Demokracie jen přiměřeně
Češi obvykle nemají tendenci při každé příležitosti propuknout ve sborový zpěv státní hymny, a není to jen tím, že ta naše je poněkud utahanější a míň povzbudivá než jiné. Právě proto je ale zajímavé sledovat, kdy k tomu dochází. Například minulý týden u pražského obvodního soudu začala skupina přihlížejících zpívat Kde domov můj, když zřízenci ze sálu vyváděli muže v motorkářské helmě. Jeho chrabrý akt občanské neposlušnosti byl reakcí na medializovaný spor, v němž mladá muslimka Ayan Jamaal Ahmednuur požaduje odškodnění od střední zdravotnické školy, která jí zakazovala nosit při výuce šátek.
Obecné rozhořčení nad případem mělo jasný refrén: Bory šumí po skalinách a demokratické hodnoty je třeba z plných plic bránit proti opresivní muslimské hrozbě. Zatím tedy hlavně tak, že budeme mladým lidem zamezovat v přístupu ke vzdělání. Koneckonců není lepší způsob, jak dospívající dívku přesvědčit o našem respektu k ženám, než vyžadovat od ní nesmyslný dress code.
Pokud si však pěveckou vložku v soudní síni dáte do širších souvislostí, zjistíte, že to s obhajobou demokratických hodnot v našem nemuslimském světě není až tak horké. Aktuální příklad číslo jedna: trumpismus a převážně nevzrušená reakce Čechů. Kdyby naše láska k občanským svobodám nebyla tak selektivní, člověk propagující oficiální registr příslušníků určitého náboženství by se nám hnusil, zvlášť když vezmeme v úvahu naši vlastní historickou zkušenost s podobnými myšlenkami. Jenomže my, stejně jako Američané, tu svou demokracii milujeme jaksi ocuď pocuď.
Islám má problém. Ale není sám
Hledat křehkou rovnováhu mezi démonizací muslimů a oprávněnou kritikou islámu jako ideologie znamená neustálé riziko, že nahrajete do karet islamofobům. I bez snahy zlehčovat problematičnost náboženství je totiž zřejmé, že ta nejhlasitější část západních kritiků používá například zrovna argument ženskými právy hlavně ze dvou důvodů: za prvé k ventilaci předsudků vůči skupině, kterou odmítají jakkoli chápat a jejíž různorodost neberou na vědomí, a za druhé k umlčení západních feministek. Je příznakové, že spory mezi muslimy a nemuslimy se u nás tak často vedou o ženské oblečení. Zapálené debaty o tom, jak by měla žena vypadat, jsou oblíbeným sportem v každé společnosti, která ji vidí jako předmět.
Jak se tedy postavit k hidžábu? Ptát se těch nejpovolanějších – bývalých muslimek, které jsou si dobře vědomy, že tato tradice i pokusy ji odbourat s pomocí zákazů mají shodně podstatu ve vnímání žen coby méněcenných. Aktivistka Hiba Krisht například ve svém článku na webu The Ex-Muslim píše: “Nepřítelem není daná žena, která se podvolila této sociální normě, dokonce ani tehdy, když s ní sama souhlasí. Odsuzovat ji za její způsob odívání nijak nepomáhá v nabourání mýtu o čistotě nebo doktríny cudnosti – jenom to posiluje patriarchální snahy určovat, jak mají ženy zacházet se svým tělem.”
Budeme se zkrátka muset nějak vyrovnat s tím, že náboženská tradice zahalování ženských těl bez ohledu na vůli dotyčné bytosti je sice z podstaty sexistická, ale nedá se odstranit uvalováním dalších zákazů a příkazů. Zahalené muslimky nejsou jednoduše zotročenými chudinkami, na nichž si můžeme přikrmovat svůj falešný soucit či pokrytecké rozhořčení. V situaci, kdy vás podstatná část světa bere jako politováníhodnou oběť nebo v horším případě teroristku ve výcviku, se dokonce i ze symbolu podřízenosti může pro některé stát symbol osobního vzdoru.
Většina z nás chce klid
Pokud je tedy vyžadované zahalování jedné části populace ve jménu cudnosti špatně, jak dosáhnout toho, aby se od něj začalo ustupovat? To je pochopitelně otázka, kterou mohou kompetentněji řešit právě bývalé a současné muslimky, nicméně jedno se zdá nevyhnutelné: Ať bude cesta vpřed jakákoli, realisticky musí počítat s umírněnými věřícími a jejich touhou zapadnout bez konfliktu mezi ostatní.
Většina lidí není v jádru dobrá ani špatná, většina lidí chce prostě žít v klidu. Hlavní problém tím pádem zůstává uvnitř muslimských komunit, a jak uplatňování kolektivní viny, tak i nekritické zavírání očí jsou přístupy bez pozitivního východiska. Nehledě k tomu, že člověk, který stojí mimo toto prostředí, bude vždycky mít zkreslený pohled. “Návštěvníci” zvnějšku si nikdy nemohou udělat správný úsudek na základě toho, jak se muslimové chovají k nim, upozorňuje na svém blogu Heina Dadabhoy, další z výrazných mladých exmuslimských osobností: “Zkušenost bílých lidí, kteří nikdy nebyli muslimy, ale o islám se zajímají, se často zcela liší od zkušenosti těch, kdo v této komunitě žijí. Příslušník dominantní části populace bývá uvnitř marginalizované skupiny brán jako autorita, na kterou je nutno udělat dojem, nikoli jako ‘jeden z nás’.”
Progresivní cesta ven
Právě z toho důvodu je zásadní, abychom dali prostor reformním a kritickým hlasům vzešlým z muslimského prostředí. Tohle jsou lidé, kteří mají šanci nás vyvést ze současného kulturního patu. Mezi nimi jsou ti nejdůležitější lídři změny – ne mezi těmi, kteří nikdy islám nezažili zevnitř. Řešení nepřijde tak, že se nemuslimští obyvatelé takzvaného starého kontinentu a trumpovské Ameriky pokusí muslimům vštípit svoje pravidla jako malým dětem násobilku.
Chceme-li někoho přesvědčit, že postavení žen ve třetím světě je pro nás víc než jenom argumentační výhybka, je potřeba aktivně podporovat organizace, které se snaží dát jim kontrolu nad vlastními životy, od fondu Malaly Yousafzai po kampaň Girls not Brides. Nemůžeme spatra předpokládat, že všichni muslimové jsou konzervativní, a přitom netušit nic o existenci iniciativ jako Salaam Canada nebo Muslims for Progressive Values. A už vůbec není možné ignorovat zkušenost těch, kdo islám opustili (včetně shora citovaných blogů, které vřele doporučuji pročíst). Tito aktivisté představují podceňovanou sumu znalostí a autentickou perspektivu, jakou vnější pozorovatelé nikdy mít nebudou. O jejich životy tady jde především, a proto si nemůžeme dovolit odsouvat je mimo konverzaci.
Rozsudek v případu pražské střední školy a mladé muslimky by měl padnout tento pátek. Ať bude jakýkoli, už teď celá situace znamená další krok zpět a ukázkový příklad právě takového odsouvání: studentka se na školu nevrátí a její přání zapojit se do běžného života v České republice a získat sekulární vzdělání narazilo na úplně zbytečnou demotivační lekci. Když se žádný pořádný kulturní střet nekoná, evidentně ho raději sami vyrobíme.
