Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
2. 9. 2015 12:30

Česko a uprchlíci: Musíme si pomáhat. Ne zašpérovat hranici

Komentář Martina Fendrycha: Česko je mistrem hraběcích rad a nesplnitelných receptů. Jako třeba že pomáhat uprchlíkům se musí u nich doma. Ale skutečně pomáhat se nám nechce. Držíme se svého strachu.
Cesta do EU vede přes žiletkové ploty.
Cesta do EU vede přes žiletkové ploty. | Foto: Reuters

Prázdniny skončily, uprchlíci přicházejí do Evropy dál. I do Česka. Tady jsou zhusta vnímáni jako ohrožení, jako nepřátelé. Ohrožení čeho? Životů? Kdepak. Naší životní úrovně. Bojíme se, že sami o něco přijdeme, že se o ně stát z našich daní bude muset starat. Nejsou většinově vnímáni jako potřební, kteří utíkají před válkou, bídou, strázněmi, ale jako zátěž, o niž nestojíme.

Svědčí o tom průzkum agentury Focus. V něm 78 procent dotázaných souhlasí, že by se v ČR i EU měla obnovit ostraha hranic, dokonce i kdyby to mělo zabránit volnému pohybu evropských občanů! Radikálně podle agentury odpovídali především respondenti nad 55 let. Uzavřená společnost chce uzavřít hranice. Stýská se jí po kleci.

Agentura Focus říká: „I když v populaci lze vystopovat ochotu k jistým formám pomoci uprchlíkům, jako hlavní tendenci v celé této problematice můžeme označit strach – strach z jiného či neznámého.“ Se strachem neradno žertovat, ta emoce se dá skvěle zneužít. Smutné, když strach přiživuje i prezident republiky.

Ze zkoumání vyplynulo: celých 94 procent dotázaných si myslí, že by EU měla uprchlíky vracet, 61 procent míní, že Unie má pomáhat v místě jejich původu, 32 procent by je vracelo bez jakékoli další pomoci.

Z médií víme, jaké recepty na krizi se nabízejí. Uzavřít české hranice, postavit na ně armádu a hlídat, nepustit sem ani myš (Zeman, Babiš a další). Ten postoj koresponduje s postoji tuzemců, je populární, zdá se nejjednodušší a nejúčinnější. Oni (migranti) se k nám tlačí (my je nezvali, jak říká Miloš Zeman), tak „zašpérujeme čáru“ a šmytec.

Armáda na hlídání hranic hodlá uvolnit až 2600 vojáků. Ti by pomáhali policii. Poněkud směšné. Za bolševika se počty vojáků Pohraniční stráže dosti měnily, maximálně jich bylo asi 24 tisíc, ke konci roku 1989 pod dvacet tisíc. Nezapomeňme však, že západní hranice byla od roku 1952 zajištěna i technickými prostředky, dvou- či trojstěnnými zátarasy z ostnatého drátu, do roku 1965 navíc pod smrtícím elektrickým napětím. Svého času na ní byly pokládány i protipěchotní miny.

My, Evropa? Ne. Stále ještě oni, Evropa

Odtud plyne, že 2600 vojáků čáru neuhlídá ani náhodou. Ale nejde jen o technikálie. Prostupné hranice v Evropské unii jsou symbolem naší svobody. Svobodného pohybu osob. Proč se této obrovské vymoženosti vzdávat? Co nám skutečně hrozí? Jde nám někdo usilovat o život? Pochoduje na nás po zuby vyzbrojená armáda? Jde nás někdo plundrovat? Naprosté nesmysly.

Další oblíbený recept: vracet utečence domů a pomáhat tam. Super nápad, jen kdyby to šlo. Ono to v mnoha případech prostě není možné. Jak chcete „pomáhat“ v zemi, kde zuří válka? Poslat tam armádu, ať to vyřeší? Jakou? Naši? Neexistující evropskou? Potíž je i s vracením utečenců. Některé země je odmítají.

Jistěže má smysl hlídat hranice Evropské unie. Ale to neznamená, že se dovnitř uprchlíci nedostanou. Nikdo nepotopí lodě narvané lidmi. Možná až polovina příchozích zřejmě má nárok na azyl. A statisíce už jsou tady.

Zajímavé, jak se dodnes nepovažujeme za občany EU (pokud nenatahujeme ruce po dotacích). Kupříkladu Zeman v pondělí řekl: „Přál bych si, aby EU zpevnila své hranice, ale kromě platonických výzev nevidím žádnou reálnou akci.“ Nejsme to my, Evropa, ale oni, Evropa. Oni ať tu hranici pohlídají. My jsme uvnitř, my si tak maximálně pohlídáme tu naši. Absurdní. Je to stejně náš problém jako Řeků a Italů.

Odmítli jsme kvóty. Z populisticky vnitropolitických důvodů. Nic jiného, reálného jsme Řecku a spol. nenabídli. Přijmeme 1500 lidí, víc ne. (Nemluvím o krajanech z Ukrajiny, které k nám naopak lákáme.) Co tedy s těmi statisíci uprchlíků, kteří už v EU jsou? Mluvil jsem minulý týden s Němkou, která přijela do Česka učit. Vyprávěla, jak jsou Němci většinově ochotní utečencům pomáhat. Odpor je výjimečný.

Německo ku Česku, 800 tisíc ku 1500

Porovnejme si nás a Německo. U nás žije deset milionů občanů, nejsme žádná žebrácká země; růst ekonomiky máme momentálně nejvyšší v Unii. V Německu žije necelých 81 milionů občanů, osmkrát víc. Němci letos očekávají 800 tisíc žádostí o azyl. Čtete dobře, 800 tisíc. Většina imigrantů míří do Německa. My chceme přijmout 1500 uprchlíků a dát jim azyl, pokud na něj budou mít nárok.

Ten rozdíl je diametrální, v řádech. Jsme společnost neochotná přijímat cizí děti, ženy a muže. Stárnoucí, uzavřená societa, jejíž špičkoví politici jsou buď rovnou proti utečencům, vykreslují je jako zlo, nebo jsou příliš slabí a neochotní riskovat svou jakous takous popularitu.

Rakušané, Francouzi a Němci vyzývají postbolševické země: Berte kvóty, pomáhejte jako my. Pomozte nám. Rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová v televizi ZDF řekla: „Tady je potřeba zodpovědnosti všech 28 členských států.“ Uvažovala také, zda omezit finance „nesolidárním zemím“. Má pravdu. „Vysoký počet migrantů staví EU před existenční výzvu. Buď Evropa na problému s uprchlíky ztroskotá, nebo z něj Unie vyjde posílená,“ dodala. (A až vyjde posílena, budeme se k ní zas počítat.)

Pokud jsme součástí EU, musíme si pomáhat. A ono „si pomáhat“ dnes znamená, už mnoho měsíců znamená, pomáhat Řecku, Itálii, Francii, Německu, Rakousku, Maďarsku. Pokud nebudeme součástí EU, kde se octneme? Naše ekonomika je fatálně závislá na Unii a na Německu. Pokud odtud vypadneme, budeme se orientovat na Zemanovu Čínu nebo Zemanovo Rusko? Nonsens.

Jeden z pseudoargumentů proti kvótám: Jakmile na ně kývneme, budou fungovat jako lákadlo, převaděči to vezmou jako argument. Holý nesmysl. Převaděči pašují utečence do Německa, ne k nám. Pašeráci jsou odporní paraziti, což nic nemění na drsném faktu, že v Řecku a dalších zemích čekají na pomoc statisíce lidí. Nemůžeme se na ně vykašlat.

Co tedy dělat? Česko se má aktivně podílet na ochraně eurohranic, ale především má přijmout požadovaný počet utečenců. Jinak nejsme žádní Evropané, ale přikrčení příživníci. Zašpérovat hranici je jednak nereálné, jednak nesmyslné. Uprchlíci nejsou žádná nepřátelská armáda. Volají o pomoc.

Kdyby v televizi ukazovali, jak někdo leží na chodníku, prosí o pomoc a lidé jdou okolo něj bez povšimnutí, každý divák by ty lhostejné pohoršeně odsoudil: Šmejdi. - Stát se musí umět o těch několik tisíc lidí postarat. Posílí nás to.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy