reklama
 
 
  • Karel Hvížďala

Bude přímá volba vzpruhou, či ohrožením? Brzy uvidíme

31. 1. 2013 12:55
S Jacquesem Rupnikem o tom, co může znamenat silný muž na Hradě pro politický systém

„Když máte parlamentní ústavu a vložíte do ní silný element přímé volby prezidenta, což není nějaký menší dodatek, protože takhle zvolený prezident má silnou legitimitu, ale relativně malé pravomoci, toto napětí může narušit ústavní rovnováhu," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz politolog Jacques Rupnik.

Proto je podle něj třeba bedlivě sledovat výroky nově zvoleného prezidenta o tom, jak si bude svou funkci definovat a jak se bude chovat k sociální demokracii.

Větší část české prezidentské kampaně jste sledoval z Francie: Jaký z ní máte s tímto odstupem dojem?

Sledoval jsem obě fáze. První kolo bylo zvenku těžko čitelné, protože bylo hodně kandidátů a většina z nich neznámých. A to, co zajímalo lidi v zahraničí a co se dostalo do zahraničních médií, to byly hlavně postoje kandidátů k Evropské unii.

Já jsem samozřejmě sledoval i zdejší média, zvláště v druhém kole, kdy se kampaň dost posunula a všimla si toho i zahraniční média. Fenomén Schwarzenberg znamenal překvapení. A protože on byl daleko známější než většina kandidátů z prvního kola, byl prvořadý zájem o něj. Telefon mi stále zvonil: média se potřebovala o něm něco dozvědět a já už chystal článek na téma „Návrat dějin aneb Schwarzenberg na Pražském hradě". Ale dějiny, které se vrátily, byly trochu jiné. Týkaly se Benešových dekretů a rychlost, s jakou po letech vyhřezla na povrch zase otázka česko-německá, byla nečekaná.

To, co vypadalo v první moment jako sympatické překvapení, že se do druhého kola dostala evropská osobnost, která má v Evropě respekt a kolem sebe hodně umělců a intelektuálů a která by mohla navazovat na Havlovu image, najednou bylo zastíněno strašákem minulosti. A to vyvolalo zájem trošku jiného typu a neudělalo to příznivý dojem, i když v českém kontextu je to obehraná písnička již od XIX. století.

Stručně řečeno, Klofáčův odkaz je stále živý. Mezi válkami národovectví mělo dvě podoby: napravo národně demokratickou, což vede až k ODS, a nalevo to byli Benešovi národní socialisté. A i po roce 1945 se národní revoluce jen přelila do socialistické revoluce, čehož využili komunisté. Nejdřív odsun, pak převrat. Byl to vlastně od Mnichova „posun po šikmé ploše" a odsun lze brát jako zároveň konec války nebo předzvěst toho, co přichází.

Je třeba ale zdůraznit, že bez odsunu asi tří milionů Němců, ztráty asi dvou set tisíc Židů, tedy značně velkého potenciálu podnikatelů, statkářů a řemeslníků, by převrat nebyl tak snadno proveditelný...

Samozřejmě, ale zároveň je to problém, s kterým jsme se úplně nevypořádali, a proto Benešovy dekrety dodnes fungují jako strašák. Já v tom vidím určitou kontinuitu politických tradic i politické kultury.

Je mimochodem zajímavé, že o tom mluvíme právě na 20. výročí československého rozvodu. Hlavní problém české identity zůstává ve vztahu k Němcům, tak jako hlavní problém Slováků je vztah k Maďarům. Je to problém, který poukazuje na to, že stále nevíme, kam patříme, a proto se některých věcí stále bojíme. Zaujalo mě, že podle průzkumu byl první důvod volby Zemana, že je Čech, a naopak negativa Schwarzenberga se týkala jeho češství nebo jeho češtiny. Takže praví Češi, jako jinde máme pravé Maďary nebo i pravé Finy, hrají stále důležitou roli.

Nejzajímavější pro mne je pohled na volební mapu: hned vidíte, že jsou dvě Česka. To se ale týká celé střední Evropy. V současné době máme i dvě Polska a dvě Maďarska. V Polsku dokonce volební mapa, dělící příznivce liberální Občanské platformy od voličů národně konzervativní strany Kaczyńského Právo a spravedlnost, je velmi podobná mapě z XIX. století, kdy bylo Polsko rozděleno na území připojené k Rusku a území ovládané Pruskem a Rakouskem.

V Maďarsku Orbán de facto rehabilitoval národoveckou tradici Horthyho režimu a s ní i dělítko na proevropské liberální a národovecké populisty. Dvě tradice a zároveň silné sociologické dělítko obyvatel velkých měst s vyššími příjmy a stupněm vzdělání a malých měst a venkova s nižší úrovní příjmů i vzdělání. Všude funguje minulost (slovy Viléma Prečana) jako „bitevní pole přítomnosti"...

Co nás čeká s Milošem Zemanem na Hradě? Jak byste na to odpověděl pět týdnů před jeho nástupem na Hrad?

Jedni budou říkat: Je to bývalý předseda sociální demokracie, takže patří do evropské sociální demokracie, a budou se domnívat, že ho mají zmapovaného, a někteří si ho ještě zřejmě budou pamatovat a vědí, že byl premiérem.

Všichni si ale kladou otázky, jak jeho styl a přístup k prezidentské funkci bude odlišný od Klausova pojetí a jaký posun to může znamenat i mimo Českou republiku, zvláště co se týká reprezentace. Z toho měli největší strach v průzkumech i voliči protikandidáta Karla Schwarzenberga, že bude Zeman dělat v zahraničí ostudu. Přímá prezidentská volba se ovšem nezabývá reprezentací venku, vybírá silného lídra na domácí scéně. A jaký vliv může mít nový prezident na domácí politický systém, to je asi ta nejdůležitější otázka.

A překvapilo vás ještě něco na průběhu kampaně?

Před každou volbou od roku 1998 říkal Václav Havel, že je třeba sázet na mladou generaci v politice. Pokaždé jsem mu však připomínal, že se to jejím představitelům moc nedaří, a když už, tak opakují stejné nešvary jako ti starší, co je tam dosadili. Tentokrát jsme viděli velmi solidní vstup na národní scénu Jiřího Dienstbiera ml., asi nejslibnějšího mladšího politika, i když nakonec druhé kolo zůstalo pod kontrolou, snad naposledy, představitelů starší generace.

Velký zájem veřejnosti vzbudila kampaň až kvůli televizním debatám. Ale to má i svá úskalí. Je zřejmé, že nespokojenost značné části obyvatel s politikou vlády, jejímž členem je pan Schwarzenberg, vytvářela hlavní pozadí voleb.

Ale možná bychom si mohli dovolit i říci, že jedna věta o Benešových dekretech znamenala zlom v kampani. Najednou už nešlo o politologické úvahy o přesunu hlasů propadnuvších se kandidátů, ale bylo nastoleno téma, které přesahovalo pravolevé spektrum. Do politiky vstoupila otázka minulosti, otázka národní identity a místo argumentů začaly hrát hlavní roli emoce. A jakmile se dá něco takového do pohybu, už nejde o racionální kalkul, ale o to, čemu se říká identity politics. Klaus jako pravicový politik prohlásí, že hlasuje pro levicového Zemana.

A nemyslíte si, že toto vše bylo jen dobře vymyšlené zamaskování skutečného problému: v Karlu Schwarzenbergovi viděli oba, tedy Klaus i Zeman, ohrožení starých a dobře zavedených toků peněz, z kterých žijí nejen politické strany, ale i na ně napojené lovecké družiny podnikatelů? Voliči nebyli ochotni takhle přemýšlet...

Ano, kampaň zcela zastínila hlavní problém české demokracie, a to je propojení byznysu a politiky. Politické strany jsou prorostlé partikulárními zájmy jednotlivých členů či skupin a s tím přímo souvisí otázka právního státu, emancipace justice a korupce.

Když to zjednoduším, mohu říci, že v devadesátých letech korupce souvisela s rychlou privatizací (to, čemu se říkalo tunelování) a posledních deset let se korupce přesunula do státních zakázek a do státní správy a správy evropských dotací a fondů. V devadesátých letech byla veřejnost ochotná mnohé věci přehlížet, protože se chtěla rychle zbavit minulých vztahů, ale také proto, že se většině lidí dařilo lépe a kritika byla málo důsledná. V posledních letech je situace jiná: přišla krize, novináři jsou odvážnější a lidem došla trpělivost.

Jaké konkrétní obavy z Miloše Zemana sdílíte vy osobně?

Kromě toho, o čem jsme hovořili, tedy jestli zase kolem něho budou jistá osobní propojení a jisté praktiky pokračovat, podobně jako když byl předsedou vlády, kdy se korupce hlavně díky opoziční smlouvě etablovala: Tehdy měl velkou moc Miroslav Šlouf, který mu, jak se hned po volbě přiznal, vedl kampaň a kterého Zeman původně zapřel.

Další obavy se týkají přímo koncepce prezidentství, tedy přístupu k této funkci. Václav Havel měl v prvním období obrovský vliv spjatý s Listopadem, který přesahoval ústavní pravomoci. Byl prezident nadstranický, neměl ve sněmovně oporu, což byl v mnohém handicap, protože těžko hledal podporu. Miloš Zeman v některých debatách jasně naznačil, že jeho koncepce je daleko aktivističtější a že má své představy třeba o tom, jak by měla vypadat hospodářská politika.

Aktivistická koncepce prezidentství souvisí s hlavní otázkou: Co udělá přímá volba prezidenta s politickým systémem? To byla velká zábrana, kvůli které se někteří politici vyhýbali její podpoře, a já jsem byl kvůli tomu velmi zdrženlivý.

Ale přece existují dobré argumenty pro parlamentní i prezidentské systémy...

To je jiná debata, najdete kladné argumenty pro oba systémy. Česká tradice a česká ústava jsou však jasně parlamentní. Když máte parlamentní ústavu a vložíte do ní silný element přímé volby prezidenta, což není nějaký menší dodatek, protože takhle zvolený prezident má silnou legitimitu, ale relativně malé pravomoci, toto napětí může narušit ústavní rovnováhu.

Buď se s tak malými pravomocemi dotyčný smíří, což do jisté míry dělal Havel, ale to se nedá porovnávat, protože to byla mimořádná osobnost a mimořádná doba. Vše tu bylo nové a on měl neobyčejnou autoritu a byl to vlastně poloprezidentský systém. V druhé fázi byla situace jiná, už jako český prezident musel vykonávat svou funkci v duchu parlamentního pojetí ústavy. Klaus míval pokušení ústavu interpretovat ve svůj prospěch, ale většinou se nakonec přizpůsobil a vybočoval hlavně rétoricky.

Jakmile ale dáte nálož přímé a silné legitimity aktivistickému prezidentovi, je na místě se ptát, co to učiní s politickým systémem. Jak to ovlivní vztahy s vládou, s parlamentními institucemi. Proto je třeba bedlivě sledovat výroky nově zvoleného prezidenta o tom, jak si bude svou funkci definovat a jak se bude chovat k sociální demokracii.

Před několika lety jsme spolu vydali knihu Příliš brzy unavená demokracie, myslíte, že bude ještě unavenější?

To je otázka, která mě zajímá ze všeho nejvíce. Přímá volba prezidenta do jisté míry působila jako vzpruha: lidé sledovali závěrečnou fázi kampaně a nakonec jich šedesát procent přišlo volit. Zároveň ale přišla volba ve chvíli, kdy vláda má důvěru sotva pětiny občanů a roste v posledním desetiletí nedůvěra v politické strany a instituce vůbec: únava je z vyčerpání a unavená či vyčerpaná demokracie potřebuje vzpruhu, ale zároveň je oprávněné se ptát, jakého druhu. Tedy co může znamenat silný muž na Hradě v kontextu oslabení všech ostatních politických institucí.

Kdyby Miloš Zeman rozklížil sociální demokracii, jako se to podařilo Klausovi s ODS, uvolnil by se prostor na obou křídlech politického jeviště: na tom by mohli profitovat komunisté na jednom křídle a nějací národovci na pravém křídle. To by mohl využít Miloš Zeman a zase si vzpomenout na opoziční smlouvu a zdůvodnit její uzavření ohrožením ze strany komunistů. To by se jistě líbilo Klausovi, protože by tím byl vzbuzen dojem, že i řešení v roce 1998 bylo správné, což Klaus i Zeman stále tvrdí.

Pak by si mohli vzpomenout i na snahu změnit ústavu, která tehdy měla marginalizovat malé strany, a zase se to pokusit protlačit parlamentem. To by už nešlo o unavenou demokracii, ale o ohroženou demokracii. Velice rychle se dozvíme, zda první přímá volba prezidenta přinesla vzpruhu, či ohrožení. 

Názory Aktuálně.cz

Názory Aktuálně.cz

Sledujte nás na:

autor: Karel Hvížďala | 31. 1. 2013 12:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama