Poražený premiér Andrej Babiš nepřestává selhávat. Třebaže se covidová situace extrémně rychle horší, sedí s rukama v kapsách a vzkazuje vítězné koalici pěti stran, aby mu do vlády už v listopadu dala politika TOP 09 Vlastimila Válka, který vystupuje jako jeden z možných kandidátů na post příštího ministra zdravotnictví.
Česko zažilo už lecjakou politickou komedii, ale tohle tady ještě nebylo, aby v odcházejícím kabinetu seděl jako výsadek ministr z toho příštího. Co by v takovém prostředí pod notorickým mikromanažerem Babišem asi tak zmohl, když je známo, že některé žádoucí kroky nedokázal prosadit ani dvojnásobný ministr za ANO Adam Vojtěch? Navíc nevyžaduje žádnou zvláštní porci fantazie si představit, jak poslední zbytky společenské důvěry v protipandemická opatření pak dosluhující předseda vlády likviduje odvoláním Válka ještě před svým odchodem ze Strakovy akademie…
Obrysy nějakého smysluplného plánu boje s covidem zatím ale bohužel nenastiňuje ani nastupující pětikoalice. Naděje na změnu k lepšímu se tedy teď hledá těžko, republika ji ovšem nutně potřebuje. Více než 2500 nakažených denně tady bylo naposledy v květnu.
Když už tedy Andrej Babiš tahá konkurenční ministry do své odcházející party, mohl by se s připravovanou vládou začít alespoň bavit o takové strategii na kritické zimní období, která by získala bezvýhradnou kontinuální podporu. I kdyby ji měla řídit zcela apolitická tvář, aby se pro obě garnitury stala dohoda a spolupráce nějak stravitelnou.
Hledá se český viceadmirál
Jak důležitá je důvěryhodná osoba v čele protipandemického tažení, dobře ukazuje portugalský případ. Zatímco vysoká míra vakcinace ve Skandinávii či Beneluxu nepřekvapí, že by zrovna Portugalsko bylo organizačním vzorem? Ano, kupodivu je. Když tamní politici vše pokazili, vsadili na vojáka a do čela kampaně se tak dostal viceadmirál Henrique Gouveia e Melo. Vojácké řízení očkovací logistiky skončilo naprostým úspěchem. Portugalci mají plně vakcinováno 86 procent populace, v Česku jsme se dostali na procent 56 a stagnujeme.
Portugalský viceadmirál byl schopen vytvořit v podobně velké zemi, jako je Česko, tak komfortní systém, že se stal přístupným prakticky pro všechny kriticky ohrožené skupiny. Od šedesátníků výše je naočkováno sto či jen o trochu méně procent Portugalců. Nemá-li vir znovu kosit nejohroženější po tisících, je to naprosto klíčový předpoklad. Pro srovnání: v Česku stále nemá dokončenou vakcinaci skoro pětina osmdesátníků, dvanáct procent sedmdesátníků a pak spousta mladších.
Babišova vláda byla efektivní během letních měsíců, kdy otevírala velkokapacitní očkovací haly. Nyní je ovšem bezradná, když potřebuje cíleně doočkovat 350 tisíc seniorů nad 60 let a další vybrané skupiny. Je absurdní, že elitní vojáci museli postávat v pražském Národním očkovacím centru jako panáci, když jich tam nebylo vůbec třeba. A nyní, když by mohli garantovat poměrně složitou logistickou akci a koordinovat mobilní týmy, místní praktické lékaře i integrovaný záchranných systém, nikdo si už ve vládě na armádu nevzpomene.
Kdo by se mohl stát českým Henriquem Gouveiaou e Melem? Část viceadmirálova úspěchu jistě tkvěla v tom, že vystupoval v maskáčích a ponechal si bojovou rétoriku. V našich podmínkách to ale voják nutně být nemusí. Zažili jsme na první pohled ideální kombinaci plukovníka s epidemiologem v postavě Romana Prymuly - a dopadlo to tragicky. Podstatné je, aby šlo o obecně důvěryhodnou, apolitickou postavu, vybavenou dostatkem pravomocí.
V Česku se typově nabízí například infektolog Petr Smejkal. Veřejnost ho zná, umí se dobře a kvalifikovaně vyjadřovat a stále ještě vede Mezioborovou skupinu pro epidemické situace (MESES), třebaže jeho spolupráce s Babišovou vládou byla klopotná.
Zpátky do budoucnosti
Je až neuvěřitelné, s jakým klidem po všech loňských zkušenostech momentálně přihlížíme rychle se horšící situaci. Ve špitálech už je znova pětistovka nakažených, nejvíce od počátku června. Lidí ve velmi vážném stavu je už stovka. Víme přitom z minulých vln, jak tato čísla dokážou rychle skákat nahoru. A že je proto třeba už s předstihem regulovat počty nakažených, aby pak na dlouho neucpali nemocnice. Na jaře vláda považovala za kritickou hranici 100 nakažených na 100 tisíc obyvatel za týden - po jejím překročení se vše možné uzavíralo, aby si nemocnice trochu oddechly. Nyní jsme tento limit překonali, některé kraje jako například Moravskoslezský jsou zjevně již v kritické situaci. A nic.
Do toxického koktejlu se slévá sobectví neočkovaných s naivitou očkovaných, kteří si myslí, že problémy čekají už jen na odmítače. Neočkovaný má v Česku stále velkou šanci poplivat virem statisíce rizikových osob, takže nelze dost dobře přestat s nošením respirátorů a omezujícími restrikcemi. A ano, očkování sice silně zvyšuje pravděpodobnost, že covid chráněného už neskolí. Ale pokud bude mít jiné závažné potíže a skončí v nemocnici zcela zaplněné a přetížené covidovými pacienty, pocítí tíhu viru i on, byť druhotně.
Vše navíc ještě hrozí zhoršit nápad odcházejícího ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha od prosince už neproplácet preventivní testy z veřejného pojištění. Už teď je přitom zjevné, že právě v té době bude covid řádit nejvíce. Tato drsná pobídka k očkování možná stála za úvahu v létě, kdy byla epidemiologická čísla nízká, sotva ale dává smysl teď, kdy dostupné testy mohou alespoň částečně podchytit rozjezd další vlny.
Země nyní zjevně potřebuje místo politických hrátek schopného a široce respektovaného koordinátora. Je stále zřejmější, že bez něj skončí očkovací kampaň v půli cesty a Česko před další vlnou pandemie neochrání.
Alternativou je skok do loňské řeky: Nejprve kvůli vysokým epidemiologickým číslům zavřeme školy, pak přejdeme na nenáviděný nouzový stav, uzavřeme některé okresy a nakonec vyhlásíme zase jednou celostátní uzávěru. Tu, o které se říkalo, že už na ni za žádných okolností nedojde.
