Začátkem prosince čínské vedení po téměř třech letech "lidové války proti covidu" de facto rezignovalo na politiku nulové tolerance vůči viru nebo vůbec na snahu nějak průběh pandemie kontrolovat či usměrňovat. Spektakulární, podle všeho neuvážený obrat neuvážené politiky bude mít spektakulární, nejspíš tragické důsledky. Kromě lidských a ekonomických dopadů ilustruje přístup Pekingu k celosvětové krizi také základní rozdíly mezi politickými systémy v Číně a v otevřených společnostech.
Opožděný lockdown
"Nulový covid" Peking de facto zavedl bezprecedentním uzavřením jedenáctimilionového Wu-chanu 23. ledna 2020, poté co konečně přiznal závažnost situace před domácí i světovou veřejností. Tou dobou však už bylo pozdě. Důsledná izolace viru nejspíš mohla epidemii zabránit v prvotních fázích šíření nemoci. Čína však místo toho promrhala několik drahocenných týdnů, kdy to snad ještě bylo možné, důsledným popíráním, že by virus vůbec existoval nebo byl přenosný z člověka na člověka.
V roce 2020 připadl největší čínský svátek, lunární Nový rok, na 25. ledna. Ještě před uzavřením města vycestovalo do celé Číny - a do všech koutů světa - blíže neznámé množství obyvatel Wu-chanu. V druhé polovině ledna odbavili z Wu-chanu 231 přímých mezinárodních letů do všech světadílů s výjimkou Afriky. Gin byl venku z lahve, do níž už ho nemohly vrátit žádné lockdowny.
Instinktivní represe
Masové lockdowny představují v podstatě extrémní formu kontroly obyvatelstva, což je disciplína, v níž čínský režim, tedy "lidově demokratická diktatura" jedné strany, suverénně vyniká. Represe je instinktivní odpověď čínských komunistů na prakticky jakoukoliv krizovou situaci. Ve Wu-chanu se navíc krátkodobě osvědčila, když virus v Číně samotné na nějaký čas po tvrdých opatřeních téměř vymizel.
Tento počáteční úspěch Peking utvrdil ve správnosti jeho podvědomých instinktů, zvláště ve srovnání s chaosem a spouští, jakou vypuštěný virus v té době páchal v okolním světě, zejména v otevřených společnostech na Západě. V demokratických zemích je drakonická kontrola obyvatel, jakou bez problému zvládne Peking, prakticky nemyslitelná. Nesrovnatelně měkčí lockdowny vyvolávaly v Evropě občanské rebelie, jejichž dozvuky pociťujeme například na české politické scéně dodnes.
Krize jako příležitost
Čína této systémové asymetrie ihned využila k odvedení pozornosti od svých osudových chyb v počátcích epidemie a přenesení zodpovědnosti na kolektivní Západ, který se s epidemií neumí vyrovnat. S využitím "rouškové diplomacie", jíž jsme si vrchovatě užili v podání pánů Tvrdíka a Hamáčka i u nás, obrátila Komunistická strana Číny krizi v příležitost a zahájila mohutnou propagandistickou ofenzivu. Neschopnost otevřených společností rázně se vypořádat s virem podle ní dokazovala superioritu čínského politického systému, a naopak přežitost, ba přímo senilitu demokracie jako takové.
Takový výklad průběhu pandemie dobře korespondoval s leninským světonázorem čínské komunistické strany. Demokracie není schopná řešit akutní krizové situace. Jedině silně centralizovaná, hierarchicky organizovaná společnost pod vedením svého uvědomělého předvoje v podobě strany leninského typu je schopna zaručit lidu jeho každodenní potřeby (které nezahrnují třešničky na dortu jako svoboda slova). Tento pohled se docela dobře prodával v situaci, kdy byla Čína zdánlivě nedotknutá pandemií, kterou sice sama způsobila, ale zdánlivě okamžitě zkrotila, zatímco na Západě umíraly miliony nakažených. Vzpomeňme třeba památných slov tehdejšího premiéra Babiše z března 2020: "Čína to prostě zvládla."
Virus pod koberec
Problém takového přístupu spočívá v tom, že represe problémy neřeší, nýbrž pouze zametá pod koberec. To se evidentně týká virů, ale i lidské společnosti, kde se to ovšem hůře prokazuje. Virologie a epidemiologie jsou přece jen exaktnější vědy než politologie či sociologie. Chování virů a jejich evoluce jsou popsány lépe než zákonitosti vývoje lidské společnosti. Jsou to také mnohem jednodušší organismy.
Vedení čínských komunistů, ač vybaveno neochvějným vědeckým světonázorem, však ve své inklinaci k represivním řešením nezohlednilo ani obecné poznatky evoluční biologie. Koronaviry dosud vždy mutovaly k vyšší nakažlivosti a nižší smrtnosti. Nemají evoluční zájem své nositele zabíjet, ale co nejvíce se šířit. Přesně tak se zatím chová i covid-19. Nové varianty, zejména nejnovější omicron, jsou méně nebezpečné, ale více nakažlivé. Jako takové se mnohem hůře kontrolují čistě represivními opatřeními, jako je fyzická izolace.
Lidová válka proti viru
V otevřených společnostech převládlo po počátečním šoku přesvědčení, že virus se nedá vymýtit, a musíme se s ním tudíž naučit žít. Cesta ven z pandemie vede přes vyšší odolnost a stádní imunitu kombinací promoření, tedy prodělané nákazy, a vakcinace. Vedení Komunistické strany Číny je ovšem představa, že by se něco nedalo vymýtit silou, cizí. Dosud se jí přece podařilo vymýtit i tak houževnaté jevy, jako jsou odlišné názory, nemluvě o jejich fyzických nositelích. Virus je třeba potřít jako vykořisťovatelské třídy.
Proti omicronu však "lidová válka proti viru" selhala. Politika "nulového covidu" ho vymýtit nedokázala. Naopak začala neustálými odstávkami ve výrobě ohrožovat ekonomiku. Drakonické lockdowny vedly k bezprecedentním protestům obyvatelstva. Tváří v tvář neřešitelné situaci musel nakonec sám velký kormidelník trhnout kormidlem a odvolat neodvolatelné.
Peking tak zrušil "nulový covid" prakticky ze dne na den stejně rychle, jako ho před třemi lety zavedl. Pro Si Ťin-pchinga, který tuto politiku mezitím zařadil mezi své nesčetné zásluhy, by to za normálních okolností měla být těžká ztráta tváře. To je však vždy otázka nikoliv pouze faktů, ale i percepcí, a s těmi se čínští komunisté naučili po dlouhých desetiletích praxe účinně manipulovat.
Oficiální propaganda, jež dosud líčila "nulový covid" jako jedinou záchranu před všeobecnou zkázou a omicron jako novodobý mor, ze dne na den obrátila. Omicron je najednou neškodná chřipečka a současné živelné rozvolňování jen logickým výsledkem předchozí správné politiky důsledných lockdownů.
Fakta proti propagandě
Po dlouholetém studiu dějin Komunistické strany Číny bych vždy dával v čelném střetu větší šance propagandě než faktům, ale v současné situaci to nebude mít oficiální masírování mozků vůbec lehké. Rozvolnění je živelné a chaotické, bez předchozí přípravy, jež by mohla zmírnit jeho dopady. Čínské obyvatelstvo je vzhledem k předchozí politice "nulového covidu" málo promořené a zejména rizikové skupiny nedostatečně očkované.
Po náhlém rozvolnění tak nastal předvídatelný chaos. Nemocnice nejsou připravené na příval pacientů a krematoria běží na tři směny. Lidé berou útokem továrny na základní léky, které nejsou k dostání v lékárnách. Zima teprve začíná a koncem ledna se bude zase slavit lunární Nový rok, spojený každoročně s masovými přesuny lidí. Rychlé šíření viru v obrovské mase čínského obyvatelstva povede k ještě nakažlivějším mutacím. Střízlivé odhady předpokládají pro tuto zimu v Číně nejméně milion mrtvých s covidem.
Těžko říct, zda dokáže i za tak dramatických okolností zvítězit propaganda nad děsivými fakty.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
