reklama
 
 

Čeští politici by uprchlíky nejraději zakázali. Není divu, že v Evropě jdou od porážky k porážce

8. 12. 2017
Obvykle platí, že čím hlasitěji odmítají návrhy druhých, tím cudněji mlčí, zeptá-li se jich někdo, co by dělali oni.

Evropa řeší, jak hasit požáry. Kdežto Česko navrhuje, aby nehořelo.

Tak lze shrnout aktuální debatu o reformě evropského azylového systému. A ukázat na ní, proč Česká republika - alespoň ve vnímání značné části svých občanů - kráčí na evropské scéně od porážky k porážce, nedokáže nic prosadit a standardním prostředkem komunikace mezi Prahou a Bruselem se pomalu stávají soudní obsílky. (Právě ve čtvrtek 7. prosince rozhodla Evropská komise, že zažaluje Česko kvůli odmítnutí uprchlických kvót. Z Prahy zase už v srpnu putovala žaloba kvůli evropské směrnici omezující prodej a držení zbraní.)

Výsledkem je frustrace, rozčarování, rozšířený pocit, že "nám Brusel diktuje" a půl milionu hlasů pro Tomia Okamuru.

Ale zpět k azylové reformě. Jak známo, státy EU si nyní žádosti cizinců o azyl rozdělují podle tzv. dublinského systému. Ten mimo jiné stanoví, že za vyřízení zodpovídá první země EU, do níž žadatel přicestoval. Což jsou dnes logicky většinou státy na jihu či jihovýchodě starého kontinentu.

Extrémní zátěž to představuje především pro italské a řecké úřady. Naopak země jako Česká republika azylové úředníky téměř nepotřebují. Pro porovnání - Česko a Řecko jsou zhruba desetimilionové státy. Česko registrovalo v prvním pololetí právě končícího roku 565 žádostí o azyl. Řecko skoro padesátkrát tolik - celkem 27 095.

Z toho je zřejmé, že systém funguje asi tak, jak by fungoval dům, v němž by opravy střechy měl platit pouze nájemník podkroví, protože ostatním na hlavu neprší. Mizerně.

Vyvstává tedy otázka, jak azylové břemeno rozdělit mezi víc zemí. Protože se Evropa asi nezačne otáčet kolem pomyslného středu, aby se na jihovýchodě ocitla na pár týdnů Francie, potom Německo a Benelux, pak Skandinávie a po ní Pobaltí a státy Visegrádu, nezbude než přesouvat to, co přesouvat lze. A to jsou migranti.

K tomuto celkem logickému a nevyhnutelnému závěru dospěla Evropská unie už dávno. Až migrační krize z roku 2015 ji ale přinutila jednat. A teď projednávání změn dospělo do stádia, kdy jsme si ho všimli i v Česku.

"Tak to je definitivní konec Evropy", hlásá Tomio Okamura. "O tom, koho přijmeme, musíme rozhodovat sami", píše předseda ODS Petr Fiala. A prezident republiky přesunuje jmenování vlády o dva dny, aby mohl premiér Andrej Babiš odletět na summit do Bruselu, kde bude tuto záležitost řešit.

"Řešit" ale znamená v překladu z českého politického jazyka "odmítnout". Česko má jasno - žádné přerozdělování uprchlíků nepřipustíme, migraci je třeba řešit tam, kde má kořeny.

V tom druhém mají čeští politici samozřejmě naprostou pravdu a nikdo se s nimi v Bruselu o to jistě nebude přít. Naopak, evropští partneři si určitě se zájmem vyslechnou naše návrhy (a přijmou naše závazky) týkající se ochrany společných hranic, pomoci v Africe a podobně.

Jenže - a v tom je zakopaný český voříšek naší eurofrustrace - pokud budeme tyto návrhy plést do debaty o reformě Dublinu, poslouchat nás nebude nikdo. Jednoduše proto, že do ní nepatří. Každý ví, že je třeba mít migraci pod kontrolou. Taky se na tom pracuje. Ale každému - nebo skoro každému - je taky jasné, že určité počty migrantů budou do Evropy přicházet stále. A nemusí to být pořád jen ze Sýrie a Afriky. Není vůbec vyloučené, že za pár let budou Česko a Slovensko s vypětím sil zvládat uprchlickou vlnu třeba z Ukrajiny. A žádat Brusel, aby jim pomohl. Nejlépe kvótami.

Ne, nepřijímám rezignovaně "diktát Bruselu". Byl bych rád, kdyby čeští politici dělali svou práci - studovali návrhy reformy, konzultovali je s odborníky, odhalovali slabá místa, přicházeli s nápady, přesvědčovali, hledali spojence, prosazovali maximální pojistky bezpečnosti a funkčnosti. Politiky máme od toho, aby hledali lepší řešení, ne předstírali, že problém neexistuje.

Vyjednávat přitom bude o čem. Parametrů, které rozhodnou, jak bude reforma dublinského systému nakonec vypadat, jsou desítky. Žadatelé o azyl mají být jednotlivým zemím přidělováni podle řady kritérií - počtu obyvatel, HDP, podle toho, zda má konkrétní uprchlík v daném státě zázemí. Relokace se má navíc týkat pouze cizinců, kteří by prošli prvotním posouzením s tím, že vůbec mají šanci azyl získat. Ne "ekonomických migrantů". A taky jí má předcházet bezpečnostní screening. To je víc než dost agendy, na které mohou čeští politici předvést svoje schopnosti.

Anebo samozřejmě mohou přijít s alternativním řešením. Tam ale obvykle platí, že čím hlasitěji odmítají návrhy druhých, tím cudněji mlčí, zeptá-li se jich někdo, co by dělali oni (nepočítáme-li nápady typu "zařídíme, aby nehořelo").

Český vztah k Evropské unii prošel zajímavou trajektorií. V devadesátých letech jsme k členství v ní vzhlíželi, protože představovala opak toho, v čem jsme do té doby žili. Brusel byl protipólem Moskvy. Dnes je to pro mnoho Čechů právě naopak - o Bruselu mluví jako o nové Moskvě, o EU jako o nové totalitě podobné té sovětské.

Jedno se ale nezměnilo. Ať už EU obdivujeme nebo odmítáme, pořád o ní uvažujeme jako o něčem mimo nás. "My a EU" se stále nezměnilo v "my jsme EU". Evropská unie přijala Česko v roce 2004. Ale Česko ještě nepřijalo Evropskou unii.

Budeme úspěšní vyjednavači a prosadíme se teprve tehdy, až budeme řecké či německé problémy vnímat jako také naše problémy.

A mělo by se to stát rychle. S partnery, kteří nechtějí přispět na hasičské auto se slovy "pojďme raději zařídit, aby nehořelo", nebude mít nikdo nekonečnou trpělivost.

autor: Jan Moláček | 8. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama