Je to spíš agonie než cokoli jiného: dvě donedávna silné a vlivné organizace, Konfederace politických vězňů (KPV) a Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS), jsou očividně v krizi, byť každá z úplně jiného důvodu.
Svaz bojovníků, který ve svých řadách sdružuje poslední pamětníky protinacistického odboje a jejich příbuzné, se potýká s krizí důvěry už delší dobu, a to kvůli svému obskurnímu předsedovi Jaroslavu Vodičkovi. Ten se už dávno z bojovníka za svobodu změnil v jeho karikaturu. Svaz se v jeho rukou stal pouhou hříčkou mamonu a zmatených politických ambicí, které dokážou vzbudit pozornost snad už jen svou bezbřehostí. (Poslední zprávou je, že Vodička nebyl pozván, aby promluvil na letošním pietním setkání v Lidicích).
Na druhé straně Konfederaci politických vězňů zasáhla vlna úmrtí, včetně dlouholeté předsedkyně Naděždy Kavalírové. Hádky, spory a neschopnost domluvy (jak už to v Česku bývá) paralyzují činnost, takže mezi některými členy se dokonce objevují myšlenky, že by jejich organizace mohla v dohledné době svou existenci úplně ukončit.
Můžeme říct; ať jdou obě organizace k čertu, stejně jen ubírají peníze z veřejných rozpočtů a my se bez nich obejdeme. Pamětnické organizace jsou pro pamětníky a my budeme hledět dopředu bez zátěže minulosti.
Vždyť na co nám ty spolky jsou? Konkrétně? Ke kladení věnců a řečnění u pomníku: nakonec se tam sejde pár desítek lidí a je z toho jeden krátký záběr někde před koncem zpráv. Stojí to za to?
Je třeba jasně říct, že stojí.
Protože každý z těch, který čelil hnědé nebo rudé totalitě, nám nechal či nechává vzkaz: jasně říká, že minulost se skládala z alternativ. Alternativou k přijetí okupace či rudé totality byl odpor. Je dobré si znovu a znovu a znovu připomínat, že vždy má člověk možnost volby, byť ta volba může být nesmírně těžká. Ti nemnozí, kteří se tehdy na odpor postavili a dnes ještě žijí, jsou příkladem správné, odvážné i těžké volby. To je smysl jejich existence pro nás ostatní a to je také smysl toho, proč tyto organizace dostávají příspěvky z veřejných prostředků, které jen na první pohled mohou vypadat jako pouhé odpustky těch, kteří měli to štěstí, že se narodili později.
Jenže nejde jen o minulost; nevíme, zda někdy v budoucnosti nebudeme my či naše děti postaveni před volbu z více či méně podobných alternativ; příklad, který máme v těchto lidech, nám může ukázat cestu v těžkém okamžiku rozhodnutí.
Když začala v květnu 1951 vysílat Svobodná Evropa, ujišťoval tehdejší programový ředitel Pavel Tigrid Čechy a Slováky, že věc svobody a spravedlnosti znovu zvítězí. A nabádal je, aby stáli na té správné straně barikády. Jenže další desetiletí komunistické nehybnosti vše překrylo a kontury alternativ skrylo: proto jsou tak důležití pamětníci zločinů padesátých let, tedy právě političtí vězni, bývalí muklové sdružení v Konfederaci. "Žádný archivní dokument není s to popsat vnitřní život mukla, jeho strach, bolest, pocit ponížení…," psal historik Tomáš Bursík v knize Přišli jsme na svět proto, aby nás pronásledovali.
To stejné ovšem platí i o období nacistické okupace. Ta nesmírně krvavá doba je časově ještě vzdálenější. Ale i tehdy byly alternativy: zůstat nebo odejít a bojovat v zahraničí. Nebo zůstat a zachovat si čistý štít; nekolaborovat, pomáhat, nezradit.
Ti, kteří se rozhodli správně, ať nám to připomínají, dokud budou naživu; pak tu štafetu mohou převzít jejich potomci a bude to jen dobře.
Jenže v tom je ten problém: může nám takový příklad dnes nabídnout třeba předseda ČSBS Jaroslav Vodička, který medailí ocenil komunistického poslance Zdeňka Ondráčka? Toho, který jako policista v roce 1989 potlačoval demonstrace za svobodu? A není KSČM také pamětnickou organizací svého druhu, která naopak zastírá skutečnou minulost stejně jako boj za skutečnou svobodu? A jakou důvěru má předseda Vodička, když na projevu v Terezíně vyvolává panickou hrůzu z uprchlíků a obviňuje je, že chtějí vytěžit náš sociální systém? Není divu, že po následné kritice Federace židovských obcí už Vodičku skoro nikam nezvou.
Jenže to nic nemění na skutečnosti, že tyto pamětníky, jejich potomky, příbuzné a sympatizanty, jejich sdružení a zájmové organizace potřebujeme. Aby nám připomínali cenu svobody vyvzdorované na nacismu i komunismu, aby nám ukázali, že i ve špatné době bylo možné zvolit správnou cestu. A že to stálo za to; pro nás a naše děti.
Je docela možné, že tyto organizace dnes od státu, krajů či měst, od obyčejných lidí potřebují pomoc. Kdyby šlo o tu finanční, bylo by to snadnější. Je docela možné, že potřebují radu, vedení, manažera, organizátora. V německé spolkové zemi Sasku-Anhaltsku, bývalé části východoněmeckého (komunisty ovládaného) území, působí při tamní vládě zmocněnec pro vyrovnání se s bývalou diktaturou, který připravuje výstavy, setkání a pracuje i s politickými vězni, jejich potomky a pamětníky. Víme, že Němci se o mapování tragických momentů svých dějin systematicky snaží.
U nás je naopak namístě otázka, zda nemůže současný přístup, který je často směsí nezájmu či (oprávněných) rozpaků vůči pamětnickým organizacím, ovlivnit vztah i k nedávné minulosti jako takové. Nemůže?
Je každopádně jisté, že minulost si připomínat budeme dnes a budeme i zítra. A že by to bylo lepší s organizacemi, které fungují a nabízí nezpochybnitelný kredit.