Koncem prosince poslanci obvykle narychlo hokynaří s posledními stamiliony, aby se našla většina, která schválí jízdní řád státních financí na další rok. Letos se nic takového neděje. Nová vláda chce začít provizoriem, které podle vyjádření ministra financí Zbyňka Stanjury (ODS) může trvat až do konce března.
Fialově kabinetu se daří budit dojem, že rozpočet, který tady zbyl po Andreji Babišovi a Aleně Schillerové (oba ANO), je zcela neopravitelný, takže se s novým musí začít na zelené louce. Každoroční vršení několikasetmiliardových schodků je opravdu jedním z nejhorších dědictví, jaké zde po předchozí vládě zbylo. Začít umazávat nakumulovaný dluh je nutné prakticky hned. Tím také nové vedení země vysvětluje své odhodlání vstoupit do dalšího roku s provizoriem: naplánovanou sekeru ve výši 377 miliard chce během něj snížit pod 300 miliard.
Jenže to není celý příběh. Zásadní změnu rozpočtu není možné zvládnout. Ta se neobejde bez přijetí řady nových zákonů, což není v lidských silách zvládnout za dva tři měsíce. Po celou tu dobu navíc bude bobtnat nejistota, protože stát bez finančního jízdního řádu šetří preventivně i tam, kde se to většinou nakonec nevyplatí. Bez garantovaných příjmů z centrálního rozpočtu začnou státní fondy odkládat investice. A i pokud by se nějakým zázrakem nakonec přece jen se zpožděním vše dohnalo, pak se silnice doasfaltují až někdy v prosinci, těsně před tím, než je mráz znovu roztrhá.
Velké problémy by dlouhé provizorium nadělalo i městům, jejichž příjmy už tak zdevastoval covid. Nebudou-li vědět, co mohou od státu čekat, logicky stopnou své investice též. A dotkne se to i pomoci určené pro ty, které postihla pandemie. V provizoriu lze čerpat peníze jen z předem určených kapitol, do nichž například další podpora umožňující udržení pracovních míst nepatří.
A aby toho nebylo málo: Ministerstva by musela až do jara přestat vyhlašovat mnohé dotační programy, což spolehlivě zlikviduje spoustu občanských, sportovních i jiných neziskovek, které nebudou chtít žádat o rizikové překlenovací úvěry.
Odhodlání nové garnitury smést po Babišovi všechno ze stolu a v klidu si znovu rozepsat příjmy a výdaje státu na první pohled může vypadat chvályhodně. Jen je třeba kromě dojmu myslet také na zájem republiky.
Minulý rok škrtání šlo, letos už ne
Tento způsob dlouhého prodlužování rozpočtové nejistoty je třetím nejhorším řešením ze tří existujících. Trochu lepší možností by bylo přijmout mírně upravený Babišův rozpočet a ohlásit jeho zevrubnou novelizaci. Jenže by to znamenalo nemalé politické náklady - poslanci vládní koalice by asi hlasovali spolu s anoistickou opozicí, což by před voliči nevypadalo úplně dobře.
A pak je tu nejmenší zlo: Férově přiznat, že slibovaný zbrusu nový pětikoaliční rozpočet na rok 2022 nelze ve stávajících podmínkách připravit - a změny tedy přijdou až v ucelené podobě o rok později. V takovém případě by nebyl problém přijmout menší úpravy co nejdříve a do nového letopočtu vstoupit s jasným finančním jízdním řádem.
Ještě před rokem občanští demokraté tvrdili, že přesně takto lze postupovat. Navrhli i konkrétní škrty za 80,8 miliardy a požadovali po sněmovně jejich schválení. Kdyby si za tím nyní stáli, klesl by plánovaný schodek hned pod slibovaných 300 miliard, jak požaduje jejich předseda a premiér Petr Fiala.
Jenže i on sám musí dobře vědět, že šlo o recept použitelný maximálně v opozičních lavicích. Kromě několika málo konkrétních změn, jako je notoricky zmiňované zrušení státní slevy na jízdném, totiž skoro nic reálného neobsahuje. Například začít nyní plošným více než pětimiliardovým škrtem na ministerstvu práce, které naopak potřebuje více peněz na pomoc lidem, již se ocitli v energetické nouzi, i na mimořádnou valorizaci důchodů kvůli inflaci, naštěstí nikoho soudného ve vládě už nenapadne.
Nejlogičtější varianta - tedy pozměnit Babišův rozpočet a o to důkladněji připravit se změnou zákonů až ten další - je z politických důvodů však neprůchodná. Místo slibované předvolební úspory 130 miliard, pak 100 miliard a nyní už "jen" 80 miliard by to totiž ve skutečnosti s bídou přineslo jejich jednotky. A to by po všech těch billboardech, jak snadno jde ořezat vypasený stát, nevypadalo dobře.
Takže problém i s jeho bolehlavem se odsouvá na březen.
Hledání peněz, které nejsou
Co za tu dobu ministr financí může zvládnout? Reálně rozpočtovým provizoriem neušetří nic, protože schválené výdaje končícího roku jsou skoro stejné jako ty navrhované Babišem na rok příští. Z této částky se bude po tři měsíce vyplácet vždy jedna dvanáctina, ale jen na ty věci, které jsou pevně určené. Takže nezbývá než doufat, že covid má dost slušnosti, aby se rozpočtově choval přesně jako před rokem, jinak nám zadělá na nemalý problém.
Je vyloučené, že by za tak krátkou dobu vláda dokázala změnit daňové zákony. Také tvrdí, že nechce sahat na slíbené důchody či platy učitelů, takže manévrovací prostor se tím zužuje na minimum. A slibované masivní propouštění státních úředníků začíná bobtnáním Úřadu vlády pro aparáty nových ministrů bez portfeje.
Zbývá jen ten slavný slib plošně omezit provozní výdaje. Petr Fiala navrhoval u každého rezortu šest procent dolů a hned tu máme dokonce až 100 miliard úspor. Jenže stát sice není firma, jak tvrdil Babiš, ale ani se nechová jako domácnost, která šest procent opravdu může v rodinných výdajích najít. Stát je prostě stát. A v tom českém zákonem předepsané výdaje přerozdělují tři čtvrtiny rozpočtu. Takže nehledáme 100 miliard ve dvou bilionech výdajů, ale ve zbývajících zhruba 500 miliardách, se kterými se dá hýbat. A to už je tuze těžké.
Abychom to shrnuli. Za dva měsíce se v rezortech dá maximálně udělat to, co dělal Andrej Babiš v roce 2017 ve své menšinové vládě: Na ministerstva, kde dosud nebyl etablován, vyslal své lidi, aby našli za každou cenu důkazy předchozích šlendriánů a v krátké době veřejnosti ukázali, jak mnohem efektivněji se dají úřady řídit. Nic z toho sice nezbylo, ale PR akce to byla mohutná a pár občanů jí asi i uvěřilo.
Vyhladovět ty, kteří za nic nemohou
Snad nakonec premiér a ministerstvo financí nahlédnou, že politická hra na úsporný jarní rozpočet nemá žádné dobré ekonomické řešení a může se ve výsledku naopak státu prodražit. Slib masivního šetření v eráru bez rozsáhlých reforem není ani trochu realistický. Zásadní změny zákonů se nedají tak rychle schválit ani za dobrých časů. Tím méně za situace, kdy si politici nechtějí přiznat, že za vysoké deficity nemůže jen covid a Babiš, ale z velké části i populistické snížení daní za 100 miliard, které svorně schválilo ANO ve spolupráci s ODS a Okamurovými lidmi.
Že se politici nechtějí postavit čelem svému předvolebnímu populismu, je celkem pochopitelné. Ale dlouhé rozpočtové provizorium odnesou obce, města, dopravní infrastruktura, covidová pomoc, věda, výzkum, nevládky - jednoduše spousta subjektů, které za současný rozval veřejných financí nijak nemohou a jejichž vyhladovění by bylo tím nejdražším šetřením, jaké si vůbec lze představit.
Nemůže-li tedy hráč s opravdu důležitými věcmi na příjmové i výdajové stránce za dva měsíce smysluplně pohnout, měl by přijmout rozdané karty. Alespoň je-li etalonem zodpovědnosti, za jaký se vydává.
Jak velké budou škrty v rozpočtu? (video z 9. prosince 2021)
