Ve středu končí škola po nejpodivnějším, nejnenormálnějším období, jaké žáci i učitelé za polední desítky let zažili. Slovo "nestandardní" je příliš slabé, nevypovídající, spíš se hodí použít slovo "vykolejené", "vymknuté" období. Rodiče (většina z nich) měli možnost nahlédnout do střev školy. Mohli se dívat, jak který učitel s dětmi pracuje, protože se učilo on-line. Viděli obojí - kvalitní kantory, ale taky ty slabé, lhostejné. Ty, kteří dokážou zaujmout, je to jejich cíl, i ty, jimž je fuk, jestli učí "sexy", nebo ne.
Pokud jsou matky a otcové s to udržet si od svých dcer a synů odstup (každý to nedokáže), mohli vidět i to, jak jejich děti pracují, jak se soustředí, jak jsou pilné, či líné, jestli mají zájem, nebo ne. Přes všechny velké negace pandemie covidu byla ta možnost "vidět do školy" velmi cenná. Pokud ovšem byla využita. A mohla vést rodiče (někde, některé) k většímu uznání učitelské profese. Pro kantory bylo taky svým způsobem zdravé, že věděli: jsme viděni, rodiče nás mohou pozorovat. (Ale mnohým covid přinášel stres, stejně jako bylo pro děti stresující učit se doma, samy.)
Déle než rok trvající školní období a zkušenosti z jeho průběhu ukázaly toto: Důležitou součástí vzdělávání má být "well-being" žáků i učitelů - péče o duševní zdraví obou těchto skupin. Zde jedna definice: Well-being je stav, ve kterém můžeme v podporujícím a podnětném prostředí plně rozvíjet svůj fyzický, kongnitivní, emocionální, sociální a duchovní potenciál a žít spolu s ostatními plnohodnotný a spokojený život. A jedno prostší a přístupnější vyjádření téhož: Well-being je, když se ráno těším…
Lenka Felcmanová z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), jež učí na pedagogické fakultě, napsala o well-beingu jakýsi základní, startovní článek do časopisu Řízení školy. Zdůrazňuje v něm, co dokládají i výzkumy: Ve školách, kde vládnou dobré vztahy mezi žáky navzájem a mezi žáky a učiteli, vykazují holky a kluci vyšší celkovou spokojenost, což se pak kladně projevuje v jejich školních výsledcích. Well-being a učení jsou spojené nádoby - když se do školy těší a jsou tam spokojeni (jak žáci, tak učitelé), ti jedni lépe učí a ti druzí se víc naučí, víc nasají.
Důležitá poznámka, nejde o nějaké podlézání žákům, o snižování nároků na ně, jak si to dnes leckde rodiče vynucují (domácí úkoly jsou blbost, učitel je "moc přísný", když dává horší známku než dvojku či vyžaduje pozornost v hodině atd.). Nejde o neučení, čím dál méně učení, jde o (oboustrannou) spokojenost s učením.
Úzkost omezuje schopnost učit se
Lenka Felcmanová zmiňuje: Ze zahraničních i domácích výzkumů vyplývá, "že nemalá část žáků a pedagogů se ve škole necítí příliš dobře, což má negativní dopad na učení. Je prokázáno, že pocity strachu a úzkosti spojené s učením nebo vyčleněním z třídního kolektivu se negativně odrážejí ve vzdělávacích výsledcích žáků i v míře jejich celkové spokojenosti s vlastním životem."
Podobně jsou na tom kantoři: "Ohrožení syndromem vyhoření u učitelů má výrazný negativní dopad na kvalitu výuky, kterou svým žákům poskytují, zejména pak na naplňování jejich individuálních vzdělávacích potřeb." Přitom pro mnoho především učitelek bylo období covidu (snad platí, že "bylo") nesmírně náročné, musely se naučit velké množství nových věcí, do toho učit on-line a ještě se často starat o své vlastní děti, které byly doma a měly školu v počítači. Plus starost o domácnost.
Text Felcmanové připomíná, že čeští žáci ze zemí OECD nejméně rádi chodí do školy, dále že nízká očekávání učitele a jeho přesvědčení o neschopnosti žáků zvyšují úzkost ze školy o 60 procent a také že každý pátý (!) pedagog je ohrožený syndromem vyhoření. Poznatky mimořádně varovné a neradostné.
Stejně jako další uváděná fakta vyplývající ze školních šetření: 30 procent žáků se setkává se šikanou; sedm procent žáků se trvale cítí smutně; 18 procent žáků není spokojeno se svým životem, 64 procent dívek cítí úzkost před testem, přestože se na něj dobře připravily; Česko patří v OECD mezi pět zemí s nejnižším podílem žáků, kteří vnímají jasný smysl svého života; počet žáků se závažnými vývojovými poruchami chování stoupl za uplynulých 10 let téměř čtyřnásobně.
Ne, to skutečně nevypadá na nějaký úžasný well-being, radostné chození do školy, těšení se, a to zjevně jak ze strany učitelů, tak dětí. (Pro mě je klíčové zjištění, že máme v OECD nejnižší podíl žáků, kteří vnímají jasný smysl svého života. Tady bych ale viděl problém především na straně rodičů, proč žiju, se přece učím doma, ve vztazích s nejbližšími, škola, školy to pak ve mně mohou rozvíjet.)
Hojit, co bylo poraněno
Prostě klíčový part hrají rodiče. Ostatně jejich pohled na školu často formuje pohled dětí. Když se doma staví nad učitele, pohrdají jimi, přenáší ten postoj na syna či dceru. Problémem dneška je i změna v nárocích na školu - ona najednou jako by odpovídala nejen za vzdělávání, ale taky za výchovu. Část rodičů svoji roli odevzdává škole a té pak vytýkají vlastní chyby, vlastní nezájem o své potomky.
O to větší smysl však má právě téma well-beingu ve škole. Pokud doma dítě necítí zájem, bude šťastné a zřejmě i vděčné, když se s ním setká ve škole, pak se do ní jistě bude těšit.
Jak už naznačeno, well-being silně ovlivnil covid. Mezi dospělými stoupl výskyt depresí a rizika sebevraždy třikrát, úzkostných poruch dvakrát, některým z běžných duševních onemocnění trpí přibližně každý třetí muž či žena. Přibylo domácího násilí, objevuje se i v rodinách, kde k němu před pandemií nedocházelo. Více rodin je vystaveno zkušenostem spojeným s úmrtím v rodině či existenčními problémy.
To vše dopadá jak údery kladiva taky na děti. Z množství telefonátů na krizové linky i ze zpráv z poradenských a klinických pracovišť lze usuzovat, že ani dětem se nedaří lépe. "Dlouhodobé uzavření škol a omezení sociálních kontaktů budou mít na vyvíjející se dětskou psychiku ještě větší dopad než v případě dospělých," píše Lenka Felcmanová. Doba covidová negativně zasáhla i učitele.
Po prázdninách čeká na školy nejen úkol doučit, co v pandemii nebylo naučeno (a co má smysl učit), ale taky hojit, co bylo poraněno. (Mají o to pečovat především rodiče, ale oni svou roli často nechávají na škole.) Well-being tkví v naladění školy. Měla by pečovat o kantory, vážit si těch dobrých, nepodlézat rodičům, nestavět se proti kantorkám a kantorům, jen aby byli rodiče spokojeni.
A učitelé by měli zase mít na zřeteli, že žák, který je ve stresu, který necítí motivaci, který se nudí, který necítí zájem, pohodu (ale ne pohodu typu "nemusím hnout prstem"), nebude spokojený. Přitom nespokojený žák se naučí méně než spokojený. Mimochodem - i učitelé přece cítí největší uspokojení a pýchu, když vidí, že děti hodně naučili. Well-being je české téma budoucnosti. (A jistě, v některých školách už ho pěstují dnes.)
