Minulý týden večer jsem přestupoval ve stanici metra Florenc. Zástup cestujících nevzrušeně kráčí k eskalátorům, ale pod nimi se děje něco neobvyklého. Černá se to tu houfem policistů v zásahových uniformách. Může jich být dobrých dvacet, čiší z nich síla a převaha. Co se děje, hrkne ve mně, ale instinktivně nezastavuju a spořádaně pokračuju vzhůru po schodech. Neděje se nic. To jen v podzemní dráze, jak druhý den oznámila policie, proběhl zátah na cizince, kteří u nás pracují bez platného povolení.
Policejní orgán vybrané jedince při přestupu z trasy B na trasu C zastavoval – co jsem viděl, tak ve vší slušnosti – a perlustroval. Jak má kdo napsáno na čele, že je cizinec, natož že by nemusel mít v pořádku dokumenty, netuším. Asi šestý smysl policajtů. Prostě (namátková dvoudenní) šťára v metru – a něco z ní vypadne. (Policie oznámila, že u dvou osob zjistila podezření na padělání a pozměnění veřejné listiny, tedy cestovního dokladu. Osm jich také zajistila pro podezření, že se na našem území nacházejí nelegálně, a se čtyřmi zahájila správní vyhoštění z důvodu porušení pobytového režimu.)
Už slyším námitku: a co vám na tom jako vadí? Pomáhají a chrání (nás). Slušný člověk se přece nemá čeho bát.
Já se taky nebojím. Ale v téhle logice by policie mohla obsadit jakýkoli veřejný prostor, zatřást davem těch, kdo se tam vyskytují, a když z něj vypadne několik podezřelých, oslavíme společné vítězství nad porušováním zákonů. Takovou policajtizaci života odmítám.
Stejný a chybný základ mají příležitostné noční zátahy na pražských magistrálách. Policie se tu rozkročí, jako by zrovna z kriminálu uprchla polovina kalábrijské mafie, a zastavuje auta, kontroluje papíry, technické stavy vozidel. Pak se pochlubí výčtem úlovků. Efektní přepadovka, monstrakce. O tom, že také lidi obtěžuje, se nemluví. Očividně se vychází z předpokladu, že zásadu „slušný člověk se nemá čeho bát“ akceptují všichni. A v jejím jménu se podrobí buzeraci, protože je to „v jejich zájmu“.
Krabice vína. Opovržení
Zahraniční dělníci se v posledních týdnech znovu ocitají v roli veřejného nepřítele. Politici si všimli, že je tu co řešit. Ministr vnitra Milan Chovanec, policejní prezident Tomáš Tuhý a další bezpečnostní špičky vyrazili do Plzně a osobně přihlíželi šťárám na ubytovnách gastarbeiterů. Že v některých místech, kde žijí a pracují, stoupla kriminalita, je fakt. Ale to neznamená, že Chovanec může hovořit skandálně populisticky: "Musíme garantovat Plzeňákům, že se jejich dítě vrátí v pořádku večer domů. Halekání na české ženy po požití krabice vína nebudeme tolerovat."
Neboli: ilegálních migrantů, na které jsme tolik nacvičovali, se stále nedostává, proto nebezpečí číslo 1 přesouváme na zahraniční dělníky. Ano, někteří z nich páchají přestupky, ruší veřejný pořádek, nebo se dokonce dopouštějí trestných činů. Ale paušalizace, s jakou je Chovanec kreslí, je nepřípustná. Jako přes kopírák, migrant i gastarbeiter jsou a priori podezřelí, přistupuje se k nim jako k množině potenciálních lumpů.
Přepadávají snad zahraniční dělníci děti Plzeňáků? Nikoli. Chovanec jen „uklidňuje obyvatelstvo strašením“. Klasická populistická figura. Zločinec je přece nebezpečný komukoli, nejen dětem a nejen Plzeňákům. Halekají snad zahraniční dělníci po požití krabice vína (což je samo o sobě trapné klišé) na české ženy? Možná že ano, a pokud ano, má se s tím něco dělat (a v žádném případě to nemusí řešit ministr vnitra). Ale obtěžování opilci je přece nepřijatelné bez ohledu na to, jestli jde o „české“, nebo jakékoli jiné ženy (nebo muže), a bez ohledu na to, jaké má opilec státní občanství. Chovanec není politicky nekorektní, je mimo. Mluví jako Zeman.
České montovny
Problém s kriminalitou kolem zahraničních dělníků (Aktuálně.cz mimo jiné popsalo situaci ve východočeských Kvasinách) nevznikl sám od sebe, ani za něj nemohou jen nekalé pracovní agentury nebo zaměstnavatelé. Stát tu – a není to ojedinělý případ – vyrazil řešit krizi, které sám nepřímo pomohl na svět.
O tom, že Česko je „zemí montoven“, se popsaly tisíce stránek. Montovny vznikly často za přispění státu a jeho institucí, krajů či místní správy. V některých montovnách se chronicky nedostává pracovních sil. Někdy by to navíc měla být – podle požadavků zaměstnavatelů – pracovní síla pružná, rychle dostupná i odvolatelná, podle potřeby. Ideální příležitost pro příležitostné zahraniční nízko- a středně kvalifikované pracovníky. Zhusta tu mají jen ubytovnu, práci a volný čas, který je těžko zabít.
Stát samozřejmě právem vymáhá, aby pobyt a zaměstnávání cizinců byly legální. Dusí cizince „bez papírů“, ale zároveň nedokáže režírovat jejich legální příchod. Nefunguje to. Ukrajinci (a jiní) proto leckdy pracují načerno, nebo se notoricky svěřují do rukou mafie, která to za ně „vyřídí“. Kdyby ale stát dokázal příchod pracovních sil zlegalizovat a líp zorganizovat, ubylo by příležitostí ke spektakulárním zátahům, stouply by příjmy státu na odvodech (z „černého gastarbeitera“ je příjem nula) a průmysl by obsadil tisíce volných pracovních míst. Takže se naštěstí nedá tvrdit, že „cizinci berou našim lidem práci“, to by se někteří činitelé teprve rozjeli…
Ale i tak je co řešit, před čím zachraňovat, odvracet nebezpečí… Problém podpořit a pak s ním z druhé strany srdnatě bojovat. Vykazování činnosti v koloběhu, oblíbené vyžití politiků.
