"Nechtěl bych, aby došlo k agrofertizaci naší země. A doufám, že Ústavní soud nikdy nebyl a nebude součástí Agrofertu, který se snaží ovládnout naši zemi. Stejně tak je pro mě těžká představa, že by se hlavou našeho státu stal člověk, který byl do poslední chvíle nejen režimním komunistou, ale byl i evidovaný jako agent Státní bezpečnosti," prohlásil Pavel Rychetský v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Ano, je to hrozná představa. Ale ještě přednedávnem by bylo podobně těžké představit si špičky české justice, jak vykřikují do světa, o koho (ne)stojí v prezidentském křesle. Nemluvě o tom, že značná část veřejnosti jeho slovům tleská.
Jindy přitom konstituční tribunál vměšování soudní moci do politiky netoleruje. V roce 2016 například zamítl stížnost pražského soudce Kamila Kydalky, kterého kárný senát shledal vinným z porušení zdrženlivosti, když v novinách obce Mnichovice komentoval možné koalice na místní radnici. Strážci ústavnosti tehdy zdůraznili, že představitelé justice si musí uchovávat odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni. "Důvěru veřejnosti mohou mít jedině soudci, kteří jsou nestranní a nezávislí," uvedla k rozhodnutí ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.
Co má na důvěru veřejnosti větší dopad: slova řadového soudce o volbách v bezvýznamném městysi, nebo šéf Ústavního soudu odmítající jednoho z kandidátů, kteří se ucházejí o nejvyšší úřad? Co je dovoleno bohovi, není zřejmě dovoleno volovi.
Jenže Pavel Rychetský není bůh. Je v očích veřejnosti soudcem soudců, nejvýznamnějším představitelem spravedlnosti u nás. Pokud neplatí pravidlo zdrženlivosti a nestrannosti pro něj, těžko totéž vyžadovat od zbytku justiční sféry.
Ti, kteří zhřešili
Třicet procent voličů, kteří podle průzkumů fandí Andreji Babišovi, si nyní může říct, že čeští soudci nejsou nestranní. A co hůř - budou mít pravdu. A totéž by si měl říct i každý férově uvažující Babišův odpůrce.
Rychetského slova by snad bylo možné akceptovat v situaci, kdy nebezpečný autokrat likviduje základy demokracie a právního státu. To jsme léta sledovali v Maďarsku a do menší míry v Polsku. A teď zkusme zapátrat v paměti, kde najdeme ty nejochotnější apologety Viktora Orbána. Ano, v řadách ODS, tedy strany, jejíž vláda nás má chránit před "agrofertizací".
Co vůbec to slovo znamená? Každý by asi uměl vyjmenovat dost důvodů, proč Andrej Babiš nepatří do politiky. Mnohočetný střet zájmů, pochybné podnikatelské praktiky, důvodné podezření z trestných činů, soudně potvrzený záznam v seznamech agentů politické policie… Je naší společnou ostudou, že jsme tohoto muže nechali řídit stát.
Nicméně stát řídil a je fér říct, že k Orbánově Maďarsku měla jeho vláda daleko. Média veřejné služby jsou přes různá "ale" stále nezávislá a Babišův kabinet bez problémů kritizovala. O jeho kontaktech u policie se říká mnohé, stejně však stojí před soudem. A navzdory různým populistickým výkřikům se Babiš nikdy neodvážil fakticky zpochybnit naše místo v Evropě a NATO.
Viděli jsme jeho snahu dosadit své lidi, kam se dá. O totéž ovšem usiluje každá vláda, snad jen méně okatě. Viděli jsme přehlídku neschopnosti, která vyústila v desítky tisíc zbytečných obětí covidu. Za to by měl expremiér nést odpovědnost, dost možná i trestní. Ale přes všechno zlé nelze Babiše s čistým svědomím označit za přímé ohrožení demokracie. Tím méně v situaci, kdy nemá exekutivní moc a na Hrad kandiduje jako lídr opozice.
Spravedlnost tektonických desek
Pokud v novodobých českých dějinách něco skutečně ohrozilo demokratické poměry, byla to opoziční smlouva mezi občanskými a sociálními demokraty. Smlouva, či spíš politická obdoba kartelové dohody, kterou tehdejší vlivný člen ČSSD Pavel Rychetský ještě po dvaceti letech ochotně obhajuje. Druhou nehorázností bylo svévolné jmenování Rusnokovy vlády Milošem Zemanem, jež Rychetský v klidu akceptoval se slovy "nejenže formálně neporušil ústavu, ale ani fakticky neměl možnost jiného způsobu konání".
To byly momenty, kdy mělo zaznít ostré slovo váženého muže na obranu české demokracie. Problém Babišovy kandidatury na Hrad je jiný. Trestní oznámení v kauze Čapí hnízdo padlo v roce 2015. Žádost o vydání poslance Andreje Babiše dorazila do sněmovny v roce 2017. Od začátku případu tedy uplynulo už více než sedm let - a pořád není na světě ani prvoinstanční rozsudek.
Zvykli jsme si, že naše spravedlnost je rychlá jako pohyb tektonických desek. Bereme to jako normu, divíme se, že se ještě někdo diví. Ale nevymahatelnost práva (a přesně tím nekonečná vyšetřování a procesy jsou, spravedlnost po deseti letech není spravedlností) plodí nejen všechny možné druhy bezpráví, nýbrž také - a možná především - zásadní úpadek důvěry v právní stát a demokracii jako takovou.
Teď může mít na svědomí i Babiše na Hradě, protože šéf ANO už mohl být - pokud soud k takovému názoru dospěje - dávno přinejmenším nepravomocně odsouzený a jeho šance na zisk prezidentského mandátu by tím významně klesly. Voličské jádro mu odpustí cokoliv, leč zbytek populace ne a Babiš ve druhém kole potřebuje o dost víc než jen své nejvěrnější.
Pavel Rychetský se možná upřímně domnívá, že svým vystoupením chrání demokracii. Realita je ale opačná. Jeho nástupce může s podobně vyprázdněným zdůvodněním hlásat do světa, že nechce na Hradě kariérní vojáky nebo akademiky s nulovou politickou zkušeností. Tomu by už liberální voliči zajisté netleskali. Ale jedná-li se o Babiše, je každý klacek dobrý.
Babiš samozřejmě na Hrad z řady zmíněných důvodů nepatří. Smutnou novinkou je, že Rychetský nepatří do čela Ústavního soudu.
Autor je komunikační a marketingový konzultant.
