George Tsunis je úspěšný newyorský hoteliér, z nějakého důvodu by se ale moc chtěl stát americkým velvyslancem. Napoprvé mu to nevyšlo. Barack Obama, kterému sehnal bezmála milion dolarů na kampaň, se mu po nástupu do Bílého domu chtěl odvděčit ambasadorským postem v Oslu, skončilo to ale fiaskem. Tsunis, který v Norsku nikdy nebyl, při potvrzovacím slyšení v americkém Senátu popletl, co mohl - Obamovi pak nezbývalo, než jeho nominaci s ostudou stáhnout a americké zastoupení na severu Evropy zůstalo dva roky bez šéfa.
V Athénách teď musejí věřit, že historie se nebude opakovat, neboť současný prezident Joe Biden nominoval Tsunise do Řecka. Vzhledem k tomu, že podnikatelova rodina odtamtud pochází a řečtina je jeho druhým jazykem, by to tentokrát mohlo dopadnout lépe. Snad budou bohové k Řekům vlídní.
Ale dost ironie. Joe Biden avizoval, že po Donaldu Trumpovi a jeho "sobecké" unilatelární politice "America First" (Amerika na prvním místě) přišel čas, aby diplomacie Spojených států znovu ukázala svoji sílu. "Vrací se zpět do centra naší zahraniční politiky," vyhlásil prezident. A uplynulý týden potvrdil, o jak důležitou oblast jde.
Není to "o nás bez nás", ale není to ideální
S aktuální krizí kolem Ukrajiny, jíž Kreml slibuje trest, pokud by chtěla vstoupit do NATO, sice během posledních dnů nedokázaly pohnout ani americko-ruské rozhovory v Ženevě, daly ovšem nahlédnout do ruských karet. Už to je cenné. Třebaže Moskva Kyjevu ultimativně vyhrožuje a poslala k vzájemným hranicím 100 tisíc vojáků, pořád dbá na to, aby si nechala otevřené dveře k vyjednávání. Což lze přičíst i tomu, že Američané měli v osobě zkušené diplomatky, současné náměstkyně ministra zahraničí Wendy Shermanové, za ženevským jednacím stolem silné zastoupení.
The extraordinary session of the bilateral Strategic Stability Dialogue is now underway in Geneva. The U.S. will listen to Russia’s concerns and share our own, but we have been clear we will not discuss European security without our Allies and partners. pic.twitter.com/QkYlu1HdhU
— Wendy R. Sherman (@DeputySecState) January 10, 2022
Kolika takovými diplomaty ale Spojené státy dnes disponují? Pokud se totiž Shermanová a její šéf - ministr zahraničí Antony Blinken - v minulých dnech snažili, aby jejich evropští spojenci neměli obavy, že s Ruskem se jedná "o nich, bez nich", šlo by jim to o dost snadněji, kdyby to spojeneckým vládám mohli tlumočit přímo skrze velvyslance.
Jenže v mnoha metropolích je teď Američané nemají. Ani v Tallinu, Praze či Budapešti. Ani v Berlíně, Londýně, Římě, Helsinkách nebo Oslu. A ani v dnes tak exponovaném Kyjevě, odkud ambasadorku odvolal Donald Trump už v roce 2019.
Spojené státy zastupuje ve světě na 190 velvyslanectví, ale i rok po nástupu Joea Bidena zůstává na bezmála 70 z nich nejvyšší funkce neobsazena. Vina není primárně na prezidentovi, hlavní příčinou je souběh dvou věcí.
Skoro polovinu amerických velvyslanců netvoří kariérní diplomaté, ale takzvaní političtí nominanti - jako v úvodu zmíněný George Tsunis. Což znamená, že se změnou stranických barev v Bílém domě se zhruba polovina velvyslaneckého sboru okamžitě vrací do USA, a nový prezident musí tato místa obsadit. Přesně v tu chvíli se pak připojuje komplikace druhá: Jakýkoli americký senátor může kteroukoli velvyslaneckou nominaci zablokovat.
V Praze to ostatně dobře známe. Po nástupu Baracka Obamy zde zůstal ambasadorský post dva roky prázdný jen proto, že republikán Chuck Grassley kvůli starým nevyřízeným účtům nechtěl nechat projít prezidentova kandidáta Norma Eisena.
Neumí si Biden vybrat?
Biden navíc narazil hned na několik podobně naladěných republikánů, přičemž jeden z nich - Ted Cruz - blokoval takřka dvacet kandidátů kvůli tomu, že Bílý dům dal v létě zelenou plynovodu Nord Stream 2. A nebýt toho, že těsně před Vánocemi přistoupil na dohodu a svoji závoru zvedl, neměl by Biden v tuto chvíli svého velvyslance ještě ani u Evropské unie, v Japonsku či Polsku.
Přes tyto problémy, podmíněné vyhroceným a stále jedovatějším stranickým rozštěpením ve Washingtonu, jde ale část viny také za prezidentem. Podíváme-li se například do výčtu velvyslaneckých postů, u řady destinací - včetně Prahy - ještě není znám ani kandidát. Nemá na to Biden čas, nebo se nedokáže rozhodnout, kdo z politických nominantů si to zaslouží nejvíce? Tak či onak, z posledních čtyř prezidentů byl v tomto ohledu obdobně pomalý jen Trump.
Známý politolog a historik Graham Allison ve svém nedávném textu pro deník Washington Post porovnával pod tímto zorným úhlem Spojené státy s Čínou. A jestliže Bidenova administrativa považuje právě říši středu za arcirivala, pak by pro ni Allisonova analýza měla být alarmujícím budíčkem.
Kolik čínských ambasád ve světě postrádá velvyslance? "Nula," odpovídá profesor Allison. A to je jen začátek. Před dvaceti lety, kdy Čína jako rozvojová země vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO), se její diplomaté podle Allisona záměrně drželi zpět, neusilovali o vedení, jejich heslem bylo "schovej se a čekej". Ale nyní, jak vyhlásil čínský ministr zahraničí Wang I loni v březnu při prvním setkání se svým americkým protějškem Antonym Blinkenem, to už bude "rovný s rovným".
Číňané jsou "připraveni uštědřit tolik zásahů, kolik bude potřeba", upozorňuje Allison, že zmíněné březnové "konfrontační jednání bylo názornou ukázkou toho, co bychom měli do budoucna očekávat". Přičemž to už není Washington, ale Peking, kdo má nyní robustnější diplomacii. V součtu všech velvyslanectví, konzulátů a dalších misí má Čína ve světě 276 diplomatických zastoupení, Spojené státy o tři méně.
Amerika "missing in action"
Před půl stoletím Peking zřídil své první zastoupení při OSN, dnes má Čína mezi stálými členskými zeměmi Rady bezpečnosti OSN nejsilnější kontingent v mírových misích a po Spojených státech je druhým největším finančním přispěvatelem Organizace spojených národů.
Před čtvrt stoletím měl tehdejší čínský prezident Ťiang Ce-min ve srovnání s Billem Clintonem o polovinu méně setkání se světovými lídry. Současný čínský vůdce Si Ťin-pching měl mezi roky 2013 a 2020 sám tolik schůzek jako Barack Obama a Donald Trump dohromady. A pro 130 zemí, včetně Japonska, Německa a všech dalších velkých ekonomik, je už dnes Čína na úkor USA hlavním obchodním partnerem.
Biden Peking rozhodně nepodceňuje, bezpečnostní strategický dokument jeho Bílého domu říká: "Čína je jediný konkurent, který může mít v kombinaci své ekonomické, diplomatické, vojenské a technologické síly schopnost trvale ohrozit stabilní a otevřený mezinárodní systém." A vyvážit čínský vzestup v Asii podle Bidena Spojené státy mohou jedině s pomocí tamních spojenců.
Ale nebylo by pak praktičtější mít místo vzletných slov své velvyslance v Indii, na Filipínách, v Thajsku či na americké misi při organizaci Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN)? Všude tam zatím Biden nikoho nemá. "První čínský ministr zahraničí Čou En-laj nazýval diplomacii pokračováním války jinými prostředky," píše Graham Allison a uzavírá: "Pokud američtí velvyslanečtí válečníci budou na tomto bitevním poli chybět, neměli bychom být pak překvapeni výsledkem."
A to jak v Asii, tak v Evropě. Právě zde bychom totiž potřebovali co nejvíce koordinace, společné vůle a síly, abychom s USA mohli co nejúčinněji čelit odpoutanému Vladimiru Putinovi, který se chce probourat nejen přes ukrajinskou hranici, ale sní rovnou o co největším návratu sovětských časů.
"Je to obrovský problém," komentoval ministr zahraničí Antony Blinken průtahy při obsazování velvyslaneckých postů, když v polovině prosince apeloval na republikánské senátory, aby nominace odblokovali. A byť měl pravdu, neřekl ji celou.
Americká diplomatická moc, její zkušenost, výkon a vliv ve srovnání s Čínou, ale i s Putinovým Ruskem, oslabuje. A Bidenovo předsevzetí vrátit ji do centra americké zahraniční politiky, je sice hezké, ale bez lidí to nepůjde. Už dávno měli být všichni velvyslanci alespoň navrženi.
