Poněkud zastřenou náladu jsem posléze omlouval svým pokročilým věkem, ve kterém některé úsměvy - bez přemáhání - hořknou.

Nevzpomínám si, kdy naposledy se tak příkře rozcházela hodnocení kteréhokoliv filmového snímku v kulturních rubrikách s tím, jak o něm referovaly komentářové stránky. Zatímco od kritiků sbíral Borat čtyři či pět hvězdiček za aktuální satiru, v redakčních úvodnících na obou stranách Atlantiku se setkával v lepším případě se zdrženlivým, v horším s odmítavým hodnocením.

Anekdotické skeče na přeskáčku

Subtilní převedení improvizovaných scének z televizního studia, se kterými zaznamenal Borat (pod uměleckým jménem Ali G.) jistý ohlas na anglickém televizním kanálu Channel 4, působí na filmovém plátně křečovitě. Smích či pousmání v Boratově příběhu nedoprovází katarze spojená s lidským prohlédnutím či uvolněním.

Zápletka filmu (televizní reportér z Kazachstánu se platonicky zamiluje do Pamely Andersonové a chce si jí vzít po svém příjezdu na reportážní cestu do Ameriky za ženu) jako by vypadla ze zamítnutých verzí povídek pro školní časopis. Mělkost příběhu nenahradí ani dokumentaristická exkluzivnost prostředí, do kterého diváka producent filmu (se svým spíše skromným rozpočtem) občas zavede.

Borat karikuje kombinaci politické korektnosti, chamtivosti a globální ignorance Američanů se zhruba stejnou dávkou vlastní arogance a přezíravosti vůči filmovému řemeslu a žánru (snad s výjimkou scény s živým medvědem) a inteligenci diváků.

Borat v každém z nás

Přesto, či právě proto, dokáži s filmovým hrdinou tak trochu soucítit. Kdybych seděl v kinosále jako šestnáctiletý, s jistou pravděpodobností bych Boratovi jeho spanilou jízdu po Spojených státech záviděl.

A pokusil se ji v jistém ohledu napodobit - nejlépe bez přítomnosti filmových kamer.

Ivan Kytka; [email protected]