Čínský skok do České republiky, stejně jako devótnost, která ho místy doprovází, obchází naléhavá otázka: proč se nám to stalo? Nebyla zatím uspokojivě zodpovězena. Neporovnaly se argumenty pro a proti Číně, neřešila se rizika, zisky a ztráty. Občanům bylo zkrátka řečeno, že je třeba zúčtovat s údajným dalajlámismem a že čínské investice a ekonomická expanze pro nás budou dobré. „Zalíbilo se jim tady,“ přiblížil pohnutky svých čínských šéfů Jaroslav Tvrdík. A je to. Mávejte.
Návštěva prezidenta a generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga prozatím korunuje oficiální proces česko-čínského přátelství, jehož znakem je nesrozumitelnost motivací a deficit demokratické diskuse.
Cui bono? Občané byli postaveni před hotovou věc, jako Pražané jednoho rána před vlajkoslávu a bezprecedentní vítací billboardy. Nehledě na vážné věcné výhrady k Číně a její politice, už sám způsob, jakým se do čínské náruče vrháme, aniž by bylo jasné proč, budí v některých lidech pochopitelné obavy. A averzi: tohle a takhle nechceme. Někdo cítí déjà vu totalitní zkušenosti, jiný je nesvůj už jen z okázalého sbližování nám málo známého obra s trpaslíkem.
Argument, že čínské vlajky vítaly prezidenta i v Londýně a Washingtonu – nechme stranou jejich počet a rozmístění –, je asi vůbec prvním případem, kdy mluvčí Ovčáček nebo senátor Veleba dávají za vzor chování našich západních spojenců. Najednou si z nich máme brát příklad. Jenže Česko na rozdíl od nich není velmocí a v bilaterálním vztahu k miliardové Číně o nějaké rovnocennosti nemůže být řeči. A zase ta otázka: proč? A čeho se s Číňany můžeme nadít?
Vysvětlit čínský nástup – ze zpráv máte někdy pocit, že důležitější země pro nás snad ani neexistuje – jako čistý byznys není dost dobře možné. V měřítku čínských investorů jsme pidi-země, ani naše ekonomika s Čínou nestojí a nepadá, ze zahraničních investic netvoří ty čínské zatím ani 0,5 procenta. České hospodářství funguje velmi slušně, rozhodně není ve stavu, kdy by ho čínské firmy měly tahat z bryndy. Nijak naléhavě je nepotřebujeme.
Možná si to český prezident opravdu myslí, ale intenzivní orientace na Čínu žádným národním zájmem není. Mimo to, ani její zastánci se příliš nenamáhali se zdůvodněním, proč by měla být. Že s Čínou jednají a obchodují "všichni", to přece není důstojné vysvětlení.
Určitě hraje roli ambice Miloše Zemana zanechat svým prezidentstvím stopu na mezinárodním poli, dojít uznání v zahraniční. Na Západě je to takřka neprůchodné, ze skutečně velkých ryb zbývá Rusko – a Čína. Jejich strategické zájmy v Evropě nějakým způsobem počítají s osobou českého prezidenta, momentálně výrazně ovlivňujícího celou domácí politiku. Ruské motivaci se dá rozumět poměrně dobře. Ta čínská je, už kvůli kulturní a zeměpisné vzdálenosti, pro Čechy méně zřetelná, komplikovanější.
Když vynecháme, nebo rovnou škrtneme údajný sklon české národní povahy k lokajství, nenabízí se žádné srozumitelné „celkové“ vysvětlení, proč by si Češi měli čínské potentáty předcházet, neřkuli se jim kořit. Víc než jiné země v našem okolí. Přesto se tak děje. Tak jako Miloš Zeman vnutil své paradigma české politice jako takové, a většina ostatních hráčů, ale i médií nebo vůbec lidí zajímajících se o politiku jeho dominanci akceptovala (a případně hledá Antizemana), totéž platí i pro český postoj k Číně. Zeman-buldozer, bez ústavní odpovědnosti, zato s čínským poradcem na Hradě. I to jsme skousli, neuvěřitelné.
Jako bychom byli zhypnotizovaní. Tím, že si nás po dlouhé době zase někdo velký všiml. Když v předvečer Siovy návštěvy europoslanec Pavel Telička upozorní, že „s každým investorem nebo kapitálem, který je ze země, kde je silná penetrace ekonomiky a politiky, přichází určitá míra vlivu“, a Česko by proto mělo „nastavit kritéria a parametry, za kterých se bude investovat do některých strategických odvětví“, působí to mezi pročínským jásáním skoro jako svatokrádež. Jakže, soudruhu, ty se neraduješ?
Asi každý zná příběh přehrady Tři soutěsky, anebo zaznamenal, jak se čínští „developeři“ vypořádávají s domy a lidmi, kteří stojí v cestě jejich záměrům. Rozvoj Číny stojí a padá s gigantickými stavebními investicemi, které jsou možná blízké srdci Miloše Zemana, ale které by také, i kdybychom je dělili stem, drasticky poznamenaly českou krajinu, životní prostředí, urbanismus. Mohl by to být jen hypotetický problém: ale když se vážně mluví o tom, že stavitelé Tří soutěsek mají zájem investovat do Zemanovy zamilované utopie Dunaj-Odra-Labe, přestává legrace. Zlověstný rozměr sbližování s Čínou pro zemi, která má už teď chronický problém s betonováním krajiny.
To, že čínská místa oceňují úslužnost, že si poměrně neomaleně stěžují na naše politiky (Tibet, dalajláma), že si Číně loajální skupina zamluvila x veřejných prostranství v Praze, to nejsou známky převahy a síly, ale naopak, vnitřní nejistoty a slabosti. Čínský politicko-ekonomický režim provozování různých potvrzovacích rituálů vítá a oceňuje. Ale je jen na nás, jak hluboce si hodláme tohle východisko osvojit a přijmout submisivní roli.
Na čínské expanzi není zneklidňující ani tak její dravost, moc nebo nevypočitatelnost. Nejvíc znepokojuje lehkost, s jakou ji přijímáme jako součást své budoucnosti, bez kritických otázek a zásadních pochybností. Problém není čínská převaha, ale naše vlastní slabost a letargie.
