David Klimeš David Klimeš | Komentáře
28. 6. 2022 12:15

Česko vedení Evropy zvládne. Donutí nás to i přehodnotit české unijní hokynaření

Unijní předsednictví by mělo skončit nejen úspěchem české diplomacie. Mělo by také už posunout domácí diskusi o naší roli v Evropské unii. Evropa se mění a zištná politika braní unijních výhod a odmítání nákladů již není přijatelná.
Tentokrát nic oslazovat Evropě snad nebudeme...
Tentokrát nic oslazovat Evropě snad nebudeme... | Foto: Reuters

České předsednictví v Radě Evropské unie ještě ani nezačalo a už je prakticky jisté, že skončí lépe než to poslední. Tehdy v roce 2009 padla vláda Mirka Topolánka (ODS) a unijní lídři najednou nevěděli, komu do Prahy volat, aby formálně dál vedl unijní klub.

To se nyní nestane. Jakkoliv vládu Petra Fialy (ODS) již začínají po pár měsících panování pronásledovat skandály, strach z návratu Andreje Babiše (ANO) k moci je tak velký, že rozpad vládní většiny ve sněmovně je vysoce nepravděpodobný.

Fialův kabinet tak spolu s diplomatickým sborem bude mít v druhé půli roku šanci výrazně zlepšit reputaci Česka v EU i ve vzdálenějším zahraničí. Příležitostí na to bude mít dost. Evropu sužuje válka a unie stále hledá ten správný mix opatření, kterým by Vladimira Putina zatlačila zpět do hranic Ruské federace. V takové chvíli nejsou důležití jen velcí evropští hráči, ale i ti menší se schopností dobře vyjednat kompromis. A to bude právě úkol českého předsednictví.

Půlroční unijní předsednictví bude mít na Česko ale ještě jeden blahodárný dopad. V domácí debatě vyhřeznou dosavadní naprosto nemožné politické pozice jednotlivých politických sil k zásadním unijním otázkám. Letitý český přístup privatizace zisků z unijního členství a socializace našeho dílu spoluzodpovědnosti se snad konečně změní v něco dlouhodobě pozitivního.


Evropa již není úkol z 90. let

Jak plytká je česká debata o naši roli v Evropské unii, dokonale vystihuje zvolené motto předsednictví "Evropa jako úkol". Protože to samo o sobě neznamená vůbec nic, v angličtině je heslo rozšířeno již do smysluplnějšího "Europe as a Task: rethink, rebuild, repower".

V Česku ovšem stačí říct, že to prohlásil Václav Havel, a tím je hotovo. Ale to opravdu nestačí. Je nezbytné se ponořit i do celého projevu Havla z Cách v květnu 1996, když přebíral Cenu Karla Velikého. Velmi rychle zjistíme, že jde o mimořádný text, ale k nadcházejícímu půlroku v čele Evropy se příliš nehodí.

Havel tehdy začal etymologickým výletem k historii slova Evropa a skončil až u akkadského "erbu", což znamená soumrak. Celým projevem se pak vine myšlenka, že role Evropy ve "velkých dějinách" již skončila a Evropa nemá koho co poučovat o demokracii, lidských právech či spravedlnosti. Tak to možná vypadalo v roce 1996 v čase liberálního "konce dějin", ale rozhodně to není vhodný příměr do dneška, kdy Evropa musí být mimořádně silná, aby ubránila své hodnoty na Ukrajině, ale brzo možná i v Moldavsku, Gruzii a kdo ví, možná brzo i na území EU a NATO.

Havlova výzva k introspekci a usebrání byla relevantní v době, kdy to vypadalo, že po zhroucení bipolárního světa nastupuje jasná dominance evropského spojence USA a tlaku liberální demokracie se podvoluje i Rusko a další části světa.

To si asi už nikdo nemyslí. Evropa žije v době vražedného bombardování nákupních center na území cizích států, aby ty náhodou nezískaly pocit, že jsou samostatné a mohou se vydělit z velmocenských sfér vlivu. Snad se tedy nikdo nebude v Bruselu příliš pídit po smyslu motta českého předsednictví a bude stačit, že je to od Havla, a navíc to neuráží jako předchozí švejkovské heslo z roku 2009 "Evropě to osladíme".

Že Havel byl zvolen jen jako osvědčený vývozní exportní artikl Česka bez jakékoliv hlubší souvislosti s odkazovaným projevem, dosvědčují koneckonců i priority předsednictví: poválečná obnova Ukrajiny, energetická bezpečnost, posílení unijní obrany, posílení evropské ekonomiky i vyšší odolnost našich institucí. To vše ukazuje, že nemeditujeme o svém osudu na konci dějin, ale máme co dělat, abychom v oku dějinného uragánu našli zase pevnou zem pod nohama.


Česko zjistí, že má sousedy

Česká vláda a diplomacie tyto úkoly zvládnou. Z několika důvodů. Premiér Petr Fiala je konsenzuální typ, takže si ušetříme titulky v evropských médiích z rychlopalných návrhů, jak by se nám asi stalo s Andrejem Babišem. Ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek rychle předělal nízkonákladové předsednictví do přijatelné podoby. Zamítl ty nejbláznivější nápady jako například rozdávání ponožek (ano, opět to měl být odkaz na Havla).

A pak je tady ještě jeden důvod, který se příliš nezmiňuje. A to že předsednictví je sice stále velmi prestižní, ale čím dál méně důležité. Mirek Topolánek vedl Evropskou unii v době, kdy ještě neplatila Lisabonská smlouva, takže jeho rozhodnutí skutečně něčím mohlo pohnout. Brzy poté ale vstoupila v platnost zatím poslední úmluva v unijním klubu, která zavedla stálého předsedu Evropské rady (nyní Charles Michel), de facto unijního ministra zahraničí (nyní Josep Borrell) a i jinak se posílily unijní instituce, především europarlament.

Ale i v této svěrací kazajce se Fiala může blýsknout. Česku se podařilo získat důležité téma pro neformální summit - spolupráci s nečlenskými zeměmi. To by mohlo rehabilitovat českou úlohu v podpoře transformačních zemí. V tom jsme léta byli jedni z nejvýraznějších, ještě za Topolánkova předsednictví se v Praze podepisovalo takzvané Východní partnerství. Ale pak to byl už jen nezájem (v tom vynikal Andrej Babiš) a ostuda (v tom dosud vyniká Miloš Zeman).

Pokud se tedy podaří úspěšným českým předsednictvím nastartovat opět v Česku aktivní účast na evropské politice sousedství, bude to skvělé. A nejde samozřejmě jen o prioritní obnovu Ukrajiny. Česko by mělo být zase svou diplomacií a rozvojovou politikou více vidět minimálně na západním Balkáně či Kavkazu.


Konec hokynaření

Odkazovaný Havlův projev z 90. let se sice do aktuální doby opravdu moc nehodí, ale v jednom nám i přesto může pomoci. Havel - jako koneckonců ve všech svých textech - vždy chce vědět, co se za velkými slovy konkrétně ukrývá. Mluví sice nejprve o "metafyzicky zakotvené odpovědnosti", ale pak chce konkrétně vědět, jak bude Evropa řešit ekologické hrozby či prohlubující se nerovnosti. Předpokladem všech těchto úkolů se pak Havlovi jeví větší míra sjednocení když ne celé Evropy, pak alespoň Evropské unie. Že mu pouhá rétorika nestačí, dokládá, když s povzdychem zmiňuje, že postkomunistickými zeměmi "do omrzení zní slogan o návratu do Evropy". Těžko říct, co by Havel tedy říkal na současnou českou politickou scénu s vysoce propracovaným politickým marketingem. Že "patříme na Západ", se stalo jedním z nejefektivnějších mobilizačních klišé. Obsah ale často skomírá.

Havel v projevu vyzýval, abychom přestali ničit přírodu, vodu a vzduch. Jaký je ale postoj Česka k Zelené dohodě? Andrej Babiš ji podepsal, ovšem vzápětí ji jako opoziční lídr zcela sepsul. Názory ve vládní pětikoalici jsou zcela protikladné. A to máme půl roku moderovat unijní debatu o naplnění této klíčové dohody.

Havel také připomínal prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými. Je ale Česko pro posílení sociálního pilíře EU, nebo chce nadále jen liberalizovaný vnitřní trh? A v jakých případech jsme ochotni být solidární a v jakých ne? Co český politik, to v jiném čase jiný názor.

A když už se odkazujeme na Havla, jak vlastně chceme naplnit jeho přání spojené Evropy? EU zjevně pod tlakem Putina směřuje k větší federalizaci, čímž se stane ještě osamělejší klasická pozice většiny českých politiků "berme eurodotace, ale nestarejme se o nic za hranicemi Šumavy".

Pokud s touto hokynářskou mentalitou vůči EU zvládneme během předsednictví pohnout, tak se snad nakonec Havel na nás ani nebude zlobit, že jsme mu uzmuli jen titulek projevu, aniž bychom si přečetli zbytek.

Zelenská speciálně děkovala Čechům. Požádala je o podporu členství Ukrajiny v EU. | Video: Aspen Institute Central Europe
 

Právě se děje

Další zprávy