Když v roce 2010 proběhly první studentské volby, byla v nich Dělnická strana na několika místech natolik úspěšná, že zpráva proběhla všemi médii a vyvolala řadu nesouhlasných reakcí. V letošních studentských volbách bodovali zejména piráti, zatímco krajně pravicové, resp. antiislámské strany se nad pět procent dostávaly, ale jejich úspěch, až na výjimky, nebyl (obzvlášť vzhledem k převládajícímu veřejnému mínění) nijak oslnivý.
Změnilo se něco od roku 2010, kromě toho, že antiislamismus se stal nedílnou součástí české politické scény? Patrně ano. I když je třeba říci, že studentské volby nejsou zcela relevantním příkladem. V parlamentních volbách v roce 2010 nezvítězila DS (reálně tehdy získala 1,14 %) a je pravděpodobné, že ani v letošních krajských volbách nebudou piráti tak úspěšní, jak naznačují výsledky studentských voleb. Přesto nám tento výsledek může leccos naznačit. Patrně nejzajímavějším sdělením je: jak to, že po více než roce velmi intenzivní tematizace problematiky imigrace a islámu nejsou antiislamistické, respektive krajně pravicové strany mnohem úspěšnější? Jak to, že i když jsou mladí obecně mnohem otevřenější k různým radikálním směrům, nevolí všichni Konvičku?
Zrovna na tuhle konkrétní otázku je odpověď poměrně jednoduchá. Je to proto, že docent Konvička v krajských volbách nekandiduje. Kandiduje ovšem ve volbách senátních, které probíhají současně s krajskými, a samozřejmě v krajských volbách kandiduje řada stran, které téma antiislamismu či antiimigrace mají jako své hlavní a které obvykle označujeme přídomky jako populistické nebo extrémní.
Co to vůbec znamená „populistické“? V dnešní době je to slovo, které prošlo částečnou inflací, zcela stejně jako pojmy „krajně pravicový“, „extremismus“ nebo „rasismus“. Přesto má každý z nich svůj originální význam, který neškodí občas připomenout.
Začnu s pojmem extremismus. Tohle slovo je poměrně oblíbené, ale z odborného pohledu poměrně nešťastné. V zákonech ho nenajdete a ani na akademické půdě neexistuje shoda, jak ho vlastně přesně definovat, a řada akademiků ho používat odmítá. Mělo by označovat takové politické proudy, které jsou nejvzdálenější politickému středu a u kterých se předpokládá, že se nějakým způsobem vymykají běžnému (v tomto kontextu tedy demokratickému) uspořádání.
Pojem krajní pravice je na tom o něco lépe. Zde už panuje větší shoda na tom, že jde o označení ideologií, které vychází primárně z kombinace nacionalismu (šovinismu) a autoritářství (odmítání rovnosti), přičemž poměrně obvyklé je i spojování s etnickým nebo rasovým principem.
Rasismus je pak takový přístup, který kategorizuje lidi podle rasového (nebo etnického) klíče a z faktu existence různých ras nebo etnik odvozuje jejich společenskou nerovnost.
Pod slovem populismus si pak lze v zásadě představit dvě hlavní věci. Obvyklé chápání tohoto pojmu ho spojuje s představou slibování nesplnitelného a podbízení se voličům. Tenhle přístup má jeden háček. Ve skutečnosti nejde ani tak o populismus jako spíš o demagogii. Z pohledu politologie je populismus založen v první řadě na něčem trochu jiném, a to totiž na propagandě, která pracuje s dichotomií „my versus oni“. Přesně řečeno, „my“, tedy hodný a utlačovaný lid, versus „oni“, tedy zlé a utlačovatelské elity. Hodný lid už má dost toho, jak ho elity neustále přehlížejí, ohlupují a nutí k něčemu, co nechce, a proto volte nás, protože my jsme lidé jako vy a konečně tomu všemu uděláme přítrž.
A jak vypadá situace před krajskými volbami z tohoto pohledu? Zde se přímo vnucuje oblíbená věta: „Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu“. Hodnocení, která zpráva je která, se pak může dost podstatně lišit. Každopádně jedna zpráva je, že lidí ochotných volit tento typ stran je celkem dost. Ta druhá říká, že stran tohoto typu je také poměrně dost. Posuďte sami: SPD Tomia Okamury, Republikáni Miroslava Sládka, Úsvit, Národní demokracie, Dělnická strana sociální spravedlnosti a nebo strana nazvaná prostě NE ILEGÁLNÍ IMIGRACI – PENÍZE RADĚJI PRO NAŠE LIDI (ve skutečnosti to není strana, ale koalice čtyř stran, ale to je v tomto kontextu vcelku vedlejší). A to se bavíme jen o těch hlavních a nezmiňuji různé varianty koalic,například SPD a SPO.
Množství stran zaměřených na téma migrace ukazuje význam tohoto tématu a může vzbuzovat dojem drtivého nástupu takových partají do politiky. Bude tomu tak? V tomto momentě to samozřejmě nevíme, přesto se ale dá soudit, že spíše ne. Důvodů je více.
Zaprvé, téma odporu proti imigraci a/nebo islámu se u nás už stalo politickým mainstreamem. Je-li tomu tak, nemají voliči důvod volit malé strany, které budou svoje názory prosazovat obtížněji než velké strany.
Zadruhé, většina zmíněných stran je stranami jednoho tématu. To ve skutečnosti neznamená, že neřeší jiná témata nebo že nemají volební program, který by tato témata neobsahoval. Mají. Ale pokud by přišli o téma migrace/islámu, v zásadě by o nich nikdo nevěděl. A to je věc, kterou si voliči obvykle dobře uvědomují.
A zatřetí, právě velký počet těchto stran je současně jejich velkou slabinou. Zájem voličů se nutně rozptýlí, takže i když k volbám dorazí dostatek lidí naladěných na antiimigrační notu a ochotných volit podobný subjekt, vysoký počet stran hlasy rozmělní a žádná z nich nakonec nemusí být úspěšná. Je zajímavé, že přesně tento moment provází českou krajní pravici (byť teď hovoříme i o stranách, které se do kategorie krajní pravice úplně nevejdou) již od dob první republiky. Zdá se, že máme co do činění s malým smetištěm a mnoha kohouty, kteří nejsou ochotni se komukoli podřídit a s kýmkoli spolupracovat z obavy, že by mohli přijít o svou moc a své vůdcovství.
Poznámka na závěr: Argument, že antiimigrační téma je v rámci krajských voleb nepoužitelné, protože na krajské úrovni se imigrace neřeší, je sice správný, ale současně irelevantní. Strany používají ve svých kampaních vše, co se jim hodí a čím mohou voliče oslovit, a současně ani voliči samotní takto neuvažují.
