Karel Hvížďala Karel Hvížďala | Komentáře
15. 12. 2014 12:15

České století: selhání dramaturgie ČT

Dramatická konstrukce by nutila autory fabulovat a tím se víc přiblížit skutečnému životu. Jak kdo vypadá a jak mluví, by nehrálo tak velkou nebo skoro žádnou roli, píše Karel Hvížďala.
Příliš mnoho dějepisu. (Jaroslav Plesl v roli Václava Klause v Českém století.)
Příliš mnoho dějepisu. (Jaroslav Plesl v roli Václava Klause v Českém století.) | Foto: Česká Televize

Na poslední dva díly televizního cyklu České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka se snesla nevídaně silná kritika. Mimo jiné Petr Zídek svůj sloupek nazval Havel jako ňouma, Jana Machalická zase svému textu dala název Václav Havel neměl pohled kulíška, Martin M. Šimečka se zeptal Proč je televizní obraz Václava jiný, než jsem ho znal. Podle Petra Pitharta je obraz Václava Havla věrný, naopak se mu nelíbí postava Alexandera Dubčeka, který je moc plačtivý, a postava Tomáše Ježka, který nikdy nebyl fanatickým stoupencem kuponové privatizace. I já jsem tomuto tématu věnoval v ČRo Plus komentář s názvem Václav Havel v ČT a ve skutečnosti.

Je nabíledni, že zobrazovat osobnosti a děje, které jsme zažili, a lidi, které jsme znali, nebo kteří dokonce žijí, je mnohem těžší než zobrazovat postavy a události, které známe jen z učebnic. Jenže připomínky, které se k oběma dílům vztahují, ukazují evidentně na základní chyby, o kterých se zmínila pouze kolegyně Machalická, a oba díly, na kterých se zřetelně projevily, jsou od počátku od dramaturga a režiséra špatně postavené a chápané. Tvůrci sice zdůraznili, že nejde o žádný dokument, ale o fikci a o jejich osobní interpretaci dějin, ale způsob provedení těmto jejich slovům příliš neodpovídá a jejich slova spíše vyvrací. Poslední dvě pokračování jakoby předstírají, že jde o sekvence nalezených dokumentárních záběrů, které jsou sestřihané do potřebné délky asi 80 minut. A to je zřejmě ta past, do které se dostali. Protože právě toto pojetí způsobilo, že dbá na co nejvěrnější podobu, gesta, dikci a celkovou vizualitu a interpretace je skryta v často velmi dlouhých, jakoby autentických sekvencích, které bazírují, pokud to jde, na skutečných záznamech.

Výjimek je málo, viz třeba setkání pánů Mečiara a Klause na zahradě vily Tugendhat v Brně, kde se dojednávalo rozdělení státu. Autor předlohy Pavel Kosatík k tomu řekl: "Sice existuje řada historických pramenů, ale nikdo už nezjistí, co přesně si Mečair s Klausem v červnu 1992 ve vile povídali. To už zůstává jen na autorovi." Připomenu, že by ale nemuselo, protože i tyto rozhovory byly nahrávány, a jak mi v devadesátých letech řekla ředitelka kanceláře Václava Klause paní Dáša Mrázová, asi deset pásků z tohoto jednání bylo uloženo v trezoru v jejím sekretariátu. Nejspíš by bylo možné vypátrat, kdo si pásky odtud vzal, a pokud nejsou zničené, tak je i nalézt a zveřejnit. Ale právě kvůli tomuto manku je scéna krátká a paradoxně přesvědčivá: naznačuje podstatu jednání, které se v závěru změnilo v čistý obchod nesouměřitelných komodit.

Ale zpět k posledním dvěma dílům Českého století: Kdyby Poslední hurá a Ať jsi jdou nebyly koncipované jako kvazi hraný dokument, který se pokouší o interpretaci, ale jako dokumentární drama, nemohli by autoři tak lpět na vizuálních detailech a hlavně jednotlivé sekvence by musely být mnohem kratší: žánr dramatu by si to vynutil. Autoři by neilustrovali dobu, ale museli by analyzovat lidské situace, tedy de facto ducha doby, a to by z jednotlivých postav učinilo mnohem živější figury. Takhle jde často pouze o figurky, tedy o karikatury, a to se týká i postav, o kterých veřejnost moc neví a které byly v přelomových dnech velmi důležité, jako byl - jinak v daném formátu velmi dobře zahraný - premiérův poradce a dnes univerzitní profesor Oskar Krejčí. Petr Pithart o něm napsal: "Pokládali jsme ho za jediného opravdového soupeře. Rád bych věděl, kdo on vlastně byl." To by jistě zajímalo i diváky, ale právě pokus o hraný dokument neumožnil třeba právě takovouto postavu představit komplexněji, i když se o ní můžeme dočíst z veřejných zdrojů, že byl od roku 1975 nejen agentem několika správ Státní tajné bezpečnosti, ale dokonce i rezidentem, tedy agenty řídil. Oskar Krejčí byl i autorem projevu, kterým byl v prosinci 1989 ve Federálním shromáždění ČSSR navržen na prezidenta Václav Havel a posléze jednomyslně zvolen. Krejčí připravoval a pak údajně napsal programové prohlášení přechodné federální vlády národního porozumění Mariána Čalfy vzešlé z voleb roku 1990. To už nejsou vůbec podřadné detaily a ty v hraném dokumentu chybí, zatímco v dokumentárním dramatu by se musely nějak objevit. Vlastně by pak šlo o ironický pohled na rozpad režimu, v němž se stará elita ukazuje jako totálně neschopná, nová elita se teprve všemu učí, a to za pomoci bývalého ministra pro legislativu a agenta StB, protože nikdo jiný v daném místě a době není k dispozici. A taky proto, že inteligentní lidé vychovaní stranickým aparátem či bezpečnostními orgány byli vedeni k tomu, aby po každé změně sloužili vítězům.

Dramatická konstrukce by nutila autory fabulovat a tím se více přiblížit skutečnému a mnohavrstevnému životu a jednotlivým účastníkům, vzdálila by je dějepisu, který skutečnost vždy redukuje jen na několik dobře zapamatovatelných scén. Jak kdo v dramatu vypadá, jak mluví a jaké má tiky by nehrálo tak velkou nebo skoro žádnou roli. Takovýto náročný úkol ale čeká až na další tvůrce.

 

Právě se děje

Další zprávy