Viktor Vondra Viktor Vondra | Komentáře
27. 11. 2012 11:19

Baxa: Justice nesmí naslouchat tikotu volebních hodin

Druhá část rozhovoru s předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou
"Civilizace, která přestane dodržovat pravidla, nemá naději na nějaké delší žití," říká předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.
"Civilizace, která přestane dodržovat pravidla, nemá naději na nějaké delší žití," říká předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. | Foto: ČTK/Igor Šefr

„Málokdo si to uvědomuje, ale vliv exekutivy na soudnictví je u nás ve srovnání se zbytkem vyspělé Evropy abnormální. A když k tomu ještě připočtete nízkou politickou kulturu, je tu reálné riziko, že soudnictví, respektive to, jak bude nebo nebude fungovat, nebudou mít v ruce soudci, ale někdo úplně jiný," vyjadřuje své obavy předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa v rozhovoru pro Aktuálně.cz, jehož druhou část přinášíme.

K profesi soudců podle něj patří i komunikace s veřejností. „Spravedlnost je pořád věc veřejná, i když už se nevykonává na náměstích, aby to všichni mohli sledovat. Takže v našich časech, kdy má svět médií roli zprostředkovatele, musí být i soudci připraveni svůj názor říci, a to tak, aby tomu každý rozuměl," říká Josef Baxa.

Aktuálně.cz: Český právní řád je natolik rozlehlý a nepřehledný, že drtivá většina občanů potřebuje služby právníka i k banálním úkonům, natož k soudnímu řízení. Ti lepší z nich, kteří také dávají větší naději na úspěch třeba v soudním sporu, navíc nejsou nejlevnější. Neobáváte se toho, že pro lidi, kteří jen tak tak vyjdou s výplatou, se může stát spravedlnost skoro nedostupnou?

Josef Baxa: Tohle je jeden z patologických efektů, které přináší oslabení důvěry v právo, oslabení jeho autority. Je to rozdíl mezi vládou většiny a vládou práva. To, jak vidíme všude kolem sebe, že kdo má většinu, ten vládne a na právo se příliš neohlíží, vede k uvažování typu „musím mít taky většinu, musím mít moc, abych mohl něčeho dosáhnout"…

Ale vláda práva spočívá v tom, co je vyjádřeno i ústavním principem rovnosti - že každý, i ten nejslabší, své právo prosadí i proti tomu, kdo je vybaven silou a mocí. Až tohle začne fungovat, bude to skutečný bod obratu. Některé pozitivní příklady už se najdou, ale obecný jev to ještě není.

A co mohou udělat soudci pro to, aby ten bod obratu už přišel?

Soudci musí být dobře připraveni, aby v případě, že se věci dostanou do příslušných soudních procesů, byli schopni zjednat průchod právu. A dokázali rozhodovat kvalitně, spravedlivě a v reálném čase. Nesmí to být automaty na mechanické používání práva, nýbrž moudří lidé s respektem, uvážliví, velmi silní z hlediska své nestrannosti a nezávislosti. A také velmi stateční. Protože některá rozhodnutí vyžadují velkou vnitřní i vnější odvahu.

JUDr. Josef Baxa (*1959)

Soudce, od roku 2003 první předseda Nejvyššího správního soudu. Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a od roku 1984 pracoval jako trestní soudce u okresního a později Krajského soudu v Plzni, na jaře 1990 se stal jeho místopředsedou. Podílel se na založení Právnické fakulty ZČU v Plzni, kde dodnes přednáší trestní právo. V letech 1998 až 2002 byl prvním náměstkem ministra spravedlnosti (za ministrů Motejla, Bureše a Rychetského). Účastnil se příprav a prosazení velké novely trestního řádu i tvorby nového institucionálního a procesního rámce správního soudnictví. V roce 2009 se stal Právníkem roku v oboru správní právo. Letos počátkem listopadu Jednota českých právníků ocenila jeho zásluhy svým nejvyšším vyznamenáním - medailí Antonína Randy.

Když jste před deseti lety nastupoval do čela Nejvyššího správního soudu, označil jste stav české justice jako nadějný. Jak byste ho označil dnes?

Určitě není horší. Je nadějnější, protože justice je zase bohatší o nějakou zkušenost. Víc než před deseti lety platí, že tu proběhly vážné pokusy zasahovat do jejího rozhodování, ovládnout ji, takže možná konečně víc spěje k nějaké emancipaci z hlediska řízení a spravování celého soudního systému.

Málokdo si to uvědomuje, ale vliv exekutivy na soudnictví je u nás ve srovnání se zbytkem vyspělé Evropy abnormální. A když k tomu ještě připočtete nízkou politickou kulturu, je tu reálné riziko, že soudnictví, respektive to, jak bude nebo nebude fungovat, nebudou mít v ruce soudci, ale někdo úplně jiný. Takže jde o to, aby i u justice se dokončilo její uspořádání, aby na tu stavbu, obrazně řečeno, přibyla ještě střecha. A tou střechou míním orgán, který by kontinuálně a kompetentně soudní systém spravoval.

A co ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů? Jaká pak bude jeho role?

Ministerstvo se může pak mnohem více orientovat na zkvalitňování právního řádu. Mohlo by se i trochu přejmenovat a hrát v právu podobně klíčovou exekutivní roli, jakou má odjakživa ministerstvo financí v otázkách fiskálních. Soudy dobře a dlouhodobě spravovat neumí.

Justice je ze své podstaty velmi konzervativním mechanismem. Všechny změny, dobré i špatné, se tam projevují s velkým časovým odstupem. A když říkám s velkým, myslím tím období, které přesáhne běžné funkční období jakékoliv vlády. A to se ještě nebavíme o tom, že ministři končí často po půldruhém roce ve funkci, takže je logicky ani nezajímá dělat na něčem, co nepřinese okamžitý efekt a mediální úspěch…

Máte jim to za zlé?

Nelze se na ně zlobit, politika takto rytmicky žije, od voleb do voleb. Ale justice nesmí naslouchat tikotu volebních hodin, nemůžeme mít justici červenou, oranžovou, modrou nebo třeba zelenou podle toho, kdo zrovna volby vyhraje.

Ministr spravedlnosti Otakar Motejl a jeho první náměstek Josef Baxa(vlevo), březen 1999
Ministr spravedlnosti Otakar Motejl a jeho první náměstek Josef Baxa(vlevo), březen 1999 | Foto: ČTK/Tomáš Železný

Jenže právě tohle se bohužel projevuje na fungování ministerstva spravedlnosti jako ústředního orgánu státní správy soudů - doba osvícených ministrů Motejla či Čermáka je nenávratně pryč, být ministrem spravedlnosti už napříště bude běžné politické zboží. A ministr, byť sebepracovitější, bude mít vždycky další priority, další úkoly a další zájmy, což je v přímém protikladu tomu, jak by správa justice měla fungovat.

Co přesně tedy od správy justice čekáte?

Nejde nám o to, aby se tu vytvořil nějaký ochranářský spolek, ale o vznik instituce, která bude partnerem vlády, Parlamentu i prezidenta v těch důležitých, strategických otázkách. Aby - když začne někdo uvažovat o tom, že třeba změní nějaké zákony - tu byl orgán, který to bude analyzovat a řekne: pozor, je to vaše výsostné právo, ale uvědomte si, že to má tyto dopady, tyto další souvislosti, a pokud to skutečně chcete, musíte tomu dát i personální kapacitu a udělat ještě tyhle kroky…

Je prostě potřeba, aby se o tohle někdo trvale staral, a nezáleží už tolik na tom, jestli se takový orgán bude jmenovat soudcovská rada nebo nějak jinak. A dokud to tak nebude, hrozí, že práci justice budou nekoncepčně „vylepšovat" ministři, z nichž každý přichází s hrstí vlastních nápadů, které mají společné jediné - nikdy nenavazují na práci jeho předchůdce.

A mimochodem, tím, že justice přes všechny tyhle nápady ještě funguje, prokázala velkou odolnost a životaschopnost.

Nepadá z toho na vás někdy zmar? Snažíte se to aspoň ministrům vysvětlit?

Vždycky se snažíme ministrům vysvětlovat, jak by co mělo být a proč, oni chvíli poslouchají, ale pak si to stejně udělají podle svého a všechno běží dál. Ale už mě to štve, a ze všeho nejvíc mě štvou ty promarněné příležitosti, protože kvůli tomu ono „budování státu" ještě ani pořádně nezačalo. Protože pořád polovinu energie věnujete na to, že chcete nějakým hloupostem zabránit, případně něčí hlouposti napravujete, a přitom víte, že byste ji měl věnovat něčemu úplně jinému.

I když jste dnešní stav justice označil za ještě nadějnější než před deseti lety, některé problémy pořád zůstávají. Třeba délka soudních řízení… Je z toho v našich podmínkách vůbec cesta ven?

Délka řízení je něco, s čím bojují všechny soudní systémy po celém světě. Jistě se s tím dá ještě leccos dělat a určitě ani u nás jsme ještě neudělali všechno, ale to se zase vracíme ke kvalitě práva. Ono se úplně jinak soudí v situaci, kdy právo je stabilní, kdy na základě neměnných norem se vytvoří judikatura, to znamená, že právo se stane předvídatelným. A nikdo se pak nepouští do zbytečných sporů. Protože ví, že ta a ta norma platí dvacet let, před soudem byla stokrát vyložena takhle, z čehož je jasné, že nemá smysl s tím k soudu jít, protože se to nedá vyhrát. A naopak.

Kdežto u nás se soudíme, protože nevíme. Advokát řekne: Ono se to dá posoudit tak i tak, tak to zkusíme.

Ale nemyslete si, že délka řízení musí být vždycky jenom nepříznivý faktor. Někomu, kdo chce třeba oddálit uložení nějaké povinnosti, to naopak výborně vyhovuje. A má k dispozici celou řadu procesních nástrojů, jak řízení patřičně prodlužovat.

A to je taky k zamyšlení - jestli má být systém postaven tak luxusně, s tolika instancemi a opravnými prostředky, že už není skoro nikdo, kdo by rozhodnutí soudu prvního stupně nebral jen jako zahřívací kolo. Přitom i tam mohou padnout a také padají kvalitní rozsudky.

Uvědomme si, že i kdybychom s procesními předpisy udělali všechno možné a maximálně je zjednodušili, pořád bude soudní řízení tím nejformalizovanějším a také nejdražším procesem, který ve státě existuje. Proto i mnohem bohatší země než my přemýšlejí o tom, jaké vytvořit filtry, aby se spory k soudu vůbec nedostaly, jestli nezavést nějaký systém mediace, vyjednávání, který by ve větší míře vedl k mimosoudním dohodám.

Tohle všechno by pomohlo, stejně jako by pomohly dobré smlouvy - protože když jsou smlouvy opravdu dobré, k soudu ani nedojde. Anebo personální obsazenost, nejen míst soudců, ale i odborného soudního úřednictva a tak dále - to všechno jsou významné faktory, které ovlivňují délku soudního řízení.

A neubylo by těch stesků na dlouhá řízení, kdyby justice s občany lépe komunikovala? Kdyby je sama upozorňovala na jiné možnosti řešení sporů, než je soud? Mimochodem, dovede už podle vás justice v tom dobrém slova smyslu „prodávat" veřejnosti svou práci?

Zlepšuje se to. Samozřejmě pořád jsou soudci, kteří by z nějakých vlastních principiálních důvodů nikdy nic neřekli nad rámec svého rozhodnutí - ale to vůbec neznamená, že jsou to špatní soudci. Oni jenom třeba vyrostli v jiné době, kdy se přesně tohle tvrdilo - že soudce nemá říkat nic navíc, a až úzkostlivě se toho drží, aby ani nenaznačili nějakou svou podjatost vůči té nebo oné straně.

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa (červen 2012)
Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa (červen 2012) | Foto: ČTK/Václav Šálek

Jenže nedá se nic dělat, spravedlnost je pořád věc veřejná, i když už se nevykonává na náměstích, aby to všichni mohli sledovat. Takže v našich časech, kdy má svět médií roli zprostředkovatele, musí být i soudci připraveni svůj názor říci, a to tak, aby tomu každý rozuměl. Což je mimochodem často velmi těžká věc - zhutnit třeba složitý, měsíce trvající spor do pěti vět.

Ale i tohle patří k naší profesi a je to součástí přesvědčivosti a důvěryhodnosti rozhodování soudů. Někdy je to skutečně problém - lidé nerozumí soudcům, soudci nerozumí lidem, a přitom všichni mluvíme česky. Takže se musíme i trochu zamyslet nad tím, proč tomu tak je.

Nedávno jste na odborné konferenci o vymahatelnosti práva řekl, že právo má u nás nízký respekt. A také že dobrovolné podřízení se právu předchází nutnosti ho vymáhat. Jak tomu přesně rozumět?

Právo by mělo odpovídat přirozenému cítění. Musíte vynucovat, aby se u nás na silnici jezdilo vpravo? Určitě ne, protože lidi cítí, že je to v pořádku. Kdyby jezdil někdo vpravo a někdo vlevo, byla by spousta bouraček, mrtvých, zácp a doprava by vůbec nefungovala. To každý chápe. Potřebujete si přečíst v zákoníku, že nemáte přecházet silnici, když tam zrovna jede auto? Jistě ne. To jsou jednoduché příklady, ale řekl bych, že i ve složitějších situacích tu budou pravidla, která budou jednoznačná a hlavně odzkoušená.

Úspěch každého právního systému je v tom, že většina se s ním ztotožní a dobrovolně ho dodržuje, a nejenže ho dodržuje, ale také ho prosazuje, to znamená, není lhostejná k jeho porušování jinými. Jistě, vždycky bude nějaká skupina, která pravidla dodržovat nebude, a pak je nutné mít účinný systém k jejich vynucení.

Ale jestliže se přijímají zákony, které už ti, kdo je přijímají, berou jako něco, čemu není potřeba přikládat velkou váhu a co se přinejhorším znovelizuje nebo zruší, když to nebude vyhovovat, není to pro veřejnost dobrý signál, že společnost stojí na pravidlech, která se musí dodržovat.

To nekončíme zrovna optimisticky. Dovedete si vůbec představit, že se situace někdy zlepší?

Ale jistěže se zlepší. Musí. Protože kdyby to mělo takhle pokračovat, zanikneme. Ne za týden nebo za pět let, ale civilizace, která přestane dodržovat pravidla, nemá naději na nějaké delší žití.

Ale nespoléhejme v tom na vlády, parlamenty a prezidenty. Oni svou roli a odpovědnost mají a musí ji plnit, ale každý taky musí hledat u sebe. Uvažovat o právu nejen jako o „svém" právu, ale jako o souboru pravidel, kde jsou také povinnosti. I v situaci, kdy to není výhodné ani příjemné a možná to s sebou nese i nějaké riziko. Tam to totiž všechno začíná.

(První část rozhovoru s Josefem Baxou si můžete přečíst ZDE)

Názory Aktuálně.cz

Názory - co vy na to?

Sledujte nás na:

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Americký prezident Donald Trump svolil, aby demokrat Joe Biden dostával každodenní zprávu, kterou pro prezidenta zpracovávají tajné služby

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Skotsko bude první zemí, která poskytne všem ženám bezplatný přístup k vložkám, tamponům a dalším potřebám pro intimní hygienu. Schválil to parlament

Skotsko bude první zemí, která poskytne všem ženám bezplatný přístup k vložkám, tamponům a dalším potřebám pro intimní hygienu. Příslušný zákon dnes jednomyslně schválil místní parlament, informoval list The Scotsman. Podle odhadů by mělo opatření vyjít na 9,7 milionu liber ročně (285 milionů Kč).

Zdroj: ČTK
Další zprávy