Komentář: Den, kdy se Německo otočilo zády k jádru. Účet chodí ještě teď

Přesně před patnácti lety, třicátého května 2011, oznámila spolková kancléřka Angela Merkelová odchod Německa od jaderné energie. Německo následně odstavilo 17 zbývajících jaderných reaktorů. Jejich likvidace potrvá nejméně do roku 2045 a vyžádá si 50 miliard eur. Elektřina, kterou mohly tyto reaktory vyprodukovat během následujících 20 let, má tržní hodnotu zhruba 100 miliard eur.

V dějinách najdeme jen málo příkladů, kdy nějaká civilizace odmítne fungující technologii, která ulehčuje lidem život. Němcům se to podařilo. Po jaderných reaktorech – vrcholném díle strojírenství – zůstanou zelené louky. Asi symbolicky jako výraz návratu k předindustriální společnosti, ke které průmyslový gigant Evropy směřuje.

Jen mezi lety 2019 a 2025 ztratil německý výrobní sektor přes 250 000 pracovních míst a například představitelé německého Svazu chemického průmyslu (VCI) označili současnou situaci za nejhorší krizi od konce druhé světové války.

U většiny elektráren již začalo řezání a rozebírání obřích vnitřních komponent, jako jsou turbíny, parogenerátory a potrubí. V srpnu 2024 byly odstřeleny ikonické chladicí věže elektrárny Grafenrheinfeld. Palivové tyče byly vyjmuty z aktivních zón reaktorů.

Budovy budou postupně zbourány a kontaminovaná suť uložena do bezpečných úložišť. Na místě někdejších reaktorů – toho nejsložitějšího, co dokázal vyrobit německý průmysl – mají být zelené louky.

Během pouhých dvou tří generací jsme se tak dostali od optimistické vize jaderné energie jako levného zdroje energie, který lidem ulehčí život, k jejímu zatracení a nyní k opatrné renesanci.

„Už nebude práce třeba, atom zadělá na chleba, atom nám vypere prádlo, a přitom vyškvaří sádlo. Energií atomickou nahradíme práci lidskou,“ zpíval Jan Werich v padesátých letech. Padesátá a šedesátá léta byla obdobím optimistického budování jaderné energie.

Pilíř evropské integrace

Jedním ze zakládajících pilířů evropské integrace bylo Evropské společenství pro atomovou energii. Ještě počátkem sedmdesátých let, po ropném šoku z roku 1973, plánovali Němci vybudování masivní flotily jaderných elektráren jako cesty k energetické nezávislosti.

Do roku 1985 mělo být v západním Německu padesát velkých reaktorů, které měly pokrývat skoro polovinu spotřeby elektřiny. V tom byly zajedno všechny hlavní strany zleva doprava – od sociálních přes svobodné po křesťanské demokraty.

Jenže pak se něco stalo. Přirozený odpor místních obyvatel, kteří nechtěli elektrárny ve svém sousedství, se spojil s novou skupinou levicových aktivistů, pro které byl (a je) boj proti jádru základním článkem víry. Pro skupiny, ze kterých se postupně vyvinula Strana zelených, bylo jádro symbolem bezohledného kapitalismu, technokratické arogance, ohrožení demokracie, ekologického hazardu a strašáku jaderného armagedonu.

Krajní levice tehdy opustila tradiční víru v technologický pokrok ve prospěch návratu k idealizované prvotní skromnosti. Tím se sice zbavila voličské základy pracujících, kteří se (nepřekvapivě) chtěli především mít lépe, ale získala novou – byli to lidé z nastupující postindustriální společnosti: učitelé, státní zaměstnanci, lékaři, studenti a sociální pracovníci. Lidé materiálně zajištění, kteří si mohli si dovolit luxus řešit postmateriální hodnoty“, jako je záchrana planety nebo globální mír.

Z protestů proti stavbě nových elektráren plynule přešli k blokádám transportu vyhořelého paliva (to se v Německu stalo každoročním folklorem, který si vyžádal nasazení tisíců policistů) a k boji za jednostranné jaderné odzbrojení, které ve své Anatomii jedné zdrženlivosti z roku 1985 kritizoval zpoza železné opony pro jeho politickou naivitu i Václav Havel.

I když Strana zelených zůstala dlouho nejslabší stranou v Bundestagu, povedl se Zeleným přímo ukázkový „Dlouhý pochod institucemi“. Jejich ideologie postupně ovládla nejprve sociální demokraty, kteří v roce 1986 odmítli jádro, a nakonec – o čtvrt století později – i křesťanské demokraty.

Byla to přitom Angela Merkelová, kdo ještě v roce 2010 schválil takzvaný „odchod od odchodu“ (Ausstieg aus dem Ausstieg). Zrušila dřívější plán koalice SPD a Zelených z roku 2000 na postupné utlumování reaktorů a rozhodla o prodloužení provozu německých jaderných elektráren v průměru o osm až čtrnáct let.

Havárie ve Fukušimě

Jenže pak přišla havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě, kdy po nejsilnějším zaznamenaném zemětřesení v historii Japonska překonala 14 metrů vysoká vlna tsunami ochranné hráze a zaplavila suterénní prostory, kde byly umístěny záložní dieselgenerátory.

Došlo sice k automatickému a bezpečnému odstavení reaktorů, ale elektrárna ztratila elektrický proud, bez toho nebylo možné chladit reaktory a následně došlo ve třech reaktorech k roztavení jaderného paliva. Reakcí přehřátého paliva s vodní párou vzniklo obrovské množství vodíku, který následně explodoval a zničil svrchní železobetonové budovy tří reaktorů, což uvolnilo radioaktivitu do ovzduší a oceánu.

Přestože šlo o velmi závažnou havárii, nedošlo její vinou k jedinému přímému úmrtí a celkové zdravotní riziko pro obyvatelstvo bylo Světovou zdravotnickou organizací (WHO) vyhodnoceno jako minimální. Po patnácti letech víme, že radiologické dopady na zdraví obyvatel jsou téměř nulové.

U obyvatel Fukušimy nebylo zdokumentováno žádné úmrtí ani akutní poškození zdraví, které by bylo přímo připsáno ozáření z havárie. Nárůst výskytu rakoviny (včetně leukémie či rakoviny prsu) v důsledku havárie je u populace tak nízký, že ho statisticky nebude možné odlišit od běžného výskytu v populaci.

V Německu vypukla hysterie

V Německu, kde žádné tsunami nehrozí, ale vypukla hysterie. Okamžitě po havárii vyhlásila vláda Merkelové tříměsíční bezpečnostní moratorium. Během něj nechala ihned odstavit osm nejstarších německých reaktorů. V zemi se zvedla vlna protijaderných nálad a CDU hrozily drtivé porážky v zemských volbách.

Merkelová, která měla mimořádně vyvinutý cit pro Zeitgeist (duch doby), se rozhodla vzít Zeleným a SPD jejich nejsilnější téma. Třicátého května 2011 oznámila plán na úplný a rychlý konec jádra a přesně o měsíc později spolkový sněm návrh obří většinou 512 ku 79 schválil. Proti byli jen postkomunisté ze strany Levice, pro kterou byl návrh málo radikální, a sedm statečných z řad vládních poslanců.

Německo se tak zařadilo po bok Osmanské říše, která svého času odmítla knihtisk, Číny, která odmítla zaoceánské lodě, a Japonska, které odmítlo střelné zbraně. Chybějící stabilní energii muselo ale nějak nahradit. A protože slunce nesvítí a vítr nefouká pořád, řeší to Němci zvýšeným dovozem, paradoxně hlavně z Francie, která vyrábí elektřinu primárně z jádra, nebo z uhelných elektráren v České republice a Polsku. Sázka na levný ruský plyn (další z pilířů politiky Angely Merkelové) se zhroutila po ruské agresi na Ukrajinu v roce 2022.