Čeští bojovníci s korupcí vrší "protikorupční" zákony a opatření. "Zužují prostor pro korupci", ale neodstraňují její příčiny. Takže korupce bují dál. Sociolog Pavol Frič z Univerzity Karlovy píše pro Aktuálně.cz o tom, co znamená zákon o rušení anonymních akcií.
Tak konečně se i Česká republika dostala mezi civilizované země. Poslanci zákonem zrušili akcie na doručitele. Podle některých komentátorů, jejichž názory převzaly téměř všechna hlavní média, nás existence anonymních akcií až doteď řadila k podezřelému světu exotických ostrovů a daňových rájů. Zrušení anonymních akcií je prezentováno jako další krok na cestě ke standardním poměrům demokratických zemí, které boj proti korupci berou skutečně vážně.
Je to krok správným směrem, zaznívá téměř ze všech stran. Prostor pro korupci se znovu zúžil, i když ještě ne zcela úplně, ale přece jen budou mít korupčníci o kousek těžší život. Skutečně? Už krátce po schválení inkriminovaného zákona se představitelé občanských organizací bojujících proti korupci nechali slyšet, že pro korupčníky nebude vůbec těžké ho obejít. Nicméně, i oni nový zákon přivítali.
Proč panuje na české politické i občanské scéně taková vstřícnost k zákonu, jehož efektivnost v boji proti korupci je takřka nulová? Protože zapadá do obecně sdílené představy o postupné „normalizaci" poměrů postkomunistické země, jakou je i Česko. V ní hraje korupce roli jen jakési dočasné nemoci, z níž se postkomunistický pacient určitě vyléčí, když bude následovat vzory zdravých západních společností. Chce to jen trpělivě přijímat jeden protikorupční zákon za druhým a korupce bude vykázána do patřičných (civilizovaných) mezí, tak jako je tomu na Západě.
Zákon o zrušení anonymních akcií je dobrým příkladem iracionality zastánců postupného dohánění civilizovaného světa. Věří, že dokud se přijímají protikorupční zákony, vše je na dobré cestě, i když nový zákon korupci nijak významně neomezí a náklady na aplikaci zákona se u větších společností odhadují v řádu statisíců.
Svého času populární americký sociolog a aktivista Saul Alinski vyprávěl příhodu o třech mužích, kteří stáli na břehu řeky a najednou uviděli, jak se v ní topí člověk. Bez váhání za ním skočili a vytáhli ho na břeh. Vzápětí však viděli další dva tonoucí lidi a tak skočili i pro ně a zachránili je. Jenže pak se objevilo několik dalších tonoucích, kteří volali o pomoc. Dva z těch tří mužů skočili znovu do vody. Třetí muž se rozběhl po břehu proti proudu řeky. Ti dva na něj volali, aby se vrátil a pomohl jim zachraňovat další tonoucí. On však na ně nedbal a běžel dál až za ohyb řeky a tam spatřil most, v němž podle jeho očekávání byla velká díra, kterou projíždějící auta padala do řeky. Třetí muž postavil před díru provizorní barieru a z dálky upozorňoval řidiče, aby si dali pozor. Tak lidé přestali padat do řeky a už nebylo potřeba nikoho zachraňovat.
V podobné situaci jako ti první dva muži z Alinskeho příběhu se nachází i většina bojovníků proti korupci v České republice. Ať už v řadách politiků, občanských organizací nebo podnikatelů. Ve svém tažení proti korupci se neustále snaží lépe odrazovat, odhalovat a postihovat jednotlivé korupčníky, ale systémová příčina jejich špatného chování je nezajímá. Namísto toho, aby ji odstranili, už léta se snaží budovat nákladný antikorupční systém zákonů a institucí, který má „zúžit prostor pro korupci". Prosazují další a další protikorupční pravidla a opatření, ale vysoká míra korupce přetrvává dál.
