Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
22. 5. 2019 14:20

229 tisíc metrů čtverečních půdy ubráněno před halou. Ani tvrdě, ani nekompromisně

Není důvod propadat optimismu, ale je to rozhodně dobrá zpráva. Konečně.
Vizualizace haly Daimleru u dálnice D8 severně od Prahy.
Vizualizace haly Daimleru u dálnice D8 severně od Prahy. | Foto: Amec Foster Wheeler

Měl to být rekord, ale největší logistická hala v republice dost možná nevyroste. Automobilka Daimler z ní chtěla svět zásobovat náhradními díly. Ale ministerstvo životního prostředí řeklo: Ne. A rozhodlo, že pozemky u Úžic poblíž dálnice D8 nevyjme ze zemědělského půdního fondu.

Je to rozhodně dobrá zpráva. Konečně.

"Vynětí tak rozsáhlé plochy ze zemědělského půdního fondu a její zastavění by znamenalo nevratnou devastaci a ztrátu produkčních, ale i mimoprodukčních funkcí půdy. Navíc by realizací záměru došlo k narušení hydrologického režimu území," řekla deníku E15 mluvčí ministerstva.

Z pochopitelných důvodů se vysvětlení formuluje v učeně úřední řeči. Nebo ho můžeme přetlumočit a přidat nějaké ty emoce - vždyť jde o rodnou hroudu, zemi českou, domov můj! Přeměnit její další ohromnou plochu na velkosklad u dálnice by byla chyba. Víc než zločin. Podobných už bylo spácháno - a pojmenováno - víc, ale to je málo, je potřeba jim předcházet a bránit. Poučit se.

Předpokládaná rozloha haly 229 tisíc metrů čtverečních - představte si budovu o délce jeden kilometr a šířce přes 200 metrů - by byla úplně mimo parametry české krajiny, i té kousek za Prahou, kde se otevírá výhled na Říp a chráněné středohoří v pozadí. Hala dvakrát větší než zatím největší ťafka tohoto druhu: velkosklad Amazonu v Dobrovízi u dálnice D6 a ruzyňského letiště.

Ne, na miskách vah nejsou devastace krajiny a ekonomický rozvoj, investice, nějaké ty pracovní příležitosti. Takové váhy klidně vyhoďme, mohli jsme to udělat už při zbourání starého Mostu před čtyřiceti lety.

Dospěli jsme do situace, kdy není co vážit, protože ochrana země, nejen kvůli půdě a suchu, ale i z estetických důvodů - aha, zemský ráj to na pohled! - před betonáží a mnohohektarovými zábory je jasnou prioritou. Měla by být.

Rozhodnutí ministerstva je nadějné. O "rozvoji" by se mohlo začít uvažovat jinak, i příště by se mohly docenit zájmy životního prostředí vůči investičním a stavebním záměrům. A hlavně podle toho rozhodovat: o tom, že si nemáme ničit půdu, se mluví léta. Vždyť už po otevření továrny Hyundai v Nošovicích ministr Martin Bursík pravil, že takhle - fabrika na zelené louce - už nikdy více. Nad tím se dá při pohledu na zemi hal a skladišť jen hořce usmát.

Není důvod propadat optimismu - jde jen o jednu, sice obří, ale pouhou jednu zamítnutou halu. Už to, že rozhodnutí působí překvapivě, nebo dokonce odvážně, protože jde proti velké investici, o něčem svědčí. Status quo ani převládající úhel pohledu se nemění. Zůstáváme a zůstaneme uprostřed Evropy, jako stvořeni pro komunikační a logistickou křižovatku, (nejen) kolem dokončené D8 via Německo roste jeden průmyslový areál za druhým (i kolem Úžic je jich řada). "Životní prostředí" je (nejen) ve vládě dál v defenzivě, v roli jakéhosi obecního disidenta, který se pokouší házet vidle do rozkvětu ekonomiky a materiální prosperity. Nesouhlasit a bránit.    

Když už by se mělo Česko vůči něčemu "ubránit tvrdě a nekompromisně", pak jsou to například haly formátu 229 tisíc metrů čtverečních na (pořád ještě) zemědělské půdě. Proti zastavování cenné půdy a milované krajiny. Pro skladištní a průmyslově zemědělské Česko to je, chcete-li, i v národním zájmu. I když takhle asi Babiš ty své billboardy úplně nemyslel.

Řeči à la Kubera o totalitě zahalené do ekologie jsou absurdní. Nejen vzhledem k pořád trochu abstraktní klimatické hrozbě. Ale i při běžném konkrétním pohledu na naše životní prostředí. Ekologie je ve skutečnosti spíš sama v gulagu, než že by tam někoho posílala.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Sluková s Hermannovou potvrdily v Litoměřicích roli favoritek

Plážové volejbalistky Markéta Nausch Sluková a Barbora Hermannová potvrdily roli favoritek a vyhrály v Litoměřicích úvodní turnaj Beach Series, nového domácího seriálu tříhvězdičkových akcí. Elitní světová dvojice otočila finálový duel proti Michaele Kubíčkové a Michale Kvapilové a zvítězila 22:24, 21:12, 15:10.

Vítězky slavily úspěšný návrat po mnohaměsíční zápasové pauze a teprve po týdenní společné přípravě. Dohromady začaly trénovat teprve v pondělí po návratu Nausch Slukové s trenérem Simonem Nauschem z USA.

"Vlastně nějakých osm devět měsíců jsme vůbec nehrály. Naposledy jsme hrály koncem září 2019 a ten herní rytmus je prostě úplně jiný. A to je něco, co se nedá natrénovat. V tomhle to bylo náročné se zase chytnout, zažít si zápasový styl a rutinu," uvedla Nausch Sluková v nahrávce pro média.

Sluková s Hermannovou zvládly třísetový duel i v semifinále proti Martině Williamsové (za svobodna Bonnerové) a Sáře Olivové. Ty potom prohrály utkání o třetí místo s dvojicí Marie-Sara Štochlová, Martina Maixnerová.

"Jsem ráda, že zápasy jsou náročné, že nepřijedeme a nevyhrajeme všechno na osm. To by pro nás ztrácelo význam a jsem vděčná za každý dobrý zápas a za každý tie-break, protože to poslouží z dlouhodobého hlediska pro náš trénink," konstatovala Nausch Sluková. "To 'semíčko' a finále bylo náročné a myslím, že nás dost procvičily, takže ideální," zhodnotila turnaj.

Pětidílný seriál bude pokračovat v týdenních intervalech na Strahově, v Nymburce, Chodově u Karlových Varů a opět na pražském Strahově.

Další zprávy