Dálnice. Prý jsou dobrou ukázkou toho, jak neumí český veřejný sektor efektivně plánovat, organizovat a řídit.
Vidíme to všichni a nechápeme: dálnice se staví zoufale pomalu, zmateně, nekvalitně, opravují se podle stejného klíče, a to ještě řidič většinou nezkoumá, jestli jsou stavby příliš drahé, nebo ne. Je rád, když vůbec jede.
Chybí dlouhodobé vize, plánování, to, co přesahuje zájem jedné strany či jednoho volebního období.
"Začne-li některá skupina věřit v nějaký společný zájem, ukáže se brzy, že to byl omyl." Psal Franz Kafka v Procesu v roce 1914, tedy za monarchie; ale vypadá to, že to platí pořád.
Proč v sousedních zemích staví rychleji a levněji? Kdo byl v Polsku před dvaceti lety a dnes, užasne. Vidí ten rozdíl okamžitě: na silnicích i na železnici. Proč to u nás nejde? Rychlá železnice protíná Rakousko a napojila Vídeň. Řeknete: Rakušané měli výhodu, protože začali v době, kdy u nás ještě vládli komunisté; ale to platí jen o dálnicích. Stavba vysokorychlostní železnice v úseku před Vídní byla zahájena až v roce 2003 a v roce 2012 dokončena. Staví se odvážně i na Slovensku v náročnějších podmínkách.
Nejnověji upozornil prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala, že na příkladu výstavby dálnic je vidět, jak je český veřejný sektor nevýkonný. Podle Světové banky je v hodnocení výkonnosti na stém místě ze 137 zemí. Srovnejme: výkonnost české ekonomiky je na 31. místě. Jak je to možné?
Podle loňské zprávy NKÚ nabralo 19 z 21 dálničních staveb zpoždění kvůli nedostatkům v přípravě. Chyba je evidentně na straně státu, ne u ekologických (či jiných) iniciativ, které by stavby brzdily; jak se občas snaží někdo tu a tam argumentovat. I to falešné přehazování odpovědnosti stojí za pozornost, není to prostě fér hra, i když na ni mnozí slyší; je ale možné, že český stát prostě umí dobře dotáhnout jen podobné "verbální projekty".
Nejsilnější politická síla uspěla s vizí, že bude stát řídit jako firmu, ale teď se zdá, že se jednalo o pouhý trik. Pokud by totiž vize platila, byla by přece výkonnost veřejného sektoru podobná jako výkonnost české ekonomiky.
Ale jestli to byla vize, proč nikdo nevyžaduje, aby se (na)plnila?
Samozřejmě, je možné, že svůj díl zátěže si neseme z minulosti:
Že komunismus (paradoxně posedlý plánováním) může za to, že jsme odvykli skutečně plánovat budoucnost a věřit v ni: "Úměrně ztrátě historické paměti jsme ztráceli i schopnost očekávání a naděje, náš život se stále těsněji smršťoval do přítomné dimenze," napsal v roce 1989 tehdy prakticky neznámý prognostik Miloš Zeman (ano, je to on).
Žili jsme zkrátka přítomností a možná nám to zůstalo dodnes: proto také dokola opravujeme především tu jednu hlavní (komunistickou) dálnici, ale o to víc energie vkládáme do slovní prezentace té věčné opravy (není to oprava, je to prý nová dálnice, slyšeli jsme). V tom se také podobáme smutným budovatelským hrdinům minulé éry, kteří se také pořád dokola prezentovali tímtéž a současně upozorňovali na záludnost stále stejných nepřátel; jsou jimi sníh, mráz a led.
Vysokorychlostní trať nemáme žádnou a ani nevíme, kdy ji mít budeme. Očekávání a naději jsme prostě jen vyměnili na jedné straně za výmluvy, na straně druhé za nadávky, kritiku a vtipy.
Jako za té minulé éry, že.
O nekvalitní (čti zvlněné) dálnici u Ostravy se napsalo mnoho. Ale není to výjimka. Například jen dvacet let vydržel úsek dálnice mezi Olomoucí a Lipníkem nad Bečvou; stavba byla tak nekvalitní, že se musí za víc než sto milionů korun opravit.
Našli bychom řady a řady dalších příkladů, které by měly stát za pozornost politické reprezentaci i zodpovědným úředníkům. Zdá se ale, že na podobné banality nemají čas: ministerstvo dopravy právě dokončilo hodnocení efektivity průplavu Dunaj-Odra-Labe. Takže vodní cesta se může začít plánovat. Řidičům ani cestujícím hromadnou dopravou to sice nepomůže, ale pro lodníky je to fantastická zpráva.
