"Labyrint síly a ráj slabosti" zní český název knihy, v níž Američan Robert Kagan popisuje, jak rozdílně se na bezpečnost Západu dívají lidé za Atlantikem a jak Evropané. Zatímco Spojené státy jsou za všeobecné bezpečí ochotné platit obřím vojenským rozpočtem i životy vlastních vojáků, starý kontinent se pohodlně schovává v závětří.
Knížka vyšla už v roce 2001 a zachycuje dilemata devadesátých let. Aplikovaná na aktuální krizi kolem Ukrajiny ale klade svou základní otázku snad ještě naléhavěji: Kolik jsme ochotni reálně zaplatit za vlastní bezpečí?
Ukrajinci už řadu let připomínají oběma břehům Atlantiku, že ruská okupace není jejich interním problémem, nýbrž výzvou celému bezpečnostnímu uspořádání Západu. Na to nyní Vladimir Putin demonstrativně plive - po okupaci Krymu posílá vojska i na Donbas a bourá celý systém bezpečnostních garancí. Kdo nebo co ho zastaví?
Evropu - a s ní samozřejmě také Česko - staví tento krok před několik nesnadných rozhodnutí. Především pak před nutnost si přiznat, že peníze, které Rusům posíláme za dodávky plynu, ropy i dalších lukrativních komodit, slouží následně z nemalé části také k dobývání Ukrajiny, řinčení zbraněmi a vojenským dobrodružstvím.
Čelit tomu znamená ještě zostřit ekonomické i personální sankce vůči ruským firmám a kremelským oligarchům, které nyní Západ postupně spouští. Nejen je přijmout, ale také vysvětlit domácímu publiku a dlouhodobě udržet. To už bude bolet. Mohou být totiž spojené se zdražením energií, pohonných hmot i dalšími ekonomickými nepříjemnostmi. Kreml o těchto počtech i evropské pohodlnosti velmi dobře ví a sází na ně. Překročí starý kontinent konečně svůj stín? Je připraven necuknout při první příležitosti tak, jako doposud vždy?
Záběry z Kremlu, ukazující paranoidního ruského prezidenta, jak sedí na metry daleko od svých spolupracovníků - izolovaný od reálného světa nejen kvůli koronaviru -, by v Evropanech měly probudit nejvyšší ostražitost. Ano, Vladimir Putin i jeho zahraniční politika doposud připomínaly hrozivého dikobraza, který si sice vynucuje mezinárodní pozornost, ale před soustředěným tlakem Západu couvne.
Iracionální přepadení Ukrajiny však teď vyvolává dojem, že se začíná měnit v čím dál křečovitějšího stárnoucího politika. Je v tomto světle obhajitelné, že Česko - i přes členství v Severoatlantické alianci - zůstává neschopné se bránit vlastními silami? Že za svůj obranný rozpočet neutrácí více než jedno procento HDP a že řada dalších evropských států na tom není o moc lépe?
A k tomu třetí, možná nejsložitější dilema. Zastavit Vladimira Putina znamená ulomit hrot jeho velmi úspěšné propagandistické kampani, v níž minimálně 140 milionům svých krajanů Západ opakovaně a velmi efektivně vykresluje jako nenávistného nepřítele Ruska, který pošlapává jeho jazyk, hodnoty i historii. Stačí si pustit několik ruských státem ovládaných kanálů, aby bylo jasné, jak silný je proud agrese i nenávisti, živené uměle vykreslovanou rusofobií.
Evropa v této obtížné situaci potřebuje odolat svůdné černobílé nenávisti ke všemu ruskému a nedodávat vyladěné kremelské mašině munici. (Budiž v tomto směru čest českému premiérovi, že jde příkladem). Potřebuje dát klidně, ale důrazně najevo, že pro ni problém nepředstavuje Rusko, nýbrž agresivní kremelský režim. Jen tak dokáže podpořit tu část Rusů, které vyostřování situace a hrozba války odpuzují a unavují. Pokud s nimi Západ nedokáže alespoň podprahově komunikovat, pomůže vytvořit nebezpečné monstrum, jež nebude schopen zastavit.
