Každá politická garnitura má plná ústa "vzdělanostní společnosti", podpory učitelů i žáků. Bez kvalitního školství to prý nepůjde. Realita? Padáme dolů. Existuje brutální příkop mezi pocitem, který občan získá, když poslouchá politiky (třeba premiéra Babiše), a když si přečte odborné analýzy.
Zatímco politici mluví především o platech kantorů - a ty se nyní zvyšují, byť nedostatečně, neodpoutávají se výrazně od průměru -, ve školství najdeme obří množství dalších hlubokých, léta neřešených, zapíraných problémů. Chtěli bychom vystupovat jako "chytré Česko", naše školství se však míří do Česka hloupého či hloupnoucího. Politici nenaslouchají expertům. Babiš a spol. přitom tvrdí, že nejsou jako politici. Obří, nebezpečný omyl.
Vystupování politiků, kteří vše vsadili na marketing, tedy na umění občany přesvědčit o své schopnosti, aktivitě a prospěšnosti - i když jde o lež - nese svoje zkažené ovoce. Když se s lidmi, s rodiči dětí, ve svém okolí bavíte, často slyšíte "dyť to naše školství není tak špatný". Případně postesk, že "učitelé berou dost a ještě mají dva měsíce prázdnin".
Politici a jejich spojenci - majitelé firem, které nepředstavují budoucnost (nebudují moderní technologie), nýbrž jen "českou montovnu" - přicházejí se zavádějícími projekty. Patří sem tlak na návrat žáků do učilišť, která produkují "český třetí svět": levnou pracovní sílu.
Ruku v ruce s učilišťovým, "fabrikovým" školstvím jde frontální, technokratický útok na gymnázia (případně na humanitní studia). Tvrdí se, že mít gympl nebo studovat filozofii či sociologii znamená skončit na pracáku. Nepravda. Během ekonomické krize jsme měli 3,2 procenta nezaměstnaných gymnazistů a 25 procent absolventů učilišť bez práce. Ale nevadí, manipuluje se o sto šest a masa lidí ty nesmysly nasává jako houba.
Sociolog Daniel Prokop patří k lidem, kteří nechtějí, aby Česko hlouplo, aby se bezhlavě chovalo právě ve vzdělávání. Patří mezi zakladatele nadačního fondu Eduzměna a spolu s Tomášem Dvořákem je autorem práce "Analýza výzev vzdělávání v České republice". V rozhovoru pro Aktuálně.cz o snaze posilovat učňáky říká: "Vysoké uplatnění absolventů učilišť a nízké u vysokoškoláků je mýtus šířený účelově. Na trhu práce obstojí i absolventi humanitních či sociálněvědních oborů. Řešením není více dětí na učňácích, ale zkvalitnění učilišť."
Český problém je kamufláž, zastírání reality, opakované tvrzení politiků, že "bude líp". Přitom ve školství, na kterém do značné míry závisí naše budoucnost, je hůř, i když se přidává učitelům a lidé mají pocit, že to stačí. Omyl.
Učitel = Ferda Mravenec
Mladí lidé nechtějí jít učit. Mimo jiné proto, že učitel dnes zhusta představuje Ferdu Mravence. Dělá x profesí, zdaleka nestačí, že učí, musí ještě zaškolovat čerstvé kantory, shánět si pomůcky, zařizovat nejrůznější akce. Pokud má škola lákat rodiče, musí často fungovat jako cestovka, suplovat roli vychovatele (mnohdy za rodiče), psychologa i ekonoma (to když má na starosti dotační projekty).
Jako velký malér vnímejme fakt, že ve škole nejsou spokojeni ani učitelé, ani žáci. České děti škola baví nejmíň z celé Evropy, podle mezinárodních testů naši žáci nejméně často odpovědí, že do školy chodí rádi; ve 4. třídě 68 procent, v 8. třídě 50 procent. K tomu výzkumník Prokop říká: "Roli zde hrají negativní jevy jako šikana, se kterou se ve škole setká 25 procent dětí, což je více než průměr OECD, kde to přiznává okolo 19 procent. Druhá věc je podoba českého školství, které je málo individualizované a je těžké v něm naplňovat nějaký svůj talent směrem, který nám vyhovuje."
Prokop upozorňuje na výrazně nestejnou úroveň českého školství, některé kraje se propadly hodně hluboko: "Karlovarský kraj skutečně přizpůsobuje strukturu vzdělávání zaměstnavatelům, ale navíc udělal plán vzdělávací politiky podle struktury poptávky zaměstnavatelů tak, jak je odhadovaná do roku 2020. Až studenti dostudují, bude tato koncepce již dávno stará, takže se budou přizpůsobovat minulosti, místo aby se snažili zlepšovat budoucnost a připravovat se na proměnlivost poptávky. To je bohužel neblahý důsledek lobbingu některých zdejších firem."
Jako malér musíme vnímat varovný fakt, že české školství nejen neodstraňuje sociální rozdíly, ale prohlubuje je. Prokop říká, že Karlovarském kraji chybí "kvalifikovaní pedagogové, školní psychologové a další podpůrné profese. Ačkoliv řeší nejvíc problémů pramenících z chudoby, ze sociálního vyloučení a z rozpadlých rodin, fungují jen asi tři školní psychologové na všechny základní školy v kraji…" Absurdní a mimořádně lhostejné. V Ústeckém kraji to není o nic lepší.
V problém se proměnila i víceletá gymnázia, jež původně měla nabízet vzdělání mimořádně talentovaným dětem, aby se na základce pět let nenudily.Jenomže dnes tam odcházejí i dívky a chlapci nijak extra talentovaní jenom proto, že se jejich rodiče obávají, aby na základní škole neztráceli čas.
Nemá smysl pokračovat, neduhů ve školství napočítáme strašně moc, jen máloco se mění k lepšímu. Nejhůř však působí fakt, že nebudujeme školství pro budoucnost, mnohem spíš nás udržuje v minulosti. Rodiče i politici by měli naslouchat lidem, jako je Prokop, snad by pak prozřeli.
