reklama
 
 

Billboardy visí dál, stát likviduje vzpouru. Společnost na úrovni polepšovny

13. 9. 2017
D4. D4. | Foto: ČTK
S takovou se daleko nedostaneme. Když stát musí dospělé hlídat a umravňovat jako zlobivé žáky, vyplýtvá příliš mnoho cenné energie v konfliktech.

Proslulý román Evana Huntera Džungle před tabulí líčí poměry na Severní manuálce v Bronxu, což je velký učňák plný lemplů a grázlů a taky učitelů zoufale usilujících o nějakou disciplínu. Základ zápletky: žáci kašlou na pravidla a zpěčují se pedagogům v čele s hlavním hrdinou Rickem Dadierem.

Přesto se mu však podařilo vynutit si jakousi poslušnost, zpravidla hrozbou domácích cvičení nebo testů nebo zavřením po škole nebo pozváním rodičů. Byly chvíle, kdy s kluky nehnula žádná pohrůžka, kdy prostě hoši neměli náladu a stáli v pevné, nerozborné frontě, kterou se mu nepodařilo rozrazit, ať mluvil a křičel, co chtěl a jak chtěl. A nebylo to zřídka. Patřilo to prostě k tomu, že učil na odborné škole, a každý kantor, kdo tam kdy vyučoval, se to naučil počítat prostě k životu.

Jde vlastně o alegorii něčeho, co máme na očích v celé společnosti. Existují nějaká pravidla a chronicky schází jejich dodržování.

Stát-učitel v tu chvíli samozřejmě může, a někdy rozhodně musí, nasadit represi. Tím ale také potvrzuje, že se v tu chvíli opravdu nacházíme na Severní manuálce. V situaci, kdy se dospělí lidé chovají jako neposlušní výrostci a jsou stejně jako oni - většinou marně - umravňováni kázeňskými donucovacími prostředky. (Nemám na mysli předem daný vztah policajt-zločinec, ale poměr učitel - zlobivý žák, ve kterém přicházejí v úvahu i jiné možnosti než třídní důtky.) 

Stát a společnost přece musí fungovat na respektu k pravidlům. Situace, kdy se pravidla, která nám nevoní, ignorují a sabotují, samozřejmě mohou nastávat a nastávají; ale nesmí se "počítat prostě k životu" jako v Džungli před tabulí.

Jednou takovou situací je příběh billboardů kolem dálnic a hlavních silnic. Před pěti lety parlament schválil, že k 1. září 2017 je musí majitelé odstranit. Týden před termínem se ukázalo, že se na to majitelé "vybodli", a protože se zákonem nesouhlasí, začali ho sabotovat. Příběh s vlajkami je znám, objem reklamních nosičů zůstal po dvou týdnech v podstatě stejný jako před 1. zářím. Na první pohled se nezměnilo nic. Vědí a vidí to všichni.

Žáci-billboardáři se ostentativně rozhodli, že neposlechnou. Státu-učiteli nezbývá než začít pravidla vymáhat. Uvědomuje si, že kdyby to nechal plavat, je jeho autorita fuč a příště ho nebudou brát vážně tuplem. Takže nejdřív, aby zlikvidoval důkaz vzpoury, udělá tu práci za žáky. A pak jim napaří nějaký trest, třeba stokrát opsat Nebudu lepit na billboardy státní vlajku. Respektive bude po majitelích vymáhat náklady spojené s odstraněním poutačů.

Je evidentní, že s takovou se daleko nedostaneme. Společnost, ve které stát musí dospělé hlídat jako zlobivé žáky, jestli nekouří na záchodě, jako malé děti, jestli si vyčistily zuby, má problém od samého začátku. Není pravděpodobné, že by byla úspěšná. Vyplýtvá příliš mnoho cenné energie v konfliktech. Na umravňování a disciplinaci. Jako učitelé na Severní manuálce na to, aby je rozjívení mládenci vůbec vnímali - takže potom už nemají sil, aby je kromě toho opravdu učili a něco naučili.

Místo blackboard jungle tu máme takovou naši billboard jungle.

Na některých, dnes už nelegálních billboardech přitom září někteří politici. Jejich velká předvolební slova se tím mění ve smutnou parodii.

autor: Jan Lipold

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama