V krizích se dají státní rozpočty sestavovat dvojím způsobem. Jeden předvedl v roce 2008 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Měl na další rok sestavený rozpočet s deficitem 38 miliard, ale pak i do Česka vpadla velká finanční krize. Mnozí po něm chtěli novelu rozpočtu s realističtějšími čísly, ale Kalousek upozornil, že nikdo netuší, jak to celé dopadne, rozpočet proto nechal rozpočtem a věnoval se raději konkrétním protikrizovým opatřením. Nakonec z toho byla sekyra skoro za 200 miliard.
A pak je tu druhý přístup, který tu zavedla vláda Andreje Babiše. Neustále navrhovat nové a nové rozpočty, které už v době schválení vůbec neodpovídají situaci. K ničemu to není, pokud se za tím neskrývají i správná ekonomická opatření, nicméně dá se tak žonglovat se spoustou bilionů a vláda tak vypadá akčně.
Ministr financí Zbyněk Stanjura toto žonglování předchůdkyně Aleny Schillerové mocně kritizoval, dokud to sám ve velkém nepřevzal. Už na počátku roku uvrhl zemi do rozpočtového provizoria, jen aby ukázal, jak je na rozdíl od Schillerové šetřivý. Naoko srazil rozpočet pod 300 miliard, ale všechno to byla jen Potěmkinova vesnice. Místo aby politici řešili krizi, musí se kvůli této Stanjurově hře vysilovat zbytečnými účetními triky, jak tento rok sebrat zdravotním pojišťovnám miliardy, aby jim je zas příští rok vrátili.
Na tím vším šlo ale přimhouřit oko, protože nová vláda se může předvést naplno až u rozpočtu na další rok. Ale to, co představil Zbyněk Stanjura, je tragédie, která popírá všechny předchozí garance pětikoalice, že státní finance budou už konečně transparentní a udržitelné. Nebudou ani jedno.
Co by Janota nikdy nepodepsal
Kdo se za Babišovy vlády odvážil kritizovat nesmysly ve státním rozpočtu, brzo se mu od vládních politiků vrátilo: Takže vy nechcete pomáhat lidem v covidové krizi? Teď to není jiné. Kdo se odváží kritizovat rozpočty Fialovy vlády, hned to má v bledě modrém: Co jste to za člověka, že zpochybňujete naši pomoc ukrajinským uprchlíkům a lidem v energetické krizi?
Jenže rozpočet má svá daná pravidla, a když ta se poruší, tak to je jen trhací kalendář. A Stanjura porušuje snad vše. Před komunálními volbami oznámil naprosto nerealistický rozpočtový schodek na příští rok 270 miliard, kde do toho spousta výdajů nebyla asi schválně započítána, aby do vládních pamětí mohlo být zapsáno, jak moc se občanští demokraté snažili o šetření, ale válečná realita to nedovolila.
Po volbách už je čas na trochu více upřímnosti, takže jsme na 295 miliardách. Ale i to je hausnumero, protože ministerstvu záhadně poskočily o stovky miliard příjmy i výdaje. Tato kouzla s celkovými objemy peněz kdysi jako ministr financí zavedl Andrej Babiš a bohužel to od něj odkoukali i všichni následovníci.
Velkou chybou rozpočtu pak je, že počítá s příjmy, pro které nemá zákonnou oporu.
Stanjura dokáže zhruba dopočítat příjmy z unijních stropů na energie, ale vůbec nemá splněny domácí úkoly. Tvrdí, že uvalí i speciální daň na banky, počítá již s mnohamiliardovým výnosem, ale nic takového není na stole. Dokonce ani neoznámil parametry této daně, to je zcela nepřijatelné.
Když kdysi Schillerová navrhovala do svých rozpočtů miliardové příjmy z digitální daně, která nikdy nevznikla, opozice právem protestovala. Teď se děje to samé, ale najednou je to v pořádku.
Takové postupy jsou v rozpočtování na úrovni smrtelného hříchu, a pokud by ještě žil slavný ministerský rozpočtář (a chvilku i ministr financí) Eduard Janota, tak by se pod něco takového jistě odmítl podepsat.
Šetřit neumí a danit nechtějí
Problém rozpočtu ale spočívá nejen v tom, že porušuje svá vlastní pravidla. Mnohem větším úskalím je, že ekonomicky nepomáhá republice. Jako při covidu i nyní při energetické krizi od populistických politiků slyšíme jen kanonádu na dluh utracených miliard: Vy nechcete pomoci důchodcům? Vy nechcete pomoci s energiemi rodinám? Vy jste proti cenovým stropům?
Z rozpočtu ale má být i jasné, z čeho se to zaplatí. A to už roky není.
Ministr Stanjura se zcela vykašlal na slibované škrty, které sám v opozici navrhoval. Na rok 2021 ODS navrhla okamžitý škrt 80 miliard, který prý je možné obratem provést. Nic z toho nezůstalo, po nástupu do vlády se dokonce ODS lekla i těch svých nejmenších slibů, jako bylo zrušení babišovské státní slevy na jízdné, ta po mírném snížení dál stojí erár miliardy.
V podání této vlády se šetření stalo jen jakýmsi abstraktním pábením do nedělních debat, které ale nemá absolutně žádné konkrétní vyústění. Zruší se státní slevy na jízdné? Ne. Zruší se státní podpora stavebního spoření? Ne. Tak penzijního připojištění? Ani omylem. Vyhodí se tedy ve velkém najmutí učitelé a asistenti? Rozhodně ne. Nebudou se dál plošně navyšovat důchody? Nikdy. Tak kde se bude škrtat? Mlčení…
Plnou parou do dluhů
Když tato vláda nemá odvahu škrtat, měla by přiznat, že potřebuje vyšší příjmy. Podle Národní rozpočtové rady by i bez války a energetické krize příjmy a výdaje nelícovaly o 200 miliard každý rok. To je dáno především brutálním sražením erárních příjmů populistickým předvolebním snížením daní z příjmu fyzických osob, na kterých se shodla ODS, ANO a SPD. Těch více než 100 miliard nevybraných daní chybí každý rok, ale současná vláda to nemůže přiznat, protože vyhrála volby s populistickým slibem, že daně se zvedat nebudou.
Výhled je tedy neradostný. A vidíme to i ve Stanjurově rozpočtu. Na rok 2024 ministr plánuje rozpočet 280 miliard, na další rok 260 miliard. To jsou pořád ty samé babišovské schodky okolo 300 miliard, které tu vršíme už od roku 2020.
Toto letité úsilí mizerných ministrů financí už nese i své otrávené plody. Česko bylo roky zvyklé na to, že platilo za svůj dluh zhruba 40 miliard ročně. Nyní se dostaneme jen na platbě úroků za rychle rostoucí dluh na 70 miliard. To už jsou celoroční výdaje většího ministerstva. A jedeme dál. Při tomto tempu kumulování dluhu brzo budeme platit třeba i 100 miliard ročně, aniž bychom z obřího dluhu cokoliv reálně splatili. A to už bude pro Česko schvácené populismem, že státní výdaje mohou být nekonečné, zatímco daně zanedbatelné, tuze zle.
