reklama
 
 

21. srpen jako významný den v kalendáři? To je málo

9. 7. 2019 11:30
Ať je připomínka srpnové okupace významným dnem, souhlasí vláda. Dobrý počin, ale co dál?

Samozřejmě že ten den je důležitý, ať už bude na oficiálním seznamu významných dnů, nebo ne.  Nicméně vláda podpořila poslanecký návrh, podle kterého by 21. srpen jako významný den - takových je zatím v kalendáři třináct - připomínal oběti invaze a následnou okupaci Československa vojsky bývalé Varšavské smlouvy z roku 1968.

Můžete se ptát, proč ten den nemáme na seznamu už dávno. Nebo přemýšlet nad tím, proč jej podpořila zrovna tahle vláda, podporovaná komunisty, v jejímž čele stojí muž s podivnou minulostí a zatížený spoluprací s bývalou komunistickou tajnou policií. Nebo přemýšlet nad tím, proč nemáme jako významný den také 25. únor; protože kdyby nebylo komunistického převratu v únoru 1948, nebylo by ani reformního komunismu, ani následné okupace v roce 1968, ani následného krvavého účtování při prvním výročí invaze v srpnu 1969. To už ovšem stáli Češi proti Čechům, nebo Čechoslováci proti Čechoslovákům, jak chcete: každopádně ten počátek pádu do komunistického poddanství nepřišel v srpnu 1968, jakkoli je tohle datum tragické a cizí tanky v ulicích tak absolutně nepřehlédnutelné.

Protože komunismus vždy v určité fázi otevře dveře násilí a do ulic vyjdou ozbrojenci: milicionáři jako v únoru 1948, okupanti jako v srpnu 1968 nebo vlastní vojáci jako v Polsku v roce 1981.

Jedním z impulzů pro poslaneckou iniciativu prosadit 21. srpen jako významný den byla debata nad návrhem ruského zákona, který má přiznat postavení válečných veteránů i účastníkům vojenské invaze z roku 1968. Bylo by dobře dát zápisem do kalendáře Rusům najevo, co svého času způsobili; ale není od věci také systematicky vysvětlovat mladým Čechům, do jaké země se narodili a čemu všemu jejich rodiče či prarodiče museli čelit.

Samozřejmě že je snazší vypořádat se s cizí okupací než s komplikovanou minulostí, při níž utlačovatelé i utlačovaní mluví stejnou řečí a někdy je pojí i příbuzenské pouto. Takové dějiny se nedají složit do několika významných dnů, ale potřebují program, který pomůže nezapomenout (nezapomínat) a zařídit, aby se i tyhle (právě tyhle) smutné dějiny staly zdrojem odvahy a síly. Mladí lidé, kteří se s nimi budou muset potýkat, si pak (možná) budou víc vážit současných možností a získají (možná) i pocit hrdosti a zodpovědnosti za budoucnost. Protože historie nám posílá vzkazy, které někdy vidíme a někdy ne; někdy je úmyslně přehlížíme a často nad nimi málo přemýšlíme: jenže k tomu seznam významných dnů nestačí. Zanedbali jsme především spravedlnost; jeden ze symbolů okupace, Vasil Biľak (1917-2014), nebyl potrestán nikdy; jeho polistopadový klidný pobyt na Slovensku jen ukazuje, že obě země jsou spojeny nejen minulostí, ale i přístupem k ní: Biľak se zde dočkal i pomníku ve své rodné obci.

Okupace předcházela normalizaci, při které zemřelo na československé železné oponě asi třicet lidí, převážně uprchlíků, umírali zde také Němci či Rakušané. Nikdo ze strůjců a organizátorů železné opony z té doby nebyl pohnán k spravedlnosti podobně, jako se to podařilo v Německu. Proč?

A v zemích, kde prakticky nejsou viníci, to mají samozřejmě oběti nesmírně těžké: rehabilitaci si někteří museli až po mnoha letech či desetiletích vybojovat, některým se to nepodařilo dodnes (Jiří Wonka bojuje za rehabilitaci svého bratra Pavla zatím marně), někteří jsou odškodňováni tak, že je to k smíchu (například bývalí východoněmečtí uprchlíci, kteří po dopadení byli posláni rovnou do tamních vězení, dostávají dnes odškodnění ve výši několika stokorun).

To všechno vyžaduje komplexní přístup (proč třeba nemáme zmocněnce pro vyrovnávání se s minulostí?), do kterého by měla patřit místa paměti se vzdělávacími programy pro studenty a žáky. Také moderní muzea (proč vedle významného dne nemáme také "muzeum okupace", podobné, jako je muzeum Solidarity v Polsku?). Řeknete, je to složité, není vůle, nejsou peníze. Samozřejmě, odhlasovat nový významný den je zadarmo a je to snadné. Je to samozřejmě dobře, ale stačí to?

autor: Luděk Navara | 9. 7. 2019 11:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama