Každé čtyři roky je to stejné. Češi se k urnám plazí jako žíznivý pouští bez oázy. Jak volit, když není koho?
Zavedené partaje už občanstvo nemají čím oslovit, neřkuli nadchnout. Lidé vybírají jen menší zlo. Poptávka po nových tvářích stoupá, politika je vyprázdněná a změnila se v technologii moci … o tom všem vykládají sociologové a jinými slovy štamgasti po hospodách už nejméně od roku 1998. Možná od první republiky.
| Čtěte také: | Zeman má prvního poslance, Dimitrov zběhl od Paroubka Fotoreportáž: Zemanova strana vyšla mezi lidi Milionář za Zemanem: Volby jsou dnes manipulace |
Ani letos se nic nezmění. Kdo nechce nakupovat v politickém secondhandu, kdo touží (i když si třeba uvědomuje, že je naivní) uvěřit novým partajím, musí - pokud nevsadí na vyložené outsidery - vybírat z veteránů (a Radka Johna). Poslední hit: třetihorní Miloš Zeman a jeho SPO čili Zemanovci, což je zrcadlově obrácená TOP 09 veteránů Schwarzenberga s Kalouskem. Smutné.
Haiderovo know-how
Nadávání na politiku není jen konverzační téma, jako počasí. Na politiku obvykle nadáváme z hlubokého přesvědčení, vyztuženého zkušeností. Devět lidí z deseti je podle průzkumu nespokojených s politickými poměry. Když z nich odečteme řekněme třetinu, která volit nechodí, protože ji politika skutečně nezajímá, pořád zůstává několik milionů potenciálních volebních klientů. Jak to, že se nenajde obchodník s hlasy, který by jim udělal dobrou nabídku?
Přitom by to bylo tak jednoduché. Co je potřeba: Rozpočet alespoň 100 milionů korun (tuhle sumu shodou okolností zmínil Jaromír Soukup, billboardový mecenáš poslankyně Zubové a dalších). Dále: Jednoduchý, přiměřeně populistický program (hledejme nepřátele: nepřizpůsobivé menšiny, papaláši, tu a tam Brusel). Dobrá reklamní agentura. A hlavně: jeden sympaťák, který si stoupne před lidi a s koštětem v ruce a jiskrou v oku jim poví, že jedině on vymete špínu z ulic a parlamentu. Jako deratizér.
V Rakousku s tím slavili úspěch Jörg Haider i jeho nástupce Heinz-Christian Strache (v posledních volbách dostaly jejich dvě strany 28 procent hlasů). A u nás - nic. Přitom výchozí situace je v obou zemích podobná. Zklamání z věčně rozhádaných, respektive potajmu se bratřících politiků a jejich sítí. Hospodářské problémy, nebo alespoň pocit voličů, že existují. Muslimové a přistěhovalci, Romové a přistěhovalci. Tváře českých populistů nejsou opálené alpským slunkem, to je rozdíl.
V politice, pojaté jako marketingová disciplína, musí dobře zasponzorovaný fešák s vážnými úmysly uspět. Ale zatím se tu takový nenašel. Asi už mají všechny peníze a konexe rozdělené ti, kdo už v politice jsou.
Pryč z televize
Když je necháte na pokoji, umí být voliči uznalí. Žebříček důvěry ovládají muži, kteří nás neobtěžují problémy svého ega: Jan Fischer, Otakar Motejl, Václav Klaus (speciální případ s prezidentskou aurou), Pavel Rychetský. Češi by chtěli volit nové, milé politiky, ale mají jenom tlačenkového důchodce Zemana. Se Zbytkem místo Šloufa. To je tedy pokrok.
Dlouhodobá předpověď je skeptická, na obzoru se rýsují v zásadě dvě možnosti. Buď to s těmi, co jsou na výběr, nějak vydržíme. A zvolíme z nich. Klidně podle měřítek menšího zla. Anebo si, až se objeví, budeme pěstovat svého Haidera. Při vší smůle, to radši tu první variantu. S podmínkou, že praktická politika se bude čím dál tím víc vymykat partajím a poroste vliv občanské společnosti. Že televize nebude vysílat každou tiskovou konferenci, na které se před stranickým paravánem vyjádří Paroubek či Topolánek. Že si častěji uspořádáme veřejné věci bez taktovky profipolitiků a jejich institucí. Do it yourself. Trochu naivní snad zůstat můžeme.
Hlavní otázka letošních voleb: Na co se v den D promění ta blbá nálada? Minule hlasovalo slabých 64 procent lidí. Zatím si troufněme tipnout, že tentokrát to bude ještě míň. Zvítězí strana nevoličů.
