Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
29. 10. 2018 12:30

28. říjen 2018: Česko smrdí od hlavy, deštníková revolta a Nejdeme nikam

Po revoluci 1989 jsme jako zázrakem někam došli, teď trčíme na místě, o nic nám jako celku nejde, oslavy 100 let většinou prázdné, trapné.
Malá, deštníková revolta v Praze na Václavském náměstí, sto let po 28. říjnu 1918.
Malá, deštníková revolta v Praze na Václavském náměstí, sto let po 28. říjnu 1918. | Foto: Jakub Plíhal

Óbrakci 100 let máme za sebou. Praha plná lidí s českou vlaječkou na tváři, jedete metrem a říkáte si, jestli se ti Češi náhodou s tou vlaječkou už nerodí. Celkově ale máte 28. října pocit zmatení, kam jdeme? Jsme, jak tweetovala ČT24, "10 milionů hrdých Čechů", kteří se za 100 let stydět nemusí?

Klíčové body oslav 28. října? Akce ve městech republiky, připomínání Masaryka, hymna, videomappingy, ohňostroje, v Praze vojenská přehlídka, na které si nebylo možné nevšimnout, že jsme členy NATO, máme armádu v západním společenství, je tu něco, čeho je Česko součástí a co se neproblematizuje tolik jako naše bytí v Evropské unii.

Mediálně sledované události: Andrej Babiš a západní politici (plus návštěva francouzského prezidenta Macrona u Miloše Zemana), otevření Národního muzea a protestní hlas, který tam zazněl, udílení státních vyznamenání na Hradě (Zemanův mejdan), demonstrace na Václavském náměstí, kterou organizoval Milion chvilek pro demokracii, a dutý rozhovor prezidenta a premiéra v neděli večer v České televizi.

Pokud byste z těch akcí chtěli rozpoznat, kam jdeme, jaká jsme země, dalo by vám to dost fušku a nejspíš byste řekli: Nejdeme nikam, nemáme ideály, žádný směr, všechno se točí nikoli okolo občanů, nýbrž okolo Babiše a Zemana. Až na výjimky akce zely vnitřní prázdnotou, převládla povrchnost, mnohdy trapnost. Ano, oslavy 100 let státnosti byly místy trapné až hanebné.

Radost mohl demokratům dělat Babiš, ale jen plytkou. Ještě před oslavami se setkal s britskou premiérkou Mayovou v Londýně, v Praze s prezidentem Macronem a německou kancléřkou Merkelovou (která však strávila podstatně víc času s devadesátiletým profesorem Zahradníkem než s Babišem), dále s americkým ministrem obrany Mattisem.

Radost mohla plynout z dojmu, že máme západního premiéra, který pěstuje vztahy s demokraty, nepřijel za ním ani ruský premiér Dmitrij Medveděv, ani čínský premiér Li Kche-čchiang, jen ti zápaďáci včetně Mattise (který tu chce prodat vrtulníky a Babiš si asi slibuje, že pokud obchod proběhne, bude pozván k Trumpovi, kam Zemana nepozvali).

Zároveň víme, že Babiš je pragmatik, firmy z jeho svěřenského fondu podnikají v Německu a ve Francii a on západní vztahy pěstuje ani ne tak z přesvědčení, z lásky k demokracii, jako z čirého obchodního pragmatismu. Ale pořád lepší tohle než se klanět Kremlu, to jistě.

Sebrat odvahu a říkat, co si myslíme

Postřeh na okraj, při návštěvě na Slovensku Macron debatoval se studenty, u nás nic takového, i na tom vidíte, kde jsme, proč třeba Univerzita Karlova neuspořádala debatu, jistě by studenty přitáhla?

Otevřeno bylo opravené Národní muzeum a zazněl tam jeden silný hlas. Historik Jakub Jareš před projevem Zemana zvolal: "Hanba prezidentovi, který lže. Hanba prezidentovi, který nahrává diktaturám. Hanba prezidentovi, který vtipkuje o vraždách novinářů." Později to vysvětlil: "Je potřeba sebrat odvahu a začít říkat, co si myslíme." Jeden hlas. S prezidentem Zemanem se jinak hraje hra na důstojnost úřadu.

Vrcholem oslav založení Československa bývalo předávání státních vyznamenání na Hradě. Za Zemana se už definitivně zvrhlo v jeho mejdan, kam nezve své kritiky a kde vyznamenává jak postavy úctyhodné, tak spolupracovníky StB, šiřitele fake news a své věrné obdivovatele.

Zeman se blíží dobám komunismu, kdy občané vnímali státní ocenění obráceně, hlavou dolů. Koho Zeman nepovýší, ten je v pořádku. Šéf tajné služby BIS Koudelka byl dvakrát vládou navržen do hodnosti generála, dvakrát ho Zeman odmítl. Proč? Koudelka dělá svou práci, honil a honí ruské agenty. Děs, kam se Zeman propadl.

Další top událostí dne byl rozhovor moderátorky ČT Witowské se Zemanem a Babišem ke stovce. Stud se na to dívat, odpovědi připomínaly rozhovory s "moderátorem" Soukupem na Barrandově.

A demonstrace na Václavském náměstí, akce Milionu chvilek pro demokracii. Tam se neplkalo, řečníci mluvili o republice, o státnosti. Petr Pithart, Daniel Kroupa, Tomáš Sedláček a další osobnosti. V hustém dešti, zimě, pod deštníky o něco šlo, nebyly to jen vlaječky na tváři, ale zájem o stát, obavy o jeho budoucnost, tam by asi šel Masaryk nebo Havel, kdyby žili. Mokrá, deštníková revolta.

Kam tedy míříme? Až na výjimky nikam, část se táhne za Zemanem, část za Babišem, část jde proti nim, část o budoucnost nemá zájem, jen si to tu odžít a nazdar. Ideje, společné základní hodnoty? O ty se starají jen, jak by řekl Zeman, "vzteklí a závistiví trpaslíci" (tak vidí svoje oponenty).

Výsledek stovkového mumraje? Po revoluci 1989 jsme jako zázrakem někam došli, teď nejdeme nikam, o nic nám jako celku nejde, oslavy 100 let většinou prázdné, trapné, na Hradě hanebné.

 

Právě se děje

Další zprávy