Pravidla české karantény mají už od březnového počátku jeden hodně rozumný a přitom nesamozřejmý moment. Klauzuli, podle níž výjimka ze zákazu vycházení platí pro cestování "za účelem pobytu v přírodě nebo parcích". Seďte doma, říká stát, ale obratem dodává: Pokud se vydáte na procházku do lesa nebo autem odjedete za město, všechno je v pořádku.
Česká cesta není samozřejmá. V Británii či Francii, Izraeli, Španělsku nebo Číně na jaře nasadili striktnější a nekompromisnější uzávěru. Britská policie dokonce z dronu natočila video s výletníky v liduprázdných krajinách národních parků coby exemplární příklad, co se nemá dělat. Francouzi právě teď smí ven, pouze pokud venčí psa a nedojdou více než kilometr od domu.
Ministerští úředníci, kteří sepisovali zdejší pravidla, by měli dostat pochvalu za zdravý rozum. Nelze si nevšimnout, že výjimky využíváme každý den ve velkém. Což se dalo čekat u národa, který tráví dovolenou v přírodě častěji než kterýkoli jiný z Evropské unie. A který ji také nepřehlédnutelně oceňuje. Hodně lidí nezávisle na sobě během minulých měsíců přicházelo se shodným postřehem: kontakt s přírodním světem dělá karanténu snadnější a snesitelnější.
Na jaře k tomu ještě přispěl kontrast prvního šoku z pandemie a probouzející se krajiny. Na jedné straně společností prostupoval strach a nejistota, co přijde dál. Mezitím příroda rozkvetla, stromy zelenaly, motýli poletovali, ptáci prozpěvovali a vlaštovky se vracely. Česko v té bujnosti jako by našlo trochu potřebného klidu a rozptýlení.
Navíc letošní březen a duben měly s přehledem nadprůměrné počty slunných hodin. Na desítkách meteorologických stanic svit v dubnu překonal historický rekord a napříč republikou byl o 65 procent nad normálem let 1981-2010. Pár týdnů nato nás to docela mrzelo - když sluníčko pálí, neprší, a když neprší, půda vysychá. Krásné počasí však dodalo lesk drobným prožitkům přírodního světa, které zvedly náladu milionům lidí. Na podzim asi podobný trik dělá barevné listí.
Svět za oknem
Americký geograf Roger Ulrich v osmdesátých letech publikoval slavnou studii, v níž porovnal, jak se klienti jedné pensylvánské nemocnice uzdravovali po operativním odstranění žlučníku. Nechal si z kartotéky vytáhnout data o lidech, kteří zákrok absolvovali vždy od května do října v letech 1972 až 1981.
Třiadvacet pacientů, kteří měli z pokoje výhled na stromy, se v průměru rychleji zotavilo, potřebovalo méně přípravků proti bolesti a sestry u nich hlásily menší komplikace než u třiadvaceti pacientů stejného pohlaví, srovnatelného stáří, s podobnou váhou a vztahem ke kouření, jejichž okna směřovala do zdi protějšího křídla kliniky.
Ulrich otevřel úplně nový směr bádání, který postupně objevuje, co jsme tušili z každodenní zkušenosti. Příroda má měřitelný vliv na naši pohodu a pracovní výsledky.
Hlavně během poslední dekády vědci publikovali stovky pečlivých studií. Postupně se ukazuje, že kontakt se stromy nebo zelení, zvířaty či ptačím zpěvem snižuje stres nebo úmrtnost a vylepšuje ledacos od schopnosti učit se až po mentální zdraví. A doktoři v zemích Evropy i Severní Ameriky svým pacientům oficiálně předepisují pobyt v přírodním prostředí.
Speciálně to samozřejmě platí ve vyhrocené době. Příroda skoro hmatatelně pomáhá ubírat strachu, stresu a napětí, které společností prostupují. Česko naštěstí v tomto ohledu patří k vybavenějším státům v Evropě, a to nejen díky přístupným lesům a perfektní síti turistických stezek. Také větší tuzemská města mají hodně zelených ploch. Pouze dva z každé stovky Pražanů musí ujít více než deset minut, aby se ze svého bytu dostali do veřejné zeleně. Takhle dobrá čísla má jen asi čtvrtina unijních metropolí.
V některých parcích, na předměstských cyklostezkách nebo u nejpopulárnějších výletnických cílů se občas sešly davy, nad nimiž se pozdvihla obočí a došlo na patrně nikoli neoprávněné otázky, jestli tady nepřekračujeme rozumnou míru rizika. Ale v zemi, kde na každého občana připadá 2511 čtverečních metrů lesa - nemluvě o loukách, polních cestách či zahrádkách -, se určitě dokážeme o krajinu podělit. Dá se vyrazit také jinam než do Stromovky nebo na hřeben Pálavy. Preventivní uzavírání zeleně by společnosti dalo další chmurnou ránu a nejspíš nadělalo více škody než užitku.
Letošní zkušenost je ale také dobrou příležitostí, abychom se zamysleli, jak o krajinu pečujeme. Češky a Češi se skoro jednohlasně shodují, že přírodu chceme chránit prostě proto, že tady s námi je. Fauna a flóra mají "stejné právo na existenci jako člověk", uvádí v průzkumech 83 procent dotázaných. S touto úctyhodnou motivací jsme skoncovali s odstřelem vzácných zvířat, zbývající pralesy nebo orchidejové louky vyčlenili do rezervací, vytvořili národní parky a soustavně pečujeme o rozmanitost živého světa.
Patrně bychom se potřebovali podobně starat také o množství kromobyčejné a nenápadné přírody kolem nás. Sice nepatří do kategorií biologických Rembrandtů, kde každý kousek je nenahraditelnou raritou, všední ptáci, motýli nebo divoké květy, parčíky, meze či potůčky však skládají nemalou část z obrazu našeho domova. A během minulých měsíců jsme si více než kdy jindy mohli uvědomit, jak moc jsou pro jeho každodenní prožívání důležité.
Autor, biolog, pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
