Bill Gates, CIA, čipování, Soros, eurokracie, světovláda, doživotní postižení či rovnou masové vyvražďování… Jeden se až musí divit, co vše se do covidové vakcíny podle dezinformátorů může vejít. Situace ale vlastně není zas tak překvapivá. Rychle vyvíjená séra jsou letos středobodem veškerého úsilí - tím pádem se do nich koncentruje i veškeré úsilí těch, kteří v dobré i špatné víře zpochybňují základní racionalitu našeho světa.
Obrovský problém je to nyní především pro stát, který chce během krátké doby proočkovat až 70 procent populace. Zároveň podle novely zákona bude vakcinace dobrovolná. To je ovšem protimluv. Z průzkumů víme, že očkovat se chce nechat jen asi třetina lidí, což na kolektivní imunitu nestačí.
Stát, který už dávno měl vést cílenou osvětovou kampaň, chce nyní během pouhých pár týdnů doběhnout koňský náskok dezinformátorů. Nezní to moc realisticky, ale nezbývá než se upínat k naději, že alespoň částečně uspěje. Opačnou variantu je totiž lepší si snad ani nepředstavovat.
Víme koho, nevíme jak
Andrej Babiš prakticky permanentně čelí výtce, že jeho vládnutí udávají tón jen a jen marketingové průzkumy. Bez ohledu na to, zda to je či není pravda, nyní by se nám v čele vlády nějaký marketingový mág velmi hodil. Již tři čtvrtě roku probíhají celosvětové závody ve vývoji vakcíny. Aby ale opravdu mohla přinést toužebně očekávanou úlevu, nestačí ji pouze vynalézt a nakoupit. Účinná bude jen v případě, že získá důvěru lidí.
Z měsíc starého průzkumu National Pandemic Alarm ovšem víme, že v Česku by se dnes nechalo očkovat pouze zhruba 36 procent lidí, 45 procent jich je naopak proti.
A teď střih, podívejme se do Poslanecké sněmovny, co koncem minulého týdne odkývala. Ministr zdravotnictví Jan Blatný si od ní nechal schválit paragrafy, podle kterých má stát koupit vakcínu až pro 5,5 milionu Čechů. Jako ideální cíl pak deklaruje proočkovanost dvou třetin populace. Zároveň tvrdí, že vše proběhne na dobrovolné bázi. To je epidemiologický oxymóron.
Posláním poslanců je mimo jiné nutit vládu, aby každý zákon byl skutečně zákonem. Tedy aby vycházel z realistických předpokladů - a pokud je to nutné, aby se jeho součástí stala také sankce za případné porušení.
Blatnému však místo něčeho takového prošel paskvil, jehož hlavní charakteristikou je "časová prioritizace". To v praxi znamená, že při počátečním nedostatku vakcíny se počítá primárně s očkováním ohrožených skupin: osob starších 65 let, chroniků s obstrukčním plicním onemocněním, s hypertenzí a dalšími komplikacemi. A také s vakcinací zdravotnického personálu, pracovníků a klientů sociálních služeb a tak dále. Ale to jsme pořád jen u odpovědi na otázku "kdo", nikoliv "jak".
Zákonodárci propásli šanci přimět vládu k vysvětlování a nechali se místo toho pod vedením extremistů nalákat do bažin kulturní války. Poslanci SPD tak o pouhý hlas neprosadili usnesení, podle něhož by se odmítnutí očkování nijak nedotklo základních svobod člověka. Na jedné lodi se s nimi sešli nejrůznější "bojovníci za svobodu" z řad ODS, Pirátů, KSČM či Trikolóry.
Pozdní pozitivní kampaň
Ministerstvo zdravotnictví už je natolik vyděšeno přívalem dezinformací, že založilo i stránku, kde ty nejčastější vyvrací. Čestné místo na ní ke svému velkému rozčilení záhy zaujal exprezident Václav Klaus.
Takové negativní vymezování ale nikdy nebude ničím jiným než oním dobíháním dezinformátorů, kteří jsou v očkovacím závodě vždy minimálně o několik metrů napřed s další nebezpečnou pitomostí.
Stát dluží občanům i pozitivní osvětovou kampaň. Nakonec se jí nejspíš dočkáme, ale už nyní je jasné, že pozdě. Navíc v ní o širokou důvěru bude veřejnost žádat vláda, jejíž šéf už roky společnost rozděluje.
Jsme v absurdní situaci: musíme doufat, že vše, co na nás Babiš vyzkoušel při svých kampaních s nakupováním známých tváří a oslepování republiky běloskvoucími košilemi z billboardů, se nyní v rozumné míře pokusí překlopit do celostátní kampaně, která se bude pokoušet všem prodat zodpovědnost jednotlivce za celek společnosti. Tedy že i když můžeme mít 100 osobních výhrad k očkování (a v Česku je tento sentiment po éře povinných sovětských vakcín stále velmi silný), jedinou cestou k sundání roušek a úbytku zbytečných smrtí, je vysoká proočkovanost.
Stát neví, poslanci se neptají
Můžeme však už přinést i skeptický odhad, že po současném zanedbání příprav již ani sebelepší kampaň nedokáže pomoci k číslům, jež by tuzemské epidemiology uspokojila. Co bude dál, je přesně ta otázka, kterou měli poslanci ministru Blatnému hodně důrazně položit.
Protože ale nezazněla, lze čekat, že někdy v únoru se z vytoužené vakcinace více než dvou třetin populace v tichosti stane přání, aby očkování přijaly aspoň ohrožené skupiny. Dosáhneme toho pozitivní pobídkou, například finanční odměnou? Nebo tlakem, který třeba ztíží cestování každému, kdo injekci odmítne? Protože to poslance nezajímalo, lze dnes říci spolehlivě jediné: že to nevíme.
Ale měli bychom, protože kamiony s miliony vakcín jsou už skoro na hranicích a stát nemá žádný reálný plán, jak s nimi naložit.
Pokud nebude stačit dobrovolné očkování (což je v tuto chvíli velmi pravděpodobné) a dojde opravdu na nějakou formu pobídky/nátlaku, je nezbytné, aby o tak vážném zásahu rozhodl parlament, nikoliv narychlo sesmolená vládní vyhláška.
Realita je však bohužel taková, že poslanci dnes v roli protiváhy zcela zmatené exekutivy selhávají a poslušně se věnují kulturním válkám pod taktovkou SPD. Strach z očipování zjevně zákonodárce vyděsil natolik, že přestali myslet ještě dříve, než jim to jakýkoliv čip přikáže.
