Petr Fischer Petr Fischer | Komentáře
12. 10. 2022 6:00

Češi chtějí na hradě superstar, Rakušané služebníka. Výsledky tomu odpovídají

Zatímco ve vídeňském Hofburgu dvakrát po sobě usedne Alexander van der Bellen, pražské Hradčany opakovaně ovládl Miloš Zeman se svou kamarilou.
Rakouský prezident Alexander Van der Bellen a česká hlava státu Miloš Zeman na snímku z roku 2019.
Rakouský prezident Alexander Van der Bellen a česká hlava státu Miloš Zeman na snímku z roku 2019. | Foto: Reuters

Alpská republika má staronového prezidenta, který suverénně obhájil svůj dosavadní mandát už v nedělním prvním kole voleb. V době, kdy politická scéna u jižních sousedů skřípe a praská, jej veřejnost zjevně vnímá jako figuru, jež by mohla udržet zemi pohromadě. Nevzhlíží k němu ale tak, jako to u hlavy státu dělají Češi. Rakušané netouží v nejvyšším úřadě po majestátu, jde jim o politiku.

I proto se teď trochu překvapivě ptají, zda vlastně Alexander van der Bellen vyhrál dost. Sedmapadesát procent hlasů, jež získal, působí na první pohled přesvědčivě. Vzhledem k podpoře, jíž se favoritovi voleb dostalo od vládní koalice, čekali ale mnozí impozantnější číslo.

Detailnější pohled ukazuje, že politika, kterému v prosinci bude už 79 let, málo volili lidé mladší třiceti, hodně přízně mu naopak projevili ti, kterým je nad šedesát. Každopádně ovšem platí, že vyhrál ve všech spolkových zemích. Státník proslulý láskou k cigaretám pokryl prakticky celé Rakousko svou oblíbenou politickou barvou. Od Vídně až po italské, švýcarské i německé hranice tedy v neděli zezelenalo. Větší shody už rakouská společnost dosáhnout nemůže.

Historky ze zákulisí

Alexander van der Bellen přitom není postavou, která by poutala pozornost nějakým pronikavým myšlením, strhující rétorikou nebo příkladnou morálkou. S prezidentskou rolí si ale rakouská společnost nic takového ani nespojuje, stačí jí důvěryhodnost a politická zkušenost. Za povšimnutí v této souvislosti stojí, že ačkoli ústava hlavě státu mnoho aktivity při správě země nedovoluje, lidé by ji podle průzkumů uvítali.

Sám van der Bellen však chápe nejvyšší úřad primárně jako "zákulisní" - nepovažuje se za otevřenou politickou sílu, nýbrž za člověka, který má na zvolenou reprezentaci působit neveřejně, v rámci soukromých rozhovorů. Okolnosti si teď ale zřejmě vyžádají v tomto ohledu určitou změnu.

80 procent obyvatel alpské republiky je totiž nespokojeno s domácí politickou situací. Po skandálech, které před časem vedly k pádu mladého lidoveckého kancléře Sebastiana Kurze, tamní společnost prostoupila nedůvěra. A z té začíná těžit extrém. Konkrétně pravicově vyhranění Svobodní (FPÖ), již se nyní s více než dvacetiprocentní oblibou stali druhou nejsilnější stranou v zemi.

Není tedy divu, že elity ovládl strach z radikalizace domácí politiky v italském stylu. Aby je uklidnil, sliboval staronový prezident v předvolební kampani, že v případě svého úspěchu nebude jmenovat premiérem člověka z řad Svobodných, pokud by vyhráli volby. Nyní však už své proklamace poněkud zmírňuje a ujišťuje veřejnost, že žádné dilema nebude muset řešit, protože nepovažuje za možné, aby strana FPÖ u uren zvítězila.

Příběh obyčejného člověka

Alexandra van der Bellena jižní sousedé vnímají coby záruku starých dobrých politických časů - jako muže, který ctí demokracii, právní řád a humanismus. Ačkoli však jeho věk už svádí k úvahám o "staré škole", neznamená to, že by přehlížel současné trendy a problémy. Jeho hladké znovuzvolení tak lze číst jako výraz stále ještě většinové rakouské touhy po otupení vyhraněných proudů, které zkušený politik může pomoci usměrňovat blíže ke středové, spojující pozici.

Těžko si pak při pohledu na aktuální dění pod Alpami nepřát, aby inspirovalo i českou společnost, která se chystá vybírat novou hlavu státu už za několik málo měsíců. Tím spíše, že i v rakouském ústavním systému - podobně jako zde - je prezident volen přímo. A ačkoli tak získává silný mandát, zůstává jeho role především protokolární a reprezentativní. V praktické politice pak funguje jako neinvazivní moderátor a záruka kontinuity.

Ceněn je tedy především tehdy, prokáže-li nadhled a rozvahu, nikoli když dá najevo konkrétní názory. "Měkké schopnosti" po něm společnost žádá více než nesmiřitelné pozice. Nehledá si tak do svého symbolického čela archetypální vzory, nýbrž politiky obdařené uměním vytvářet a podporovat soudržnost obce.

Ačkoli obě země prošly společnou monarchickou zkušeností, uvažují dnes jejich voliči přesně opačně. Zatímco Rakušané chtějí politicky aktivního prezidenta s menším důrazem na pouhou reprezentaci, našinec se poohlíží zejména po majestátu. Rakousko hledá civilního prezidenta, Česko raději někoho mezi monarchou, světovým státníkem a globální VIP. Podíváme-li se na praktické výsledky, nelze se zbavit dojmu, že "zevšednění" po alpském vzoru by české kotlině i moravskému úvalu jednoznačně prospělo.

Autor je hlavním analytikem týdeníku Euro.

Portrét Miloše Zemana mizí ze škol (video z 19 dubna 2022)

Do 30 vteřin: Portrét Zemana mizí ze škol | Video: Aktuálně.cz
 

Právě se děje

Další zprávy