Viditelně posiluje český nacionalismus, a přece vlastní jazyk, češtinu, neumíme nejen učit, ale kvůli tomu mnohdy a mnozí ani používat. Neumíme si ji rovněž "užít", vychutnat, valná většina národa kupříkladu nečte básně. Hodně lidí, i oficiálně vzdělaných, vám řekne: "Já básním nerozumím, nevím, proč bych je měl číst, je to ztráta času."
Cenný je rozhovor Aktuálně.cz s didaktikem Stanislavem Štěpáníkem. Říká, že výuka češtiny je na mnoha školách v podstatě nesmyslná, pokouší se z dětí vyrábět jakési jazykovědce. Má recht, žákyně a žáci se pokoušejí pochopit, co je pomnožné podstatné jméno, jaký vzor má slovo těstoviny, co je zájmeno tázací, jak vypadá přívlastek těsný a volný a kam u nich s čárkami ("těs bez!" učili nás), jaký slovní druh je "kolem" a kdovíco ještě. Ale zhusta neumějí mluvit, netuší, co je květnatá řeč, nechápou lehce komplikovaný text a neumějí vyplnit přihlášku na střední školu.
Čeština se v mnoha školách učí neuvěřitelně konzervativně, zatímco svět za zdmi školy se rozletěl někam úplně jinam, do zpráv v mobilu bez diakritiky, do jakýchsi oholených, oškubaných výkřiků, které si křičící vyměňují na dálku. Jazyk se tak mění v cosi "odcitovaného", zbaveného kontaktu a podivně se zplošťuje, změlčuje.
Stanislav Štěpáník s kolegy z katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy napsali didaktickou příručku Školní výpravy do krajiny češtiny. Krajina češtiny je pěkná slovní nakupenina, dobrý obraz. Když jdete třeba Českým středohořím, asi vás prvotně nezajímá, jak zařadit kameny, po nichž šlapete, mnohem spíš se budete dívat okolo, budete vnímat vyvřelé hory, podzimní cáry mlhy, hýřivé barvy listí a probleskávání ranní rosy. Škola, základní i střední, by snad měla žákyním i žákům poskytnout podobné vjemy spojené s češtinou. Též orientaci; podobně jako používáte mapu nebo navigaci v krajině, máte se orientovat v rodném jazyce.
Štěpáník a kolektiv nabízejí češtinu jako nástroj k dorozumění a porozumění. Didaktik k tomu říká: "Komunikační pojetí předmětu je prosazováno v didaktice češtiny už od 80. let, ale praxe je opravdu hodně rigidní. Škola je ostatně jedna z nejrigidnějších institucí, které vůbec máme, prosadit jakoukoliv změnu je velmi náročné."
Černej krkavec / Je padlej svatej
Vidí tři základní problémy výuky: učebnice přetékající obří dávkou učiva, oddělení jazyka od komunikace a slohu od mluvnice (jako byste ptáka vnímali jako tělo vhodné k pitvě, ne jako fascinujícího letce) a "standardizované testy, které ovlivňují výuku mnohem více než vzdělávací programy". Jazyk se stává nástrojem, který vás dovede na střední školu, aniž by překáželo, že ho neumíte používat. A dál zabedněnost části učitelů, kteří nechtějí měnit to staré.
Je skvělé, že se na "peďáku" snaží posunout výuku jinam, dál, kupředu, tedy k chápání textů, k umění vyjadřovat se, diskutovat. Nedávno jsem po létech znovu vyslechl přednášku básníka Ivana Diviše, kterou pronesl v Praze skoro přesně před třiceti lety na téma "Co je poezie". Diviš mimo jiné vysvětluje, jak důležitý byl "orální princip", tedy básně vyslovovat a slyšet ušima (tedy ne jen číst). Ve škole se dávno strašně málo recituje a nahlas čte.
Chválabohu máme rapery jako Yzomandias ("Podívej na mě teď / Podívej na mě teď / Mladej vlk má teď cash / Mladej vlk má teď cash / Mladej vlk má teď cash / Mladej má hoes / Mladej má bitches / Mladej má groupies / Mladej má dope / Mladej je high / Mladej je low / Mladej je nahoře / A půjde hloub / Mladej má jizvy / A nemá strach / Mladej má šnyt / Mladej má čmach / Mladej je Mozart / Mladej je Bach / Mladej nemá dost / Mladej má furt hlad / Mladej má žízeň/ Mladej chce pít")
a zpěváky s nádhernými texty jako Cermaque ("Na černým drátě / Černej krkavec / Je padlej svatej / Kterej vzal za svou věc / Můj život tuláka / A tak se zhulákal / Že tu teď nad ránem / Na drátě kráká / Černej anděl / Černej anděl / Černej anděl / Černej anděl / Prohrabu nebe popelavý / Je daleko daleko do Ostravy / Je daleko do Ostravy…").
Děti by se měly odmalička učit (doma i ve škole), že poezie nabízí svět, který bez ní zůstane zapřený, utajený, měly by s ní žít, naučit se v ní skrývat a nalézat samy sebe v jiné než věcné, technokratické rovině, do níž jsou cpány.
Postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho
Kolik učitelů na základce nebo na gymplu vezme Bibli kralickou a předčítá z ní nahlas? Třeba z knihy Genesis: "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou. / Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil. / A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého.
(A řeka vycházela z Eden, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky. / Jméno jedné Píson, ta obchází všecku zemi Hevilah, kdež jest zlato. / A zlato země té jest výborné; tam jest i bdelium, a kámen onychin. / Jméno pak druhé řeky Gihon, ta obchází všecku zemi Chus. / A jméno řeky třetí Hiddekel, kteráž teče k východní straně Assyrské země. A řeka čtvrtá jest Eufrates). / Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho." Fascinující. Kolik dětí by tohle chytlo za srdce? Kolik středoškoláků by textu rozumělo?
Vraťme se ke Štěpáníkovi. Čeština slouží také dezinformátorům a je nutné děti naučit umět manipulace a lži najít. Didaktik o příručce: "Mám tu například známý hoax - fotografii, jak v Chebu stojí vlak Regionova plný migrantů vevnitř i na střeše vozu, a k tomu doprovodný text. Ověřování informací, práce se zdroji, rozpoznávání manipulace, nepodléhání emocionálním sdělením typu 'přeposílej rychle dál, než to smažou' - i to se musí stát součástí výuky v současné škole."
Cenné. Umět chápat vlastní jazyk znamená být lépe opásán a vyzbrojen proti propagandě, proti prázdnému "budelípování" a "čauliďování", proti lžím o našem světě. Znát a dobře používat svůj rodný jazyk se tak může stát i nástrojem proti vnucované nenávisti ke "světu za zdí". Umožňuje nám dorozumět se a porozumět si. Doufejme, že Štěpáník a kolektiv prorazí. Ale pracovat s jazykem, číst dětem nahlas, básnit před nimi, zpívat, to máme dělat především my sami doma.
