Na první pohled astronomická částka: miliarda švýcarských franků pro deset unijních nováčků představuje 18 miliard korun. Jak ale švýcarští odpůrci "kohezní miliardy" občas zapomenou dodat, celý balík je určený na období deseti let, a necelé dvě miliardy korun ročně se proto v bilionovém rozpočtu Švýcarska snadno ztratí.
Proč tedy Švýcarky a Švýcaři o pomoci rozhodnou v lidovém hlasování? Zatímco v Česku voliči přímo nerozhodují například ani o nejzávažnějších otázkách týkajících se bezpečnosti země, podle zdejší tradice stačí získat pro vypsání referenda k parlamentem schválenému zákonu jen pár desítek tisíc podpisů. 26. listopadu proto občané rozhodnou nejen o osudu nového zákona o spolupráci se zeměmi v transformaci, ale zároveň i o zvýšení sociálních dávek.
Otázka pomoci pro východní sousedy však překvapivě vzbuzuje stále větší zájem a plní stránky novin, i když se nemůže rovnat reakcím, které vyvolává svými rasistickými výroky ministr spravedlnosti Christoph Blocher, člen nacionalistické Švýcarské lidové strany - Demokratické unie středu (SVP-UDC). Ten v Turecku napadl švýcarský zákon, který trestá popírání genocidy a později se vyjádřil proti rozvojové pomoci Africe s tím, že Afričané prý nemají "příslušnou kulturu" pomoci využít. Jinými slovy řekl, že jsou líní.
Politické diskuse i předvolební plakáty k referendu, které zaplavily města, však v plném světle ukázaly, že nejde ani tak o poměr Švýcarska k Polsku, Litvě nebo Kypru, jako o komplikovaný dlouholetý vztah s Evropskou unii.
Cena za úspěch švýcarské cesty nebo politické vydírání eurokratů?
Když se po původním souhlasu parlamentní SVP-UDC rozhodla iniciovat referendum proti zákonu o spolupráci, ukázala tak, že se jedná především o gesto pro odpůrce Evropské unie. Její poslanec Luzi Stamm, například tvrdí, že "za tu miliardu pomoci Švýcarsko nic nedostane" a obává se, aby se Švýcarsko "zcela nepodřídilo způsobu myšlení a systému EU". S jeho názorem o "politickém vydírání eurokratů" by jistě souhlasil i další odpůrce zákona, výbor s příznačným názvem "Ne vydírání z EU".
Kouzlo spočívá v tom, že ačkoli Švýcarsko není členem Evropské unie, díky bilaterálním smlouvám získává většinu výhod, ať se týkají členství ve společném trhu s novými členy nebo v schengenského prostoru. Zatímco Evropská komise do rozšíření investovala miliardy eur, Švýcarsko jako "černý pasažér" díky nárůstu obchodu a investic z východního rozšíření získalo podle jedné studie dvě miliardy franků.
Není proto divu, že Unie švýcarské vládě naznačila, že by měla také na nováčky v Unii přispět. Švýcarsko následně navrhlo kulatou miliardu franků, přestože menší Norsko - také nečlen EU - vydá třikrát více. Švýcarský příspěvek každopádně představuje jen půl procenta toho, co do nových členských zemí pošle samotná Evropská unie.
Jak se vyjádřila ministryně zahraničí Micheline Calmy-Rey v rozhovoru pro deník Le Temps, příspěvek pro nové členské země je "cenou za úspěch bilaterální cesty" mezi Švýcarskem a Unií. Odpůrci naopak tvrdí, že "peníze jsou často dobrý lubrifikant, když dohody váznou."
Ano solidaritě, která se vyplatí
"Ano" v referendu podporuje valná většina stran a občanské společnosti. V kampani však neapelují ani tak na dobrosrdečnost voličů, jako jejich selský rozum: mezi hesly nalezneme "Ano stabilitě v Evropě!" nebo "Zasejme, abychom mohli sklízet". Zelení a sociální demokraté ve společném prohlášení tvrdí: "Tím, že projevujeme solidaritu, chráníme zároveň své vlastní zájmy tak, že přímo na místě bojujeme proti levné pracovní síle." Vláda zase ubezpečuje, že velká část pomoci se do Švýcarska vrátí ve formě kontraktů pro domácí firmy.
Švýcarsko totiž peníze rozhodně nepošle do Bruselu, ale naloží s nimi podle vlastního uvážení: investuje je do stipendií pro studenty a do projektů ve prospěch životního prostředí. V oblasti bezpečnosti pak především do ochrany schengenského prostoru, jehož bude brzy samo členem.
Švýcarsko tak navazuje na dosavadní bohatou spolupráci s Východem: od pádu berlínské zdi v zemích bývalého sovětského bloku Švýcarsko realizovalo 1000 projektů. V České republice například v 90. letech poskytlo katastrálním úřadům a univerzitám měřící přístroje za více než 60 milionů korun, v sousedícím katovickém vojvodství lékařské vybavení za skoro 300 milionů korun, díky nimž se podařilo snížit - na evropské poměry - vysokou kojeneckou úmrtnost.
Seber chudým, dej bohatým
Poslední výzkumy veřejného mínění naznačují jen mírnou převahu zastánců pomoci. Výsledek referenda však bude mít dalekosáhlé důsledky. Pokud Švýcaři zvolí "ano", zároveň přestanou poskytovat pomoc Rusku, Bulharsku a Rumunsku. Také poklesne objem prostředků pro země východní Evropy a střední Asie, tedy paradoxně pro ty země, ve kterých se transformace nepovedla a vedla ke zvýšení chudoby. Bohatá Česká republika tak doslova sebere pomoc původně určenou svým chudším východním sousedům.
Očekává se sice, že vláda již příští rok vyčlení několik miliard korun pro "nejnovější" unijní členy Bulharsko a Rumunsko. Tento fakt však zastánci pomoci příliš nezdůrazňují, aby se daňoví poplatníci příliš nezalekli nárůstu vládních výdajů. Mohlo by se totiž stát, jak ukazují Blocherovy výroky, že se nacionalisté příště pustí i do spolupráce s ještě chudšími zeměmi v Africe, Asii nebo latinské Americe.
Když byla ve Švýcarsku v 19. století referenda zavedena, očekávalo se, že budou spíše nositelem společenských změn. Historie však ukázala, že voliči jsou konzervativnější než jejich zvolení představitelé. Například ženy zde získaly volební právo až v roce 1971. Ať se voliči a voličky rozhodnou na základě jakýchkoli argumentů, bude jejich "ano" znamenat další hřebíček do rakve snu o izolovaném ostrovu bohatství uprostřed měnícího se a propojeného světa.
Autor působí jako výzkumný pracovník v Centru regionálních analýz Ústavu mezinárodních vztahů.
