Česká lidová slovesnost a maminky na Mimibazaru praví: "Bordel v bytě, zdravé dítě." Nebo taky šťastné. Těžko říct, co je na tom pravdy. Američtí vědci (nečekaně) zjistili, že nepořádek a vysoká míra neorganizovanosti velkého množství zbytečných věcí, kterými se obklopujeme, nedělá dobře minimálně dospělým lidem. Údajně zejména ženám.
Na univerzitě v Chicagu zkoumali, jak se přebytek věcí v obydlích ústící v chaotické a neuspořádané životní prostředí podepisuje na psychickém zdraví a emocionální pohodě respondentů. A výsledek? Přeplněný domov je stresující domov. Jeden by mohl říct, že se máme tak dobře (můžeme si dovolit hodně věcí), až nám to nedělá dobře.
Levicově orientovaní čtenáři můžou namítnout, že chiméra kapitalismu konečně začala požírat sama sebe a dochází ke katarzi rozežrané a konzumní společnosti druhé dekády 21. století. Jenže jako vždy a u všeho, rychlé soudy nejsou namístě a nikdy to není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. A je také důležité rozlišovat nepořádek (zaschlé špinavé nádobí, stará ponožka u postele) a přehršel věcí, které máme, plynoucí z pocitu, že "všechno potřebujeme". Nepotřebujeme.
Chicagský dr. Ferrari (skvělé jméno pro psychologa zkoumajícího vliv materialismu na lidskou psychiku) se ptal studentů, mladých dospělých a lidí nad 50 let, jestli je "clutter", podstatné jméno označující haraburdí nebo binec, zkrátka a dobře klasický bordel, štve; nebo zda musí předtím, než se do něčeho pustí, prvně přemístit několik věcí, aby mohli začít plnit své úkoly.
Vědci totiž našli linku mezi vlastněním spousty věcí a prokrastinací (chronickým odkládáním povinností). Trochu mi to ale zavání alibismem respondentů. "Mám na stole hodně věcí, proto raději nebudu nic dělat" mi nějak nesedí. Osobně většinou ocením jakoukoliv záminku slibující libovolnou činnost, ale hlavně ne tu, kterou musím skutečně dělat. Až mě občas kolikrát mrzí, že ještě nemám plný koš na odpadky. Proto bych nějaké to přehazování věcí před plněním úkolu ocenil - ale kdo jsem já, abych soudil…
Nicméně příčiny nepohody nemusí být nutně přímo spojené s meritem věci - tedy vysokým množstvím věcí v domácnosti nebo domácím nepořádkem. Studie amerického Národního centra pro biotechnologické informace zkoumala manželské páry s dítětem školního věku v Los Angeles. Ukázalo se, že ženy-respondentky, které mají doma hodně věcí nebo žijí s tím, že po návratu z práce je čeká ještě druhé kolo v domácnosti, mají zvýšené hodnoty kortizolu (hormon zvyšující pohotovost organismu při stresu nebo tělesné námaze). Muži byli v pohodě, necítili se zavaleni, klídek, hodnoty jejich kortizolu byly v normě.
Čím to je? Odpověď můžeme nalézt v postupné emancipaci, ale stále stejných představách o "útulném domově" a "tradičních rolích" z televizních reklam a masové zábavy, kde muž se synem hrají na zahradě fotbal, zatímco žena zpoza plotny láskyplně pozoruje ty svoje dva nezbedné kulišáky. A když jí náhodou balónem zamažou čerstvě pověšené prádlo, shovívavě se usměje, protože Vanish, skvrn a špíny se zbavíš.
Ale vážně, ženy dnes chodí do práce nejvíc v historii, ale po zaměstnání je čeká další šichta. Kdo by nebyl ve stresu, kdyby se měl starat sám o celou domácnost. Úklid, vaření, praní, zaměstnání, děti, manžel a takhle pořád dokola. Ženy v sobě nemají vyvinutý radar na pořádek, to si možná myslí muži, kterým se nechce doma pomáhat a vymlouvají se, že "to neumí".
Pánové, vzít štětku na záchod a strčit ji do mísy není raketová fyzika. Tak šup. Určitě není náhoda, že Mr. Proper je chlap!
Zkoumání psychologie bordelu a úklidu - s důrazem na pocit viny (nevíte někdo, jak to vypadalo doma u Freudů?) - se naštěstí neomezilo na popis lidského zoufalství, ale dr. Ferrari nabízí i východisko. Domnívá se, že k věcem zbytečně pociťujeme silný vztah a nedokážeme se jich včas zbavovat. Doporučuje "nedotýkací přístup", kdy věci nemáme vyhazovat sami, měl by to za nás udělat někdo jiný, protože bychom si to mohli rozmyslet.
Japonská "úklidová celebrita" a spisovatelka Marie Kondová zase razí přístup, že bychom měli všechny věci naházet na jednu hromadu, po jedné je brát do ruky, poděkovat jim, a pokud v nás "vzbudí radost", měli bychom si je nechat. Zkuste si to, až budete vyklízet kumbál! Tak či onak, zodpovědnost za domácnost máme všichni a nebuďme rozežraní.
