reklama
 
 

Babiš jednou skončí, ale ODS a ČSSD jako by ho už nechtěly vystřídat. Kdo jiný?

10. 7. 2018
Obě tradiční strany by měly připomínat buldoky divoce cloumající už zpola přetrženým opozičním řetězem. Co dělají doopravdy?

Může se to dnes zdát jako utopie, ale jednoho dne se to stane. Andrej Babiš ztratí podporu a společně s ostatními protisystémovými stranami, s nimiž dnes ovládá Poslaneckou sněmovnu pohodlnými 115 hlasy, nebude schopen získat parlamentní většinu.

Úkolem demokratických stran je za prvé pracovat na tom, aby se tak stalo co nejdříve, a za druhé se připravovat na to, co přijde potom. Bohužel pro nás pro všechny, ODS a ČSSD nedělají ani jedno.

Nejprve vysvětlení, proč jmenuji právě tyto dvě strany. Jednoduše proto, že je stále pokládám za jediné možné vehikly návratu standardních poměrů do české politiky. Tedy poměrů, v nichž se utkávají především politické koncepty a představy o směřování země; až ve druhém sledu pak peníze oligarchů, lži populistů a triky expertů na marketing.

Česko se k tomuto stavu může dobrat třemi cestami. Jednak se hnutí ANO může stát standardní politickou stranou. Tím se asi není třeba dál zabývat. Ne, že by strana nebyla schopná reagovat na aktuální potřeby. Problém je v tom, že jde vždy o potřeby jejího majitele, nikoliv České republiky. ANO se tak aktuálně transformuje z úspěšného nástroje na zajištění trvale udržitelného růstu zisků Agrofertu ve vozovou hradbu bránící Andreje Babiše před kriminálem. Šance, že by se z něj stala politická strana, je nulová.

Silné standardní politické strany mohou také vzniknout - buď na zelené louce, anebo posílením těch, které dnes stojí spíš na okraji politického spektra. To sice není holá nemožnost, ale pořád se pohybujeme na hodně hypotetické půdě. Lidovci, TOP 09, STAN i zelení (lhostejno, zda se čtyřlístkem, nebo nadouvající se pirátskou plachtou ve znaku) jsou z různých důvodů odsouzeni k roli koaličních partnerů, nikoliv lídrů. Strana s písmenem K v názvu čelí tradičním českým proticírkevním předsudkům, projekt Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga odejde z politiky s nimi, starostové vedou radnice, ne vlády, a zelená politika bude podstatnou část českých voličů oslovovat až ve chvíli, kdy bude jejich životní úroveň podobná té v Bádensku-Württembersku. A k prosperitě této německé spolkové země (v níž jsou Zelení nejsilnější stranou) má pořád ještě dost daleko i většina Německa, o Ústeckém či Moravskoslezském kraji nemluvě.

Aby nevznikla mýlka - úloha menších demokratických stran je důstojná a potřebná, obohacují vládní programy o důležité priority a akcenty. Hlavní problém Česka ale neřeší a těžko budou.

Zbývá poslední možnost - že se někdejší dominantní strany rozpomenou na tuto svou minulost a přestanou se smiřovat s rolí sběračů drobků ze stolu prohýbajícího se pod tíhou párků z Agrofertu a politických lahůdek z dílny hnutí ANO.

Návrat ODS a ČSSD na výsluní sice taky vypadá jako holá nemožnost, ale na rozdíl od prvních dvou variant je reálný. Jsou to pořád zavedené značky s funkční strukturou, zásobárnou talentů i ideovou základnou. A ne až tak špatnou výchozí situací. Loni na podzim snad ještě mohl někdo vnímat Andreje Babiše jako šanci na pozitivní změny ve správě země. Při všech oprávněných výhradách vůči jeho minulosti a střetu zájmů je třeba férově přiznat, že dal šanci i schopným profesionálům, kteří by se klasickým stranickým masomlejnem do nejvyšších pater politiky nejspíš neprotlačili.

Jenže to je minulost - a nic tuto změnu neilustruje tak názorně jako změna v čele ministerstva spravedlnosti. Respektovaného advokáta Roberta Pelikána nahradila Taťána Malá se dvěma částečně opsanými diplomkami a právním "vzděláním" z kontroverzní slovenské soukromé školy. Kdo sledoval pondělní tiskovku, na níž Malá odmítla rezignovat, aby po pár hodinách rezignovala, mohl těžko zůstat na pochybách - jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla.

Voliči Babišovi odpustí StB i Čapí hnízdo, ale ne neschopnost splnit sliby typu dálnice, dálnice, dálnice. A ty, jak se ukazuje třeba v Praze, hnutí ANO splnit nedokáže. Navíc i v ekonomice, jejíž růst Andreji Babišovi zatím hrál do karet, nastanou brzy horší časy.

To vše by mělo vlévat novou krev do žil oběma tradičním stranám. Měly by připomínat buldoky divoce cloumající už zpola přetrženým opozičním řetězem. Co dělají doopravdy?

ČSSD se snížila k roli, pro niž je novinářské klišé "fíkový list" nepoužitelným eufemismem. Hrne se do vlády, v níž nebude vládnout - a je ochotná za to zaplatit jakoukoliv cenu, včetně ponižujícího kádrování svých kandidátů na ministry komisí ve složení Miloš Zeman, Andrej Babiš, Vojtěch Filip a Jiří Ovčáček. Její role v tomto volebním období skončí pravděpodobně ve středu - poté, co pomůže Andreji Babišovi po skoro devíti měsících k vládě s důvěrou parlamentu.

ODS zase přešlapuje na místě kolem zásadního problému, který jí brání být první volbou pro konzervativní, avšak jasně prozápadní voliče, kteří nemají chuť měnit standardní liberální demokracii za orbánovské či Kaczyńského experimenty. Tím zásadním problémem je vystupování Václava Klause mladšího, který se netají tím, že je mu bližší ta druhá alternativa. Vzhledem k tomu, že jde o klíčový politický střet dnešního Česka, a také k tomu, že faktický vliv Václava Klause daleko přesahuje jeho formální postavení ve straně a parlamentu, nemůže být ODS důvěryhodnou alternativou vůči ANO, dokud tento problém nevyřeší. Připomeňme, že občanští demokraté byli schopní se rozpomenout na historické členství ministra za ANO Adama Vojtěcha a zrušit mu ho "z důvodu jeho spolupráce s KSČM, což je v rozporu s hodnotami Občanské demokratické strany". Co si pak myslet o nečinnosti vůči mnohem významnějšímu členovi, který ostentativně při každé příležitosti demonstruje blízkost ke stranám typu AfD, (české) SPD, a dokonce brněnským Slušným lidem?

ČSSD a ODS by si také měly už teď uvědomovat, že je dost možná čeká společné vládnutí - obdoba německé a donedávna rakouské velké koalice. A nezavírat si k této variantě cestu. Může to být jediná možnost, jak od vlivu na budoucnost země odstavit strany zpochybňující její polistopadové směřování. Pravolevé politické střety jsou vedle sporu, zda patříme na Západ, či na Východ, bezvýznamné.

Pokud kdy měl Andrej Babiš potenciál sílit vlastními schopnostmi jiného typu než neomezenými finančními zdroji, pak nejpozději neschopností sestavit alespoň trochu důstojnou vládu ho ztratil. Pořád ještě ale může dlouho žít z neschopnosti svých soupeřů.

A bohužel pro všechny, kdo si přejí návrat normální politiky do Česka, to vypadá, že z nich zatím těžké spaní mít nemusí.

autor: Jan Moláček | 10. 7. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama