nevěděl…

Je to celé takové nekonkrétní, vágní a banální. Lidí, kteří by byli proti svobodě projevu, tisku či výzkumu, moc není, a pokud ano, nicneříkající plakáty je asi nepřesvědčí. Na druhou stranu to asi nikoho nenaštve jako podobná kampaň před čtyřmi lety, kde se vedle podobně banálních hesel „svoboda, mír, demokracie, jednota, bezpečnost, stabilita, solidarita“ objevila i poněkud kontroverznější „zelená transformace“ či „obnovitelná energie“. Pokud je cílem vyčerpat rozpočet, nikoho neurazit, splnit zadání a vykázat činnost, asi se to povedlo. Až na mě.

Banalita dobra mě totiž uráží. Co dalšího nám EU sdělí? Že je dobrá demokracie? Svoboda náboženského vyznání? Svoboda shromažďování? Osobní svoboda? Že se máme mít rádi?

Svoboda projevu či tisku (jak hezky je to po staru řečeno, jako v předinternetové době…) je hodně důležitá věc a varovat před její ztrátou je vhodné, ale jen pokud opravdu hrozí. Jinak je to jako v té Ezopově bajce „Pastýř a vlk“, kde se mladý pastýř na pastvě nudí, a tak se rozhodne vystřelit si z vesničanů. Začne křičet: „Vlk! Vlk! Pomoc, vlk mi žere ovce!“ Vesničané nechají práce, popadnou vidle a běží mu na pomoc. Když dorazí, pastýř se jim vysměje, že skočili na vtip. Takhle to zopakuje dvakrát nebo třikrát, a když vlk přijde doopravdy, vesničané už mu neuvěří.

Celé je to o to trapnější, že krátce před zahájením kampaně vyšel v předním (proevropském!) webu Euractiv zásadní článek šéfredaktora Matthewa Karnitschniga, jinak též léta bruselského dopisovatele deníků Politico a Wall Street Journal. Jde tedy o zkušeného pardála a rozhodně ne euroskeptika.

Karnitschnig začíná osobně: „Každý zkušený novinář už někdy ve své kariéře slyšel od tiskového mluvčího tohle varování: ‚Já vám nevyhrožuji, ale pokud ten článek vydáte…‘ Před mým loňským příjezdem do Bruselu bych případy, kdy jsem taková ultimáta dostal, spočítal na prstech jedné ruky (a v tomto oboru se pohybuji už přes 30 let). Od té doby už mi na to prsty nestačí.“

Karnitschnig se dále věnuje konkrétním případům (poslední den před vydáním svého článku) a popisuje, jak funguje tiskový tým Ursuly von der Leyenové: „Kromě hrozeb, abychom články nepublikovali, jsme ze strany mluvčích vystaveni časté agresi, a to jak po telefonu, tak osobně.“ Výsledkem jsou dokonce zákazy přístupu na brífinky komise.

Poslední tři odstavce jsou poměrně zdrcující a vzpomněl jsem si na ně, když jsem šel okolo krásně znějících plakátů s heslem „Svoboda tisku“. Dejme tedy ještě naposledy slovo Matthewu Karnitschnigovi: „Ačkoli von der Leyenová verbálně deklaruje důležitost svobodného a nezávislého tisku, v praxi uplatňuje velmi přísnou kontrolu nad mediálními výstupy.“

„Exkluzivní zprávy se rozdávají těm, kteří jdou komisi na ruku, zatímco ti, kteří odmítají spolupracovat, jsou trestáni tím, že je jim omezen nebo zcela odepřen přístup k informacím.“

„Brusel je už dlouho místem, kde novináři mocné spíše hýčkají, než aby je hnali k odpovědnosti. Usnadňuje to život. Mnoho zdejších reportérů je navíc závislých na dotacích EU a jsou ochotni vyměnit novinářskou integritu za přístup k informacím – zkrátka držet krok, aby neměli problémy.“