Na pohřbu Madeleine Albrightové byl tento týden v katedrále ve Washingtonu několikrát zmíněn Václav Havel. Je to nadčasové, symbolické, ale zároveň velmi aktuální. Ještě nikdy od 90. let, kdy se Havel s Albrightovou zásadně zasloužili o vstup Česka do NATO, zde nebyla taková příležitost, aby byly česko-americké vztahy znovu založeny na pevných, oběma stranami sdílených a aktivně prosazovaných zájmech, jako tomu bylo právě v prvním desetiletí po listopadu 1989.
Připomeňme, že to byla Praha, která společně s Varšavou a Budapeští tehdy tlačily Washington k rozšíření aliance. Byl to v prvé řadě náš vlastní středoevropský projekt, my jsme byli jeho iniciátory, tehdejší administrativa Billa Clintona včetně Madeleine Albrightové byla z této razance zprvu spíše rozpačitá, snažila se ji brzdit.
Při pohledu do rozpadlého Sovětského svazu, kdy bylo velmi brzo zřejmé, že Rusko nebude standardní demokracií a už vůbec ne zdrojem klidu, ovšem Američané velmi rychle pochopili, že prezidenti Havel, Walesa a Göncz mají pravdu, že moc dobře vědí, co a proč chtějí.
Ze středoevropského projektu se stala transatlantická platforma, založená z obou stran na aktivním, vzájemně výhodném, hlubokém a dlouhodobém vkladu. My jsme dostali existenčně důležitou bezpečnostní záruku, Američané posílili svůj vliv, silový, ale především hodnotový a ideový, na evropské straně Atlantiku.
Nechtěný americký radar
Další důležitou kapitolou ve vztazích Prahy a Washingtonu byl projekt amerického radaru v Brdech, který se samozřejmě mohl stát výrazným potvrzením české bezpečnosti. Ale už v samotném spojení "americký radar" je vidět, že to byla iniciativa, která přišla ze Spojených států. Tehdejší česká vláda Mirka Topolánka tuto výzvu velmi správně vyslyšela a sama jí vyšla vstříc. Ale váhu a kvalitu úsilí, které by vzešlo odsud, prvotně z naší vlastní vůle, radarový projekt neměl.
I proto byla jeho obhajoba poměrně těžká, opoziční sociální demokracie pak radar vyloženě účelově politicky zneužila, a navíc se zde už začaly uplatňovat odstředivé a až zcela protichůdné směry české zahraniční politiky, naznačené nejdříve prezidentem Václavem Klausem a už zcela tvrdě prosazované jeho nástupcem na Hradě Milošem Zemanem.
Vrátíme-li se k česko-americkým vztahům, tak z nich se s nezdarem radaru zásadní, velké téma pak vytratilo. Ano, byl zde o pokus o dostavbu Temelína s možnou účastí Westinghousu, což na podzim 2011 pomohlo českému premiérovi Petru Nečasovi k přijetí u Baracka Obamy v Bílém domě.
A ano, koupili jsme od Američanů bojové vrtulníky, což byl zase hlavní důvod, proč si s americkým prezidentem, tentokrát s Donaldem Trumpem, v Bílém domě na jaře 2019 potřásl rukou premiér Andrej Babiš.
Návrat na čitelný základ
Ale obě tyto věci, jakkoli cenné, jsou svého druhu politickými transakcemi. Sice stále výhodné pro obě strany, ale s relativně mělkými základy. Čím více takových, tím lépe, avšak na silnou, hodnotově a zájmově pevnou vazbu to samo o sobě nevydá. Tato příležitost je zde ovšem znovu - po mnoha českých vládách a amerických administrativách - právě nyní.
Říkat ve vztahu k válce na Ukrajině, že "na všem zlém je něco dobré" (jak už se objevilo v médiích), je idiotské, kruté. Na tisícovkách zavražděných, na milionech uprchlíků prostě a jednoduše není dobré vůbec nic.
Ale Putinova agrese je opravdu příležitostí, abychom si připomněli, proč jsme před čtvrt stoletím tak krystalicky jasně viděli a věděli, že chceme, musíme být v NATO. Vláda Petra Fialy teď českou zahraniční politiku vrací na tento čitelný základ, který - a to je ještě důležitější - dokládá i činy. V pomoci Ukrajině je Česko jednou z nejaktivnějších zemí NATO, čímž zároveň prosazuje a potvrzuje svůj vlastní důležitý důvod, kterým je obrana i naší země před imperiálním Ruskem.
Z přijetí, kterého se v uplynulém týdnu ve Washingtonu dostalo ministryni obrany Janě Černochové a šéfovi české diplomacie Janu Lipavskému, je pak zřejmé, že Američané českou změnu nejen vidí, ale že ji berou vážně. Do USA se navíc v nadcházejících týdnech vypraví také předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová-Adamová a předseda Senátu Miloš Vystrčil.
Američané vidí, že nedávné zmatené tápání české zahraniční politiky, kdy nejmenovaný náměstek ministerstva zahraničí vyhlašoval konec "Havlova atlantismu", je mrtvou minulostí.
Vidí, že záškodník na Hradě, který o své zlovůli otáčel Česko k Moskvě a Pekingu, je oslaben, usvědčen ze lží a omylů, na odchodu do nicoty vlivu. A především vidí, že Česko opět má svůj vlastní projekt. S kterým, stejně jako v případě rozšíření NATO, sami aktivně přicházíme. A stejně jako s rozšířením NATO, to není jen transakce vojenské techniky za přízeň té či oné americké administrativy. Ale dlouhodobý, společný zájem.
Nabídka, kterou nelze odmítnout
Jakkoli může být západní demokracie nedokonalá, její svoboda je nenahraditelná, nepostradatelná, "indispensable", jak by řekla Madeleine Albrightová, jejíž rodina musela z Československa prchnout před dvěma totalitami.
Putinova agrese na Ukrajině nově definovala i obsah nadcházejícího českého předsednictví Evropské unie. Ale i to je teď příležitost, aby Česko uplatnilo svůj transatlantický hlas v širším evropském rámci. A opět, z reakce ve Washingtonu je zřejmé, že to berou vážně a vítají.
Když už nemůže přijet Joe Biden do Prahy, protože podle diplomatického protokolu by se sotva mohl vyhnout návštěvě Hradu, pojede patrně Petr Fiala za americkým prezidentem do Bílého domu. S nabídkou, která se, doufejme, nedá odmítnout.
Sice možná staronovou, protože to je svým způsobem návrat. Ale i kdyby, je to návrat k té nejlepší vizi, kterou česká zahraniční politika po roce 1989 měla. Američané, počítejte s námi, my počítáme s vámi. Nechceme-li být znovu možnou kořistí Ruska, skutečnou či vlivovou, musíme být nejen pasivní součástí, ale aktivním spolutvůrcem světa Západu. Jehož bezpečnostní kotvou jsou a zůstávají Spojené státy. A Česko se hlásí do služby.
