Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
10. 9. 2015 12:55

České kolovrátky: Né kvóty, né kvóty, né kvóty! A za nimi prázdné duše. Žádné touhy, žádné hodnoty

Můžeme v klidu přijmout třeba 15 tisíc uprchlíků, tolik v Česku chybí pracovních sil. A s nimi jejich rodiny. Ale "neklausujme", neuvažujme jako Klaus, tedy jen ekonomicky. Jde taky o náš interiér, o naše duše. O to, abychom se jednou mohli podívat na svůj obličej do zrcadla a nestyděli se za to, jak jsme selhali.
Také odtud utíkají.
Také odtud utíkají. | Foto: Reuters

Tuto středu se vše opakovalo. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker pronesl řeč při zasedání europarlamentu ve Štrasburku. Žádá, aby si členské země mezi sebe rozdělily dalších 120 tisíc uprchlíků, celkem tedy 160 tisíc dětí, žen a mužů. Podle kvót. Na nás by připadlo dohromady 4 300 utečenců. Jak jinak, čeští politici Junckerův apel takřka jednomyslně odmítli.

Sobotkova vláda si Ne kvótám hned ve středu odsouhlasila a uložila ministru vnitra Milanu Chovancovi (ČSSD), aby toto národní, sobecké odmítnutí se vší vehemencí příští týden držel na zasedání ministrů vnitra osmadvacítky v Bruselu.

Jediný, kdo se ve vládě antiunijnímu a antiuprchlickému postoji vzepřel, byl ministr spravedlnosti za ANO Robert Pelikán. „Bojím se, že tvrdošíjným odmítáním kvót se dostáváme v rámci EU do nepříjemné izolace,“ vysvětlil svůj v této zemi dosti ojedinělý názor. „Myslím, že náš postoj by měl být o dost konstruktivnější, nemáme-li být potížisty.“ Dodal, že se musí pomoci utečencům, kteří už do Evropy dorazili.

Jean-Claude Juncker apeloval, ale udával i konkrétní čísla. „Není dost Evropy v této Unii. A není dostatek jednoty v tomto společenství.“ Zvolání pravdivá. Stejně jako fakt, že „od začátku tohoto roku dorazilo do Evropy skoro půl milionu lidí. Většina prchla před válkou v Sýrii, před terorem Islámského státu v Libyi nebo diktátorským režimem v Eritreji. Nejvíce zasažené je Řecko s více než 213 tisíci uprchlíků, Maďarsko s více než 145 tisíci a Itálie s více než 115 tisíci.“

To jen na vysvětlení, co měl Pelikán asi na mysli. Jeho hlas rozbíjí český kolovrátek, jenž donekonečna mele dvě mantry: „kvóty ne, kvóty ne, kvóty ne“ a „pomáhat se musí tam, ne tady, tam, ne tady, tam ne tady“. Poslouchat to je ponižující. Kam se vypařily elity? Ve vládě jen jeden hlas!

Volání po společné péči o uprchlíky, po „unijním“ postupu, má smysl. Evropská unie se nebezpečně začíná dělit na „staré“ a „nové“ země, nebo spíš na staré země, proti nimž stojí Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko (které si ovšem s utečenci skutečně neví rady).

Elita jménem Duka selhala

Argumenty proti přijímání běženců se opakují, ozývá se však jeden velmi vážný. Vyslovíme-li ho natvrdo, zní: Muslimové ohrožují naše hodnoty. Citujme jednu českou elitu, šéfa tuzemských katolíků Dominika Duku: „Jestliže někdo tvrdí, že ptát se na náboženskou orientaci těchto utečenců je bezvýznamné nebo že se tím porušují lidská práva, pak si myslím, že právo na život a bezpečí našich rodin a občanů této země je nadřazeno ostatním právům.“

To je, panečku, eurohodnostář: přiživuje se beze studu na strachu přesně stejně, jako to dělají místní politici. Z fleku by mohl nastoupit do vedení ČSSD třeba. Život a bezpečí našich rodin zřejmě ohrožuje jiná víra běženců. Tak to je ubohost. Duka coby populista chce snad nasbírat body po propadáku církevních restitucí.

Jak vlastně vypadají ty ohrožené evropské hodnoty? Jsme společnost, jež byla vybudována na křesťanských základech. To Duka přece ví. A křesťané znají příběh zaslíbené země, kam lid Hospodinův přišel jako horda imigrantů. Přitom ta země již byla obsazena. Měl by vědět, že jsme na Zemi jen „příchozí“, „hosté“, nic nám tu podle Bible skutečně nepatří. Proč? Abychom se moc neroztahovali a nepěstovali si přebujelé majetnické pudy. "Moje, moje" Bible nepěstuje.

A, samozřejmě, to ví každý, existují i další, známé, profláknuté křesťanské hodnoty, tedy péče o slabé, bezmocné, nemajetné, potřebné.

Jsou to taky české hodnoty? Většinově ne. My dnes většinou přece vyznáváme nehodnoty. Neboli žádné hodnoty už prakticky nemáme. Minimálně tři čtvrtiny národa nevěří v Boha. Ale starou víru jsme žádnou jinou nenahradili, leda konzumem, velectěnou spotřebou. Hodnotou u nás není ani vzdělání; to jsme vyměnili za papír, za diplomy, které mnohdy se vzděláním vůbec nesouvisejí. (Vysokoškolákem za rok, za dva.) Vzdělanci a intelektuálové jsou u nás posmíváni, odmítáni, podezřelí.

Nehodnoty, jež „neseme“, znamenají vnitřní prázdnotu. Proto se tolik bojíme otevřít a pomáhat, proto máme panický strach, „že nás převálcují“. Protože v sobě často už nic neneseme. Žádné ideály, víru, cíl. Jen se bojíme o sebe. Jen se chceme „mít“. (Jak se máš? Ale jo, mám se.) Stačí, aby ženská měla hlavu omotanou šátkem, a už omdlíváme hrůzou, že nás běží zamordovat.

V Česku chybí 15 tisíc pracovních sil

Utečenci nemají nic, neútočí na nás, Českem zdrcující většinou pouze procházejí, ale my se jich předem, pro jistotu, díky té vnitřní prázdnotě, strašně bojíme. Odmítáme je.

Ten strach postrádá logiku. Nutně potřebujeme pracovní sílu. Letos v červnu místním firmám chybělo 15 378 zaměstnanců. Na ta místa nikoho nemohou sehnat. Dokonce často ani nepotřebují, aby zaměstnanec nějak extra válel česky. Chápete? Minimálně 15 tisíc lidí by tu našlo práci. Uživili by bez potíží i rodinu. Můžeme tedy bez potíží přijmout aspoň třikrát tolik lidí, 45 tisíc.

Nejde jen o ekonomiku, "neklausujme". Potřebujeme zjevně i nějaké hlubší občerstvení, oživení. Novou krev. Nové impulsy. A přece tak zuřivě, vášnivě a bezduše odmítáme příchozí. Tvrdíme, že k nám vůbec nechtějí. Přitom jsme se jich nezeptali; myslím těch zoufalců v táborech v Řecku, Itálii, Maďarsku, Rakousku. Odmítli by český azyl Syřané někde v táboře na Lesbu? Někteří určitě ne.

Další věc: není nám ani trošičku divné, proč Němci uprchlíky chtějí, dokonce vítají? Jsou snad méně schopní, blbější než my? Jejich země na to, když tam pobýváte, opravdu nevypadá. Celá desetiletí jsme snili, že to u nás bude „jako v Německu“. Sousední stát jen vzkvétá. Meleme jak kolovrátek, jak se to v západní Evropě s imigranty nepovedlo. Kde? V Německu? Rakousku? V Británii? Belgii? Holandsku? Copak k těm zemím nevzhlížíme jako ke vzorům? Copak tam nejen za bolševika, ale i dnes neutíkáme?

Co je na naší societě tak skvělé? Co úžasného si tu hájíme? Rodí se zde málo dětí, rodiny se rozpadají, pěstujeme nesnášenlivost (stačí poslouchat Zemana a sledovat internet), korupce jak hrom. V čem jsme jiní než ti úspěšní Němci? Oni si prošli ohromnou proměnou. Změněný národ. Přiznali svou vinu. Ještě sedmdesát let po válce v sobě nesou pocit, že světu dluží. My ne, my nikomu nic nedlužíme. Naopak, svět dluží nám! Což je malér. Protože pak nemáme co dávat, postrádáme soucit, zato ho od druhých vyžadujeme.

Nejde „jen“ o uprchlíky. Jde taky o nás, o náš interiér, o naše duše, jak by řekli duchovní lidé. Jde o to, abychom se za sebe jednou nemuseli stydět, jak jsme se chovali trapně, sobecky a nepohostinně, odmítavě. Jak jsme selhali. Uprchlíci se jeví jako naše velká zkouška (i když nás zatím prakticky nic nestojí). Stavějí nám před obličej zrcadlo: K čemu tu jsme? Obstojíme? Pomáhat je zdravé, člověk přirozeně cítí, když pomáhá, že to má dělat. Nežít jen pro sebe...

Měli bychom víc vnímat, odkud běženci prchají, jejich válkou rozbombardovaná, rozvalená města, zmar, smrt civilistů, děti nevyjímaje. V televizi nám teď každý den pouštějí především snímky utečenců na lodích, v táborech nebo někde na cestě. Méně pak místa, odkud utíkají, kde nechali všechno, kde jim zabili blízké.

Kolik lidí tahle zem bez potíží pojme? V klidu 50 tisíc. V roce 2001 u nás žádalo o azyl 18 tisíc utečenců a celkem nic se nedělo, žádný křik, děs a hrůza... Dnes se věci změnily. Stali se z nás jiní lidé. Přitom se nám žije rozhodně lépe než v roce 2001 nebo v roce 1990.

Odmítat 4 300 uprchlíků je směšné, krátkozraké, neudržitelné. Jestli nám vadí kvóty (nucení), v pořádku. Řekněme v Bruselu: „Kvóty odmítáme, ale vezmeme 15 tisíc lidí. Pokud k nám budou chtít.“ Pak se můžeme nazývat suverénní zemí. Žije tu dost občanů, kteří rádi pomohou.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Francouzský obránce Varane odchází z Realu do Manchesteru United

Fotbalový mistr světa Raphaël Varane odchází z Realu Madrid do Manchesteru United. Podle britských médií se oba kluby dohodly na transferu, odstupné by mělo činit 50 milionů eur (zhruba 1,3 miliardy korun) a bonusy. Varane měl v Madridu smlouvu ještě na nadcházející sezonu, španělský klub původně požadoval údajně 80 milionů eur.

Osmadvacetiletý Varane přišel do Realu v roce 2011 z Lensu, nastoupil od té doby do 350 utkání a získal s "Bílým baletem" tři španělské tituly a čtyři trofeje v Lize mistrů. S francouzskou reprezentací vyhrál v roce 2018 titul mistra světa, na letošním evropském šampionátu odehrál všechny čtyři zápasy do vyřazení od Švýcarska v osmifinále. V Manchesteru je pro něj připravená pětiletá smlouva.

před 7 hodinami

Američané do konce roku ukončí bojovou misi v Iráku, působí tam přes 18 let

Americký prezident Joe Biden s iráckým premiérem Mustafou Kázimím v pondělí ve Washingtonu formálně uzavřel dohodu o ukončení americké bojové mise v Iráku do konce letošního roku, píše agentura Reuters. Děje se tak více než 18 let poté, co USA své vojáky do Iráku vyslaly.

Spojené státy mají v Iráku nyní asi 2500 příslušníků ozbrojených sil, kteří se soustředí na potírání zbytků teroristické organizace Islámský stát (IS). Už v dubnu se obě země dohodly, že USA bojové operace v Iráku ukončí a mise pak bude pokračovat jako výcviková a poradní. Tehdy ale nebyl dohodnut rozvrh stažení.

Biden se v pondělí s Kázimím setkal v Oválné pracovně Bílého domu. Šlo o jejich první osobní jednání v rámci strategického dialogu mezi USA a Irákem. Americký prezident řekl, že USA budou v Iráku nadále k dispozici a budou poskytovat výcvik i pomoc při potírání radikálů z IS. Zdůraznil však, americké síly přestanou do konce letošního roku v Iráku působit v bojových zónách.

Zdroj: ČTK
před 7 hodinami

U Libye se převrátila loď, zemřelo nejméně 57 migrantů

Na západě Libye, nedaleko od města Chums, se v neděli převrátila loď s nejméně 75 migranty na palubě. Při neštěstí jich přinejmenším 57 zahynulo a dalších 18 lidí zachránili rybáři a libyjská pobřežní hlídka, uvedla Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Ta již delší dobu varuje, že počet migrantů, kteří letos zahynuli při cestě přes Středozemní moře do Evropy, se výrazně zvýšil.

Podle přeživších se plavidlo muselo zastavit v moři, mělo problém s motorem. Kvůli silným vlnám a špatnému počasí se převrátilo. Podle jejich svědectví mezi je oběťmi nejméně 20 žen a dvě děti.

Podle IOM se počet migrantů, kteří zahynuli ve Středozemním moři, ve srovnání s loňským rokem více než zdvojnásobil. Vloni podle údajů IOM zahynulo ve Středozemním moři 427 osob, letos jich už nyní je přes 1100. Podle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky letos přes Středozemní moře doplulo do států Evropské unie přes 44 000 uprchlíků. Počet se výrazně zvýšil od května, kdy se zlepšilo počasí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy