V historických příručkách by jednou mohlo být tohle krátké encyklopedické heslo: "Česko-slovenské jaro 2018: Boj o charakter obou států, které kdysi tvořily jeden celek, ale vývoj v nich předchozí čtvrtstoletí probíhal odděleně. V období Česko-slovenského jara 2018 došlo k souběžným projevům občanské nespokojenosti a spontánním projevům solidarity mezi Čechy a Slováky a k tlaku na politickou reprezentaci v obou zemích. Vlna nespokojenosti, kterou vyvolala vražda slovenského novináře, jeho partnerky a útoky na svobodu tisku ze strany českého prezidenta, vyústila v…"
Samozřejmě, může se také stát, že v těch učebnicích nebude nic, protože demonstrace skončí a krize se rychle vyřeší. Ale možná ne; každopádně jsme svědky probouzení českých a slovenských dějin, přičemž pro Česko to platí doslova: obrazy demonstrujících na Václavském náměstí jsou podobné jako ty z roku 1989, tedy ze sametové revoluce. A dokonce i protivníci jsou titíž: na jedné straně nespokojení obyvatelé a na druhé jako symbol poslanec za KSČM, který se dostal do překvapivě vysoké funkce, dříve "komunistická mlátička na demonstranty" z toho stejného Václavského náměstí. A pokud jste mluvili s lidmi, kteří na tom náměstí byli, řeknou vám, že měli podobný pocit jako tehdy, v Listopadu (a věřte nebo ne, pokud budete náhodou mluvit i s tím poslancem, řekne vám také zhruba totéž co tehdy).
Nespojenost je nakažlivá, stejně jako odvaha bojovat za spravedlnost. Bezesporu plná náměstí v obou zemích posilují účastníky těch demonstrací navzájem, stejně jako ty, kteří na ta náměstí nešli, ale třeba o současném dění začínají přemýšlet. A samotný pocit, že je potřeba dát najevo nesouhlas, se někdy dokáže šířit jako lavina a přeskakovat z města do města, ze země do země. Jako oheň; musí mít ovšem dost potravy k tomu, aby mohl hořet. Zdá se, že právě nyní v obou zemích je jí dost: na Slovensku nevyšetřená vražda novináře a jeho partnerky a podezření, že představitelé státu se zapletli s mafií, v Česku prezident, který útočí na média a ohýbá ústavu stejně jako premiér, který je navíc trestně stíhaný. A k bizarnosti těch probuzených dějin patří také to, že ten stejný premiér (původem Slovák) je také evidován jako agent StB: jestli oba národy chtějí společně účtovat s minulostí a současností, tak jeho vlastní minulost i současnost přehlédnout nejde.
Nejde také přehlédnout, že právě v roce 1989 se demonstrovalo za svobodné volby, a ty přišly. Jenže nepřinesly nám i Slovákům právě ty politiky, kteří se stávají terčem nespokojenosti? Je to paradox, ovšem jen zdánlivý: asi málokdo volil prezidenta, aby kroutil ústavu, porušoval ústavní zvyklosti a hrozil novinářům, a i kdyby: právní stát je víc než protestní hlasy jedné skupiny voličů, právní stát musí umět tyhle nálady přežít.
Právě za tohle chtějí dnes v Česku studenti demonstrovat, není to popření výsledků voleb, ale naplnění ideálů, které přinesla sametová revoluce; listopad 1989 znamenal totiž pro Čechy i Slováky víc než možnost volit si své méně či více nedokonalé představitele. Kromě svobodných voleb přinesl také svobodu slova, ta je dnes v obou zemích opravdu v ohrožení. Přinesl i vůli vrátit se do Evropy, ten návrat se povedl, ale dnes je ta cesta v nebezpečí - alespoň v Česku. Přinesl také šanci žít v bezpečí, a tahle jistota je - zdá se - ohrožena více na Slovensku. A pro všechny v obou zemích přinesl Listopad vůli žít v pravdě, slušně, podle pravidel a v úctě: není na to paragraf, ale každý cítí, že stejně jako hromada peněz položená na stůl nemůže být odpovědí na dvojnásobnou vraždu, tak odpovědí na práci a kritiku novinářů nemůže být jejich ostouzení v přímém přenosu při slavnostní příležitosti, jakou je inaugurace prezidenta.
Na něco se těžce hledají slova, ale pocity už snáze: a ty pocity spojují oba národy přes řeku Moravu a podobné pocity je souběžně vyhánějí do ulic. Je to dojemné a působivé: a znamená to mnohem, tisíckrát víc, než může prezidentská návštěva na Slovensku nebo desítky diplomatických jednání. Pražské jaro v roce 1968 přineslo vlnu opojení, Listopad o jednadvacet let později vlnu neskutečné úlevy. Co přinese o devětadvacet let později tahle vlna Česko-slovenského jara? Přinese vůbec něco?
Jestliže za mnohé mohou být Slováci Čechům vděční, dnes se karta trochu obrací: Jsou to mladí Slováci, kteří rozjeli v Česku řadu akcí na podporu zavražděného novináře, jeho partnerky, svobodu slova a práci novinářů obecně. K nim se přidávali čeští studenti a k nim zase dospělí, kteří jsou přece jen možná poněkud v rozpacích. Možná si říkají, že všechno stejně skončí do ztracena a ten humbuk ani nemusí pomoci vyšetřit onu strašnou dvojnásobnou vraždu. Třeba se ukáže, že vražda s mafií či novinařinou vůbec nesouvisí. I to je docela dobře možné, neboť taková je ironie osudu. Jenže změní to něco na tom, že lidé nejsou spokojeni s tím, jak se k nim mocní chovají? Že si je zvolili, to je jen polehčující okolnost, nic víc.
Probuzené česko-slovenské dějiny každopádně mohou být velkou příležitostí podívat se na vztah mezi elitami a těmi úplně dole, mezi těmi, kteří slibují, a těmi, kteří na ty sliby spoléhají, mezi Čechy a Slováky, mezi minulostí a přítomností: na to, jak se ta probuzená minulost přelije do naší současnosti. Existuje mnoho důvodů ke skepsi: střední Evropa je plná zmatku a navzdory rostoucímu bohatství také nespokojenosti a zklamání. Někdy se zdá, že se to už nezmění, ale ty stejné dějiny ukazují, že když už přijde nějaká spontánní vlna oprávněné nespokojenosti, občanského odhodlání a veřejně projevené statečnosti, tak dokáže změnit po léta (ne)fungující pořádky. Jak tomu bude tentokrát?
