Američané už mají volební kampaně plné zuby a těší se, že brzy ustane vypjatá předvolební rétorika. Přiznávají nicméně, že rozdělení ve společnosti neskončí a ani volby jej nevyřeší. Americká společnost bude jiná, ať se stane prezidentem kdokoli ze dvou finalistů. Soutěž nejméně oblíbených kandidátů zcela jistě zanechá své stopy.
Výsledek bude těsný a pachuť nevybíravé kampaně jen tak nezmizí. Ani jeden z kandidátů totiž nedokáže splnit očekávání velké části voličstva, a už vůbec ne překlenout odcizení a rozdělení ve společnosti. Nespokojenost s třídou washingtonských politiků potrvá, i kdyby do Bílého domu přišel „jiný politik“, tedy Donald Trump, natožpak bude-li pokračovat „clintonovský klan“. Řada tradičních voličů republikánů, ale i demokratů, bude Hillary Clintonovou volit se skřípějícími zuby.
Amerika překonala ekonomickou a finanční krizi, jenomže mnozí Američané zůstávají nespokojeni. Kořeny nespokojenosti sahají ještě před období ekonomické krize. Před osmi lety to vypadalo, že USA vstoupily do „post-rasové“ éry. Od části společnosti, která se nikdy nesmířila s černým prezidentem, se nedá očekávat, že se smíří se ženou coby prezidentkou.
Nástup Tea Party už v minulých volbách naznačil: Spojené státy nečeká žádný poklidný čajový dýchánek. Americký politický systém byl zatím schopen vstřebat protestní hlasy, aniž by to zásadně poznamenalo jeho fungování.
Zrychlený nástup technologií, digitální revoluce, imigrace a přesun pracovních míst do zahraničí, to všechno nedává rostoucímu množství lidí nejen ve Spojených státech, ale i u nás v Evropě velkou naději na budoucí uplatnění. Jak si s tím poradí obě hlavní politické strany? Je to velmi důležité, a výsledky voleb do Kongresu by proto neměly zůstat ve stínu prezidentského dramatu.
Dlouhodobá frustrace nahrává nositelům jednoduchých řešení a obrací americkou politiku směrem k vnitřním problémům. USA jako dosud vůdčí element mezinárodní politiky začínají chybět. Místo aktivního přístupu k řadě světových problémů si z místa řidiče přesedly na místo spolujezdce.
Donald Trump, nebo Hillary Clintonová, co nás čeká? Trump si dal do štítu nepředvídatelnost, v zahraniční politice z toho dokonce dělá svoji přednost. Předvídatelný je snad jen v tom, že řekne něco kontroverzního. I na místě spolujezdce dokáže světem pořádně zahýbat.
Zvítězí-li Clintonová, převáží předvídatelnost nejen v politickém směřování, ale i v kontinuitě personálního složení administrativy. Jistě naváže na Obamovu domácí politiku a zahraniční politika může získat ostřejší kontury.
Bohužel se dá očekávat, že se problém se soukromými maily potáhne dál. Nelze vyloučit, i když je obtížné si to představit, že kauza nově zvolené prezidentky bude dále vyšetřována, což pozici Clintonové v počátku mandátu výrazně oslabí.
Co to všechno znamená pro Evropu a pro nás? Jednoznačně nelze spoléhat na to, že z Washingtonu přijde nová transatlantická iniciativa. Z evropské strany také nevidíme velké očekávání. Unijní jednání v Bruselu budou nadále ve znamení vnitřní bezpečnosti a migrace, vztahy s USA se nestanou prioritou. Evropským politikům se nepodařilo přesvědčit občany, že transatlantická dohoda o obchodu a investicích (TTIP) je v jejich strategickém zájmu. Naopak vznikla velká koalice odporu proti jejímu uzavření. Bohužel dnes nevidím, odkud by přišel nový impuls k dokončení jednání.
Od Velké Británie nelze při soustředění na detaily odchodu z EU očekávat, že bude hrát tradiční roli politického mostu přes Atlantik. A Francie a Německo záhy vstoupí do vlastních předvolebních klání...
Co to znamená pro zemi v srdci Evropy? Doufám, že v době, kdy se transatlantické vztahy a evropská integrace jako opěrné body naší zahraniční politiky v posledním čtvrtstoletí dostávají do pohybu, minimálně zachováme klid a zdrženlivost, nebo lépe, budeme usilovat o jejich udržení a upevnění. V každém případě přestaňme vysílat signály, že jsme ztratili orientaci!
