Do největší tuzemské komunikační skupiny Médea Group, která nakupuje a prodává reklamní prostory a zařizuje marketingové služby, a čtvrtého největšího mediálního koncernu Empresa Media, kam patří i televize Barrandov či časopis Týden, vstoupila jako minoritní partner čínská privátní firma CEFC. Ta je největší soukromou společností v Šanghaji a šestou největší v Číně, podniká v energetice a zároveň je investiční společností. Dosavadní majitel obou českých společností Jaromír Soukup bude v nově vzniklé struktuře řídit obchodní, mediální a provozní aktivity společnosti. Od nového partnera si majitel slibuje hlavně větší investice do televize, zavedení nových technologií a posílení v byznysu s reklamou.
Na oficiálních stránkách CEFC se můžeme dočíst, že se snaží vybudovat nadnárodní podnik, který rozšiřuje svou spolupráci převážně v mezinárodním energetickém hospodářství. O aktivitách v médiích nenalezneme nikde ani zmínku.
Je proto třeba se alespoň ptát, z jaké mediální kultury nový a velmi zámožný investor přichází.
Podíváme-li se na zahraniční rešerše odborníků, kteří mediální krajinu v Číně sledují, dozvíme se, že média tam zažívají velký boom, ale jsou soustředěná hlavně na konzum, zvyšování životní úrovně, účelovou racionalitu (peníze tam hrají ještě větší roli než v USA), příběhy hvězd, úspěšných lidí z celého světa a idoly mládeže ze světa sportu. Tabuizovaná a tvrdě postihovaná je v Číně stále kritika státního systému, zpochybňování vedoucí role komunistické strany či otázky spojené s minoritami a náboženstvím. Dodržování těchto pravidel kontroluje jak centrální, tak provincionální státní správa, o které tamní novináři hovoří jako o „ministerstvu pravdy“. Redakcím jsou zasílány nejen články a komentáře, ale bývá nařizováno i jejich umístění ve zprávách či v novinách. Například státní televize CCTV dostává takových příkazů v průměru kolem tisíce ročně, jak zveřejnila organizace Reportéři bez hranic. Podle žebříčku, v němž každý rok hodnotí svobodu médií na celém světě, se Čína nachází zcela na chvostu mezi Sýrií, Somálskem, Íránem, Vietnamem, Kubou a Súdánem. Je tomu tak i proto, že řada novinářů je kvůli svým článkům ve vězení, naposled byla letos odsouzena na sedm let jednasedmdesátiletá novinářka Kao Jü za to, že zveřejnila stranický dokument, který varuje funkcionáře před mylnými ideologiemi, jako jsou třeba univerzální lidská práva.
Velký problém důvěryhodnosti Číny je způsoben podle Čou Leje, antropologa a ředitele BRICS Futures Consultancy v Nan-ťingu, také tím, že státní zpravodajská agentura Nová Čína vysílá úplně jiné zprávy do zahraničí a jiné doma.
Hlavními tématy médií v Číně v poslední době jsou: boj s korupcí, rozvoj sociální struktury, tedy boj s chudobou, zmenšení rozdílu mezi chudými a bohatými, boj s inflací a garance udržitelné životní úrovně. Tato témata, jak píše třeba profesor mediálních věd z Pekingu Čan Ťiang, vyplývají z mimořádné situace, ve které se Čína nachází: Na jedné straně zažívá velký hospodářský rozmach, a na druhé straně mezi lidmi panuje velká nejistota z budoucnosti.
Tolik fakta a dále můžeme jen spekulovat: Z toho, co jsem uvedl, se dá zřejmě usuzovat na to, že CEFC by mohla mít v Česku hlavní zájem na byznysu s energetikou. Vzhledem k tomu, že prohlašujeme, že chceme rozšiřovat dvě atomové elektrárny, mělo by to logiku. K tomu mít v zádech velkou reklamní agenturu a jednu televizi je vždy dobré. A vzhledem k tomu, že TV Barrandov má jako hlavní heslo Baví nás bavit a do politiky se moc neplete, mohou se Číňané s panem Soukupem na profilu stanice snadno dohodnout; i když nebezpečí, které by z takového partnerství mohlo vzejít, by mohlo být v tom, že jsou z domova zvyklí své názory v médiích prosazovat velice tvrdě, diskuse se tam nepřipouští. A pokud tu v energetice neuspějí, jako investiční skupina zase mohou svůj podíl rychle prodat. Zvlášť když bazírují hlavně na účelové racionalitě.
