Když v roce 1994 Vladimír Železný spouštěl Novu, rád opakoval, že to bude "naše vaše televize". Osobní, až rodičovský vztah k médiu, jež patří divákům, kteří jaksi sami svým vkusem a zájmy určují program, tvořil hlavní linii úspěchu první české soukromé celoplošné televize. "Naše vaše televize" pak už jako idea z trhu nikdy nezmizela, jen se v posledním desetiletí možná trochu překvapivě rozšiřuje ze soukromé sféry i do té veřejnoprávní.
Není to jen proto, že současný šéf ČT Petr Dvořák se na Nově jako ředitel vyučil a přinesl si odtamtud své podnikatelské know-how. "Strategie přivlastnění" je obecnější marketingovou metodou, díky níž se určité zboží či služba stávají pevnou součástí lidských životů. Snaží se k sobě konzumenty připoutat pocitem všudypřítomného domova a jistoty: Televize je s vámi všude tam, kde jste vy. Je po ruce, aby ukazovala váš život. A aby pomáhala, když je zle.
Všichni budete na obrazovce
Aby ale byla televize všude, musí se rozšiřovat, což se také v posledních letech dělo. Množení kanálů je na první pohled snahou nabídnout co nejkomplexnější službu úplně všem, v posledku ale slouží především onomu splynutí.
Kromě toho má maximální expanze ještě jeden, ryze politický důvod. Protože pro zdejší politiky je vysílání veřejné služby dlouhodobě oblíbeným předmětem manipulace, pokoušelo se vedení ČT zvyšováním počtu kanálů mimo jiné odvracet útoky, že je v pozdní moderní době již jaksi nadbytečnou záležitostí.
V prostředí neustálého politického tlaku se tak jedním z nejdůležitějších kritérií stala sledovanost, protože nabízí nejsrozumitelnější argument vůči politické kritice.
Rozpínavost a kobercový televizní nálet ("jsme všude, kde jste vy, všichni budete v televizi," jak vtipně postřehl už před čtyřiceti lety Umberto Eco) vytváří optický klam velikosti, bez níž se nelze obejít. "Too big to fail", říká se v bankovním světě - instituce příliš velká na to, než aby bylo možné nechat ji padnout.
V případě České televize se to analogicky projevuje právě teď, kdy její ředitel oznámil úspory, jež si prý vynutila inflace, a tedy i pokles reálné hodnoty koncesionářského poplatku, který nebyl valorizován čtrnáct let (!). Méně už ovšem Petr Dvořák připomíná, že dalším podstatným důvodem je také vyčerpání rezervních fondů. Pochopitelně, vzbuzovalo by to totiž otázku, proč vlastně krizi neřešil už dříve, když fondy viditelně vysychaly. A jeho vystoupení by také chyběla dramatičnost, která je - zdá se - součástí aktuálního tlaku, jež se snaží na politiky vytvořit.
Ten kromě jiného zahrnuje i pohrůžku, že televize bude nucena zrušit kanál ČT 3, propustit 250 zaměstnanců, omezit sportovní přenosy a snížit podporu českého filmu. Jinými slovy říká: To vy, politici, chcete lidem připravit diváckou ztrátu, vzít koncesionářům v rozbouřené době kus domova, který jsme pro ně vybudovali a na který si zvykli.
Viníci
V takové atmosféře se pak jen těžko debatuje o tom, nakolik je třeba kanál ČT3 opravdu potřebný. Jen obtížně se diskutuje o opulentním emotainmentu v hlavních zpravodajských relacích, o vývoji nových pořadů, které se zcela podřídily kritériu sledovanosti i tam, kde se to dříve nežádalo, o šíří záběru veřejné služby, o jejím vymezení vůbec. O úsporách už se nedá debatovat racionálně, už jsou obalené negativní emocí a už jsou známi i viníci: sedí ve sněmovně, kde se dnes v čase války, rekordní inflace a energetické krize nikdo neodváží zvyšovat koncesionářské poplatky.
Výdajová a nákladová krize v České televizi ovšem není primárně krizí inflační. Schylovalo se k ní dlouho a má kořeny koncepční, myšlenkové, ba filozofické. Nejde jen o to, že někdo nechce dát televizi peníze na potřebný rozvoj. Ve hře je po dlouhé době také otázka, zda se televize veřejné služby ve 21. století dá - a hlavně má - dělat takto expanzivně.
Pokud by společenská odpověď zněla ano, musí si lid takovou mateřsko-otcovskou TV také zaplatit. Pokud ne, musíme se všichni znovu dohodnout na tom, co po televizi veřejné služby opravdu chceme a za kolik peněz to lze dělat.
Nakonec může být ta šílená inflace i k něčemu dobrá: odhaluje neřešené, odkládané i zakrývané problémy, na které nikdy "nebyl čas". Teď se najít musí.
Autor je analytikem týdeníku Euro. Mezi roky 2014-2017 pracoval v kulturní redakci České televize.
