Petr Fischer Petr Fischer | Komentáře
27. 1. 2023 18:48

Bída nečiní z voličů lotry. A peníze je nedělají šlechetnými

Jak jen přiblížit, co vlastně obnáší život v moderních demokratických společnostech? Jedním z trefných obrazů, které se nabízejí, je popsat jej jako nekonečný souboj mezi skupinami, jež bychom mohli nazvat davem a publikem. Přímá volba prezidenta tento fenomén se vší estrádou, která k tomu patří, naléhavě připomněla i v našich končinách.
Staroměstské náměstí, Praha, 25. ledna 2023.
Staroměstské náměstí, Praha, 25. ledna 2023. | Foto: Lukáš Bíba

Leckomu se teď zdá být republika rozdělena vpůli. Byla by ale chyba takovému zdání propadnout. Blíž než realitě je škodlivému stereotypu.

Co je to vlastně dav? Jak víme od chvíle, kdy nobelista Elias Canetti napsal knihu Masa a moc, jde o srocení, v němž vládne především rovnost. To dodává účastníkům slastný pocit sounáležitosti a splynutí, protože svět dělí na přehledné "my" a "oni". V důsledku toho ovšem nejde o shromáždění jednotlivců, kteří mají svůj charakter a osobnost, nýbrž lidí, jež v něm za iluzorní pocit jednoty platí tím, že se slévají v jakousi masu. Proto se také dav stává snadnou kořistí politiků, kteří jím mohou manipulovat.

Publikum představuje úplně jiný typ soužití. Jednotlivci v něm sdílejí prostor podle určitých pravidel. Jejich já se nerozpuští ani nesplývá s ostatními, je však připravené kriticky se podřídit společnému cíli.

Stručně řečeno dav se nechává naladit, uchvátit emocí či stereotypem a potom vést; publikum se vědomě rozhoduje.

Jenže jak jsme nyní mohli pozorovat během prezidentské kampaně, dav se občas už už proměňuje v publikum a vice versa. Nejlépe je to možné demonstrovat na oné stereotypní víře v údajné rozdělení republiky. Ta má začasté podobu protikladu "město-vesnice", jež ale není než slaměným panákem, protože oba typy sídel se už dávno mísí a zanořují jeden do druhého. Přesto se řada lidí této falešné dichotomie urputně drží, neboť jim umožňuje "zpřehledňovat" si až bolestně komplikovanou realitu. Vtip spočívá v tom, že touto bludnou mapou se u nás nenechává vést ani tak "dav", jako spíše "publikum" - lidé, kteří jsou s nepřehlédnutelnou mírou pýchy přesvědčeni, že "vědí".

Je-li však hranice mezi městem a vesnicí již prakticky vygumovaná, co tedy dnes společnost dělí? Volí se podle peněženky, hlupáku, říkal už někdejší americký prezident Bill Clinton. Jsou to tedy příjmy? A pokud ano, jak to přesně funguje? Je člověk, který dostává, řekněmě dvacet tisíc měsíčně, ještě "my", nebo už "oni"? Movitější volí Pavla, ti ostatní Babiše? Cítíme, že tohle nesedí.

A dále: odejde-li někdo pracovat a žít do metropole, bude se mít automaticky lépe než člověk, který zůstane na malém městě? A v jakém smyslu? Ekonomicky, sociálně, citově? Pokud by nízkopříjmové skupiny dostaly přidáno pět až deset tisíc, přesunulo by je to najednou z "davu" do "publika"? A když někomu příjem klesne, stane se automaticky součástí davu? Brechtovská (u nás spíše werichovská) představa, že "bída z lidí lotry činí", je v mnohém spíš úsměvná než trefná. A to i v opačném gardu.

A přesto věříme, že rozdíl mezi vzdělanými a nevzdělanými je onou linkou mezi davem a publikem. Jako by demokratické politice mohli rozumět jen lidé s vyšším vzděláním a ti ostatní byli nezvratně odsouzeni k opaku. Jako neplatí, že každý vysokoškolák je celistvou vyzrálou osobností, není pravdou, že demokratický cit se vylučuje s nižším vzděláním.

Hříchem zdejšího publika, kvůli němuž se opakovaně začíná chovat jako dav, se stala ochota přijímat až příliš snadná vysvětlení toho, proč se společnost sváří. Ochota přistoupit na klíč buď/anebo, který zcela vylučuje možnost, že také někdy může platit obojí najednou. Po falešných a rozdělujících protikladech bohatí/chudí, město/vesnice, metropole/regiony, vysokoškolsky/základně vzdělaní tak dnes sahá české publikum se stejnou ochotou jako dav.

Naléhavým úkolem publika, tedy společenství přemýšlejícího otevřeně o sobě i o druhých, je proto snaha zbavit se vylučovacího myšlení. Pokud má publikem zůstat a nenechat se zcela pohltit davem.

Protiklady sice samozřejmě dál existují, nikam nezmizely, ale hranice mezi nimi se staly tekutými. Je čas intenzivně zkoumat, kdy, jak a proč jimi všichni sem a tam procházíme. Jen tak budeme mít šanci nerozpustit se úplně v davové rovnosti, která nabízí opojení slastným, ale jedovatým pocitem, že konečně víme, co je pravda a kdo ji má.

Video: Od demonstrantů schytala nadávky i plivance (29. 9. 2022)

Slyšela jsem, jak mluvili o Putinovi, o Ukrajině a Ukrajincích. A podle toho to byla jednoznačně proputinovská demonstrace, říká Dagmar Kavková. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy