Ministra vnitra Jana Hamáčka čekají perné dny. S hejtmany má projednávat integraci Afghánců, které teď armáda přesouvá z Kábulu do Česka. Ano, čtete dobře, proměnili jsme se v banánovou republiku, která nemá žádnou promyšlenu migrační a integrační politiku, takže velkým bezpečnostním krizím musí čelit narychlo a pokoutně uklohněnými postupy. O osudu lidí, kteří pro Česko a Západ nasazovali v Afghánistánu své životy, tak tady teď budou u kafe rozhodovat lidé, jež na něco takového nikdo nikdy nijak nepřipravoval.
Šéf hejtmanů Martin Kuba už si také zcela oprávněně postěžoval: "Kolik těch lidí je? Jsou to ženy, děti, nebo muži? Co ti lidé umí? Jakým budou teď procházet procesem? To jsou přece všechno věci, které nejsou o tom, že teď mají hejtmani něco okamžitě zařídit."
Zoufalé reakce jsou nyní sice k vidění po celé Evropě, ale jen Česko se kvůli svým populistickým politikům změnilo v hokynářství, kde o lidských osudech rozhoduje náhodná ochota těch kterých hejtmanů vzít si na triko někoho z těch, kdo si právě prošli peklem.
Bez pravidel, když je potřebujeme
Hořce se nám vrací neochota aktualizovat po migrační krizi z roku 2015 celoevropská pravidla. Tak dlouho sobecké státy znemožňovaly dosažení jakéhokoli unijního konsensu, až nyní za trest budou muset čelit dalším rizikům samy.
Od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona přes pravděpodobného příštího německého kancléře Armina Lacheta až po představitele jižních zemí se teď sice všichni zaklínají, že žádná další migrační vlna se opakovat nebude. Zároveň ale dodávají, že ti, kteří se kvůli ochotě pomáhat Západu ocitli v ohrožení života, se samozřejmě dočkají zasloužené pomoci.
Situace je zoufalá, většina zemí jí ale může čelit vybavená alespoň nějakou strategií a pravidly. Ne tak současné Česko.
Abychom ale byli féroví, dodejme, že naprosto idiotské tažení proti migraci tady nezačalo až s Andrejem Babišem, ten mu dal jen korunu. Program, podle kterého bychom nyní mohli přijmout tlumočníky z Afghánistánu, byl zrušen už v roce 2017, tedy ještě v době, kdy vnitru vládl Milan Chovanec (ČSSD) - takový ten pán, co se nechával fotit s puškami a jako správný sociální demokrat napadal spolustraníky, že mají asi příliš velký byt, když jsou ochotni přijmout pár uprchlíků.
Protimigrační verbování se vzápětí stalo v Česku zavedeným standardem, jehož dodržení politici považují za nutné minimum pro vstup do sněmovny. Andrej Babiš tak okamžitě zapomněl na své liberální období, během nějž sliboval, že klidně přijme tisíce syrských uprchlíků na volná pracovní místa, a postavil se bleskově do čela šíleného tažení. V roce 2017 pak své volební noviny opatřil titulkem "Uprchlíci? Nechci ani jednoho!".
Z logického faktu, že otevřená ekonomika ve střední Evropě je a musí být přirozenou migrační křižovatkou, se stalo přísně střežené státní tajemství.
Utajení cizinci v zemi bez cizáků
Stačí se podívat na osud výroční zprávy ministerstva vnitra o migraci a integraci cizinců za minulý rok. Je už dávno hotová, ale premiér oddaluje její projednání, takže je stále neveřejná. Proč? Protože by před volbami okamžitě padl mýtus o pevnosti Česko.
Hned v úvodu je jasně řečeno, že nelegální migrace je na vzestupu - což boří Babišovu pohádku o tom, jak s Viktorem Orbánem brání střed Evropy: "Kategorie, která zaznamenala nárůst, je oblast nelegální migrace. Meziročně došlo ke zvýšení o čtvrtinu, celkem bylo při nelegální migraci zjištěno přes sedm tisíc cizinců, což je od roku 2008 druhý nejvyšší počet."
Dále ze zprávy jasně vyplývá, že za verbálně nacionalistického premiéra se podařilo dosáhnout dosud nejvyššího počtu cizinců v zemi: "V roce 2020 nadále pokračoval trend rostoucího počtu cizinců na území ČR, a to i přes přísná opatření v oblasti pohybu osob. Od roku 2015 se jejich počet zvýšil o více než 180 tisíc, přičemž meziroční nárůst za rok 2020 byl dokonce vyšší než předchozí rok (6,5 %). K 31. 12. 2020 bylo evidováno celkem 634 790 cizinců s povoleným pobytem na území ČR. Podíl cizinců na celkové populaci stoupl meziročně o 0,3 procentního bodu a dosáhl tak 5,9 %."
Jenom nepříjemnosti by také byly ze zveřejnění extrémně přísných azylových podmínek, které postrádají nejen lidskost, ale i logiku. Minulý rok tady požádalo o mezinárodní ochranu 1164 osob, Česko ale vydalo jen 42 azylů. Naše zcela neefektivní azylová politika plodí mimořádně smutné případy. Nyní se to nepochybně ukáže na afghánských uprchlících, z loňska to lze dobře ilustrovat na běloruských opozičních aktivistech. Čeští politici měli plná ústa pomoci, ale když se v roce 2020 po vlně represí Alexandra Lukašenka zvedl počet žádostí o azyl z 19 na 65, udělilo Česko Bělorusům tři. Ano, čtete dobře, pouhé tři.
Jsme zemí, která není schopna snižovat nelegální pobyty, nemá dobře nastavená pravidla pro ekonomickou migraci a neumí reagovat na světové krize - pomáhat těm, kteří to nutně potřebují.
Unijní spolupráce už na Česko nepočká
Z utajované vládní zprávy o migraci je nakonec asi nejpodstatnější jedna věta: "Významným milníkem na úrovni EU pak bylo představení dlouho očekávaného návrhu reformy evropské migrační a azylové politiky, tzv. Nového paktu o migraci a azylu, který Evropská komise předložila v září 2020. Většina členských států návrh nového paktu přivítala jako novou příležitost ke znovuobnovení diskusí o vytvoření fungující migrační politiky."
Bohužel se nás prakticky netýká. Zatímco ostatní západní státy už měsíce rokují o tom, jak někdejší nesmysl s povinnými kvótami nahradit nějakou účinnou spoluprací, ve Visegrádu se pořád jen bubnuje proti muslimským hordám. A paradoxně nejvíce při tom paličkami tluče exkomunista, který kdysi v muslimském Maroku ani nezaznamenal rok 1989, a když se o něm dozvěděl, chtěl tam zůstat navěky.
Afghánská krize nepochybně státy Evropské unie donutí k rychlému pokroku v migračních pravidlech. Pravděpodobně budou odpovídat tomu, co už je rozjednáno bez účasti Česka, takže nám zas zbude jen nekontrolovaná nelegální migrace, protože nic jiného zde politici neumožňují.
Z migrační politiky se zcela zbytečně stal balvan. Potřebujeme smysluplná pravidla pro ekonomickou migraci, protože stávající systém zelených karet je jen zoufale nefunkční připomínkou někdejšího rakousko-uherského byrokratismu. Potřebujeme pravidla pro dlouhodobá víza, aby ukrajinští dělníci nemuseli každé tři měsíce jezdit na otočku domů. A potřebujeme umět nabídnout širokou dočasnou ochranu těm, kdo utíkají ze Sýrie, Běloruska, Afghánistánu či odkudkoli, kde to zrovna bouchne.
Zatím místo toho máme ho… tové neštěstí.
Nezbývá tak než doufat, že pár hejtmanů najde odvahu usídlit ve svém kraji lidi, kteří pro naše vojáky v Afghánistánu nasazovali životy. Od centrálních politiků schopnost pomáhat nečekejme. Ti jsou před volbami zaměstnaní vyřváváním hesel "Ani jednoho uprchlíka!"
