Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
10. 11. 2014 8:00

Bojíme se minulosti. Ucpáváme otvory, jimiž k nám prosakuje

Komentář Martina Fendrycha: Zdá se, že Ústav pro studium totalitních režimů pomalu dodělává. Jeho vedení, zákon nezákon, z něj chce vyříznout skoro celý odbor digitalizace. Minulost vadí.
Zaměstnanci ÚSTR udělali 6. listopadu happening před Lidovým domem: Výstřel z Aurory.
Zaměstnanci ÚSTR udělali 6. listopadu happening před Lidovým domem: Výstřel z Aurory. | Foto: Martin Fendrych

Minulost. Naše komunistická, totalitní minulost. Od pádu bolševika uběhlo dvacet pět let. Dosud nejsou zpracovány klíčové materiály. V Národním archivu leží silně přes 40 kilometrů materiálů – archiv Komunistické strany Československa (KSČ). Není hotový inventář, není to definitivně zpracováno. V Archivu bezpečnostních složek (ABS) je 13 až 18 kilometrů materiálů komunistické Státní bezpečnosti. Definitivně, dle archivních pravidel, je zpracováno minimum. Úplně nezpracováno (zavázané balíky) je asi pět kilometrů materiálů! Najdeme u nich předávací protokol a víc nic, skutek utek. ABS moc práce neodvedl.

Svazky a další materiály StB, jež zůstaly „po totalitě“ a které o podstatě českého národa hodně vypovídají, převádí do digitální podoby Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Proč? Aby byly veřejnosti snadno, rychle přístupné. Digitalizována zatím byla asi pětina. Z těch 18 kilometrů ještě přes 14 kilometrů papírových údajů zbývá... Strašně moc. Opakuji, že na to stát měl pětadvacet let. Podivuhodně málo pracuje. Malý zájem.

Není divu. StB měla obří agendu, stejně tak KSČ prošly za léta totality miliony lidí. Zájem otvírat minulost, poznat pravdu o sobě u nás není velký. V Německu po druhé světové válce, po smršti fašismu, trvalo zhruba dvacet let, než nová generace zatoužila znát pravdu. U nás žádný takový masivní pohyb „25 let po“ nenajdeme. Je to stejné jako za bolševika - jen hrstka lidí usiluje „vmést lidu do tváře“, jak to bylo, jací jsme byli, jak obstály české rodiny a komunity v minulém režimu.

Dnes jako by šlo o něco jiného. Nějaká minulost? Co s ní? Jen překáží. Málem kvůli ní nešla sestavit vláda. Otravuje nás, komplikuje život. V Německu chtěly děti vědět, jak se chovali za Hitlera jejich rodiče. Proč? Aby se dějiny neopakovaly. V Česku se děti o životy svých rodičů zajímají jen výjimečně. A když se o nich dozvědí něco nepěkného, zhusta tomu nevěří, obrátí svůj hněv, nenávist proti těm, kteří pravdu zveřejnili.

Nesahejte nám na idoly!

Nejde jen o mladší generaci. Zasažena je i ta starší, která „totáč“ zažila. Jak se jí sáhne na idoly (viz případ spisovatele Milana Kundery třeba), je zle. Zájem znát pravdu je slabý, chcípající. Zájem ji neznat (ať už z lhostejnosti, nebo ze strachu) převažuje. Není divu, že sledujeme rok a půl snahu udusit práci ústavu (ÚSTR), který má naši paměť oživovat, má nás varovat před vlastními činy. Abychom je neopakovali.

Metoda utlumování, přidušování, je podivuhodná. Proč? Aplikuje se  bez ohledu na zákon. Utlumovači jednají, jako by u nás zákony neplatily. A ono jim to prochází. Před rokem a půl vyhodili ředitele ÚSTR Daniela Hermana. S vysokou pravděpodobností nezákonně (soud již tak rozhodl, zatím nepravomocně). Také další nepohodlní lidé, kteří chtěli, šílenci, otvírat okna do minulosti, byli vyhozeni mimo meze zákona.

Nic moc se neděje. Vyhozeni nezákonně? No a co? Zaplatí se jim škoda, nějaký ten milion, a nazdar. Jede se dál, dál se bude nezákonně vyhazovat, dokud ÚSTR nezavře svá nevymáchaná ústa. Pikantní je, že dnes se to všecko ví, běžně se o chybách, nezákonnostech píše v novinách, na internetu. A ono nic. Nevadí to. Protože to je většině úplně jedno.

Sledujeme nesmírně zajímavou akci. Ředitel ÚSTR Hazdra je opakovaně upozorňován, že porušuje zákon, že propuštění 22 zaměstnanců ústavu bude nezákonné a škody půjdou na jeho vrub. Marně. Ví to premiér, ví to ministr financí. Jak se zachovají?

Víme, že celkem slušně, byť krátkou dobu, fungovalo digitalizování svazků StB. Do elektronické podoby zaměstnanci ÚSTR převedli dosud asi 35 milionů stran (dalších cca 140 milionů stran materiálů StB a dalších tajných služeb čeká). Když se podíváte na výsledky Archivu bezpečnostních složek a Národního archivu, tak ÚSTR odvedl veledílo, o jakém se těm dvěma složkám ani nesní. Ale spokojenost nenajdete. Naopak. Práce digitalizátorů v ÚSTR vyvolává běs. Proč? „Tohle jsme nechtěli,“ jako by člověk slyšel.

Vymýšlejí, jak zničit to, co funguje. Zdigitalizovali 35 milionů stran? Vyhoďte je, zrušte ten odbor, ti jsou dnes nebezpeční. Vždyť jeden z nich, ta drzost, jel svědčit proti místopředsedovi vlády na Slovensko (Radek Schovánek svědčil o materiálech StB, v nichž figuruje Andrej Babiš).

Jak se tuneluje ústav

Jak „digitalizaci minulosti“ zastavit? Za prvé zaměstnance znechutit. Vyhazovat, posílat vytýkací dopisy, hrozit propuštěním. Výsledek znechucování? Za ředitele ÚSTR Daniela Hermana se denně do elektronické podoby převedlo asi 35 tisíc stran. Dnes méně než polovina. Aby ne, lidé nevědí, co s nimi bude, navíc možná i cítí, že tiché zadání zní: nekopírovat.

Další způsob. Funguje to v ÚSTR, badatelé tam mají snadný přístup k hotovým, oskenovaným věcem? Tak to tam zrušíme, převedeme do ABS a badatelé z ústavu si budou muset žádat a čekat, až jim archiv vyhoví. Nejdřív exředitelka Pavla Foglová a dnešní šéf ÚSTR Zdeněk Hazdra chtěli odbor informatiky a digitalizace „delimitovat“, tedy celý sakumprásk převést do ABS. (Tam, jak víme, panuje klidnější tempo, ostražitější přístup k minulosti.) Bohužel zákon o ÚSTR (č. 181/2007 Sb.) nic takového neumožňuje. Digitalizace je výslovně svěřena ústavu. Archiv ji v popisu nemá. Proto převod odmítl jak premiér, tak ministr financí.

Milan Kundera. Na idoly se nesmí sáhnout.
Milan Kundera. Na idoly se nesmí sáhnout. | Foto: Archiv

Utlumovači, brzdiči, zavírači úst minulosti jsou ovšem pružní jak guma do praku, zejména archivářka a současná předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová. Vymysleli jiný způsob. Naoko se digitalizace v ústavu, kde fungovala, nechá, ale většinu vedení při reorganizaci zruší (zůstane tam jen pět tabulkových míst z asi třiceti). A vytvoří digitalizaci v archivu, i když mu to speciální zákon neukládá. Výhoda: vyházejí se nepohodlní lidé, nositelé myšlenky Jána Langoše, zakladatele Ústavu paměti národa na Slovensku. Ten chtěl maximálně digitalizovat, dokonce archivy v posttotalitních zemích propojit. Tak tohle ne, holoubci, to si my „antipamětníci“ nenecháme líbit.

Sledujeme nesmírně zajímavou akci. Ředitel ÚSTR Hazdra je opakovaně upozorňován, že porušuje zákon, že propuštění 22 zaměstnanců ústavu bude nezákonné a škody půjdou na jeho vrub. Marně. Ví to premiér, ví to ministr financí. Jak se zachovají? Nechají tu nezákonnost proběhnout? Zavřou oči? Pak ovšem i oni za ni ponesou odpovědnost.

Doba neodborová a pekelná lhostejnost

Jde o politikum? Je to střet levice – pravice? Původně ano. Původně šlo o možnost, aby KSČM podpořila ČSSD při vládnutí. KSČM má ÚSTR ráda jak trhání všech zubů najednou. Volby dopadly jinak. Ale umlčovací trend - a to je politikum - pokračuje. Má dál své politické nositele (jedním z nich byl a je Jiří Dienstbier junior). Ale překračuje levici. Využívá lidí, kteří jsou ochotni udělat na zakázku cokoli (Pavla Foglová, Zdeněk Hazdra, Ondřej Matějka a další). Roli hrají osobní animozity, nenávisti. Často se jako symbol „zla v ústavu“ chápe jeho zakladatel Pavel Žáček, přezdívaný Pažout. Zřejmě největší znalec komunistické tajné policie u nás.

Ale pětadvacet let po pádu komunismu je klíčový ten letargický nezájem většinové společnosti. Díky nezájmu o zločinnou minulost chybí i zájem o dnešní prosazování práva. O dodržování zákonů. Když ten zájem není, nechají politici i veřejnost v klidu ÚSTR vytunelovat, vyžrat jak salám, z něhož zbude jen slupka. Slupka digitalizace, slupka zájmu o minulost.

Tahle tupá lhostejnost se šíří jak mor. V ÚSTR o dodržování zákona, o jeho naplňování usilují tři odborové organizace. Tomu by levice měla rozumět. Proto vedení ústavu potřebuje odbory zlikvidovat. Jak? Vyhází nepohodlné. A ti pracují taky v digitalizaci. Zruší jim místa. Pac a pusu. Konec. Paradox doby: levice nechává likvidovat odbory, protože jsou nepohodlné. Přitom odbory mají být nepohodlné ze své podstaty.

Brzděna je taky činnost škodní komise (řeší škody vzniklé ústavu). Už dnes stály chybné vyhazovy přes milion korun. Kdo to zaplatí? My (stát). Odbory delegovaly do komise ředitele digitalizace Petera Rendeka. Šup, už je pryč z ústavu. Rendeka vystřídal odborář Miroslav Vodrážka, undergroundový aktivista, jemuž koncem listopadu ministr obrany předá osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. I on je na vyhození. Protože škodní komise má hledat viníka a řešit alespoň částečnou náhradu škody, jak víme. Jenomže tu škodu způsobilo vedení, jež nastoupilo po Danielu Hermanovi. Mimo jiné i proto musí Vodrážka z kola (z ÚSTR) ven.

Minulost, naše totalitní minulost. Zacpáváme si před ní uši. Nechceme se nechat otravovat. Chceme opakovat staré chyby. Taky proto dnes pomalu nemůžete říct, že komunismus bylo podobné svinstvo jako nacismus. Týká se to pořád ještě velké řady lidí. Lidí u moci, u peněz, vlivných. Pětadvacet let „po“ jsme pekelně lhostejní.

 

Právě se děje

Další zprávy