Dosavadní průběh ruského válečného tažení čínské vedení zaskočil. Při uzavírání "olympijského paktu" Putin podle všeho 4. února v Pekingu informoval Si Ťin-pchinga, že půjde o bleskovou "speciální vojenskou operaci", která postaví svět před hotovou věc, podobně jako anexe Krymu v roce 2014. K takovému "fait accompli" by se Peking nemusel nijak zvlášť vyjadřovat nad rámec obvyklých frází o diplomatickém řešení a výzev ke zdrženlivosti všech stran.
Mlha se zvedá
Po spuštění "speciální operace" začal Peking skutečně chrlit podobná nic neříkající prohlášení. Jenže plán na "bleskový zásah" vycházel z chybných předpokladů a rychle ztroskotal na odhodlaném odporu ukrajinské armády i civilistů. Ze "speciální vojenské operace" se stala regulérní válka a oficiální čínská vyjádření, která se, stejně jako ta ruská, takovému slovu striktně vyhýbají, se rázem ocitla úplně mimo realitu.
Teprve tento týden se začali čínští představitelé po dlouhém lavírování vyjadřovat trochu jednoznačněji. Na úterní tiskové konferenci k vrcholné politické události sezony, takzvaným Dvěma zasedáním (čínského "parlamentu" a obdoby naší někdejší Národní fronty), se ministr zahraničí Wang I přiklonil poměrně jasně na ruskou stranu. Čínský oficiální postoj se tím přiblížil tomu neoficiálnímu, který v přísně kontrolovaných mediích i na skoro stejně přísně kontrolovaném internetu od samého začátku jednoznačně straní Rusku.
Kamarád do deště
Otevřená podpora Kremlu s sebou ovšem nese značná rizika, což je ostatně důvod, proč kolem ní Peking tak dlouho mlžil. Absurdní válkou proti menšímu sousedovi se z Putina stal doslova přes noc před světovým veřejným míněním naprostý vyvrhel. Ani Si Ťin-pching se s ním nechce přes deklarované "spojenectví bez hranic" nechat házet do jednoho pytle.
Peking má sice s Moskvou přinejmenším v krátkodobém horizontu řadu společných cílů, ale snaží se jich dosáhnout velmi odlišnými metodami. Po léta si vzhledem k okolnímu světu pečlivě buduje image "vzájemně výhodné spolupráce", v jejímž rámci strmý růst Číny nepředstavuje žádná rizika, jen ekonomické příležitosti. Tento politický kapitál by Si Ťin-pching nerad propálil jen kvůli zbrklosti svého "spojence bez hranic".
Vlci na plac
Odkud tedy ta náhlá změna tónu? Peking si zřejmě uvědomil, že předchozí mlžení je tak jako tak dlouhodobě neudržitelné. Je také pravděpodobné, že v zemi převládl, možná i v souvislosti se Dvěma zasedáními, bojovný duch, který se ostatně na čínském ministerstvu zahraničí projevuje již nějaký čas například takzvanou "diplomacií vlčích válečníků". Jestli chce Západ konfrontaci, má ji mít.
Putinovo zběsilé krveprolití na Ukrajině jen prudce uspíšilo dlouhodobý a dnes již zřejmě nezvratný proces štěpení světa na dva velké bloky s demokratickými zeměmi na jedné a autoritářskými režimy na druhé straně pomyslné barikády.
Čína se dlouho bránila otevřenému rozkolu, protože mohutně těžila z volného přístupu k otevřeným společnostem na Západě a jinde ve světě, zejména pak z poněkud jednostranného obchodu a transferu technologií. Jedním z důsledků války na Ukrajině přitom bude zvýšená ostražitost Západu vůči nedemokratickým režimům, která zasáhne i Čínu.
Západ upadá, Východ sílí
Na toto lámání chleba mezi demokratickým a autoritářským světem však již dochází tak jako tak. Peking se mu nemůže vyhnout a cítí se na něj být připraven. Po desetiletích prudkého hospodářského i mocenského růstu Čína rozhodně netrpí nedostatkem sebevědomí. Na Dvou zasedáních - o médiích a internetu nemluvě - rezonuje poněkud prostoduchá formule, podle níž "Západ upadá a Východ je na vzestupu".
Peking vehementně protestuje proti hlasům, které volají po "oddělení" (decoupling) od Číny v ekonomice, vědě, výzkumu i dalších oblastech. Sám se na ně ovšem dlouhodobě cíleně připravuje. Zejména v posledních letech je patrný důraz na soběstačnost nebo přímo ekonomickou izolaci (autarkii) v důležitých oblastech.
Čínská Kanada, nebo Severní Korea?
Čínské vedení možná prostě dospělo k názoru, že je na nadcházející "decoupling" připraveno, tak jako tak se mu nevyhne, a podporou Moskvy tak nemá zas tolik co ztratit. Naopak, mezinárodní izolace Ruska mu může být ku prospěchu, protože povede k ještě větší závislosti Kremlu na Číně. Peking dosud podle rozšířeného bonmotu nahlížel Rusko jako "svou Kanadu", tedy jako bezpečné zázemí a zdroj potravin i surovin. Nastávající izolace Ruska z něj udělá nikoliv už čínskou Kanadu, ale další Severní Koreu - zemi zcela závislou na benevolenci Pekingu.
Patrně jediný scénář, který by mohl takový výhled zvrátit, by byla změna režimu v Moskvě. Čína by přišla o dnešního spojence a zítřejšího vazala; místo něj by mu naopak mohl vyrůst mocný konkurent. Takový kalkul staví Peking před celkem jednoduchou volbu a naznačuje, proč bude Čína přes počáteční přešlapování stále otevřeněji podporovat Putina i s tím rizikem, že to uspíší rozkol se Západem a mohlo by případně vést i k druhotným sankcím na čínské subjekty, které pomáhají obcházet sankční režim proti Rusku.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
Video: Červené kontrolky doblikaly. Bude to bolet, ale jde o naši bezpečnost
