Začíná škola. Na jednom se shodnou žáci, rodiče i učitelé: prázdniny utekly neuvěřitelně rychle. Na dalších věcech se ty tři skupiny neshodnou, doba "svobodná" (od konce roku 1989) se mění na "dobu obslužnou", kdy rodiče čekají, že pro ně prakticky všecko někdo zařídí, včetně výchovy dětí.
Škola a učitelé jsou po léta vnímáni přes peníze; stát kantory finančně podhodnocoval, několik let se to snaží měnit, i když kantořina stále nezní jako prestižní obor. Taky díky oné neprestižnosti je vztah rodič - učitel (často i žák - učitel) mesalianční, rodiče se leckdy cítí jako něco víc, diktující zákazníci, kantor je pak od toho, aby jejich dítě mazlil, a nemá páky, jak kloučky a holčičky umravnit. Pokud mají ve škole maléry, může za to on, ne rodiče, škola přece vychovává, rodina jim dítě svěřuje…
V pondělí 3. září nastupuje 108 200 prvňáčků, na základní školy chodí celkem 941 200 žáků. Co rodiče řeší? Jaké starosti dnešní matky a otcové mají? Ti pečlivější chtějí vybrat "co nejlepší školu", školu "na úrovni", odkud bude mít jejich dítě šanci se dostat na jinou dobrou školu, uspět. Sleduje se počet dětí ve třídě a rodiče si dokážou (kupodivu i v době GDPR, General Data Protection Regulation) zjistit, jaké děti ve třídě budou s jejich potomkem sedět.
Rozhovor dvou matek: "Simonka jde na Sever do béčka."
"Fakt? No, to je mi jí teda líto."
"Ježíšmarjá, proč?"
"Ty to nevíš? Maj tam dítě s asistentem."
"To jsem nevěděla, to nám neřekli…!"
"Takže se nic nenaučí, to si tedy buď jistá."
"Musím Simču přehodit, tohle by fakt nešlo, to je nefér."
"Jediná výhoda je, že tam chodí o dvě děti míň, dvaadvacet."
"Já vím, ale ten postiženej… měli nám to říct."
"Oni asi nesměj."
Bere se za samozřejmé, že dítě s handicapem (a s asistentem či asistentkou) funguje jako brzda pokroku. Zřejmě jen menší část rodičů to vidí naopak, jako cennou životní zkušenost pro dítě.
Mají tam dobrou kantorku na výchovu k demokracii?
Další mateřská disputace: "Dostali jste nakonec Jiříka do tý výtvarný třídy?"
"Ne, hlásilo se strašně moc dětí."
"Hm, to je vážně škoda, mohl by tam rozvíjet talent, kreslí fakt nádherně."
"No, on právě neudělal ty talentovky, chtěli toho po nich hrozně moc."
"Chudáček, co teď budete dělat…?"
Školy se mění, už od první třídy vznikají specializace, za nesmírně cenné se obecně považují jazykovky, "hlavně nějakej ten jazyk, anglinu, nebo aspoň němčinu", a další hlavně je "mít rodilého mluvčího, bez rodilého mluvčího to vůbec nemá smysl".
Pozoruhodné, a to nejsem věru žádný národovec, že se matky nikdy nebaví o češtině, "mají tam dobrou češtinářku? Ne? Tak to je chyba." Základ je rodilá mluvčí z Brightonu, a jestli umí učit, nebo ne, to je fuk. Přitom rodný jazyk, kterým dítě mluví, je klíčem k chápání světa, češtinářka by měla rodiče v době "zkrácené esemeskové" doopravdy zajímat.
Nemění se jen školy, mění se okolní společnost. Je dnes něco vzácnějšího než rodilý mluvčí na angličtinu (o ruštinu rodiče kupodivu nestojí)? Co by dnes školy od první třídy měly taky učit? Co by měly dětem ještě nabídnout (ne nalít do hlav)? Neslyšel jsem žádný rozhovor tohoto typu: "Hele, mají tam dobrou kantorku na výchovu k demokracii, ke svobodě?"
"Ne, ale mají tam ženskou, která rozumí médiím a učí děti od prvního stupně pracovat s informacemi."
Výchova ke svobodě (jako podmnožina výchovy k občanství) a práce s informacemi, rozeznávání dezinformací, lží, fejků, práce se sociálními sítěmi (ty by se dětem neměly zakazovat, nýbrž ukazovat) jsou klíčové. Dnes dítě nevyrůstá v přírodě nebo na ulici, dnes vyrůstá spíš na síti, jeho světem je internet. Od prvního stupně by školy měly mít experty na sítě, to je základní "specializace" většiny žáků.
Děti mají letos smůlu, jdou do školy a ulice ve městech jsou oblepeny reklamní kampaní podzimních voleb. Koukají kolem sebe, a pokud to vnímají, vidí zhusta lži, plané sliby, bezduchou politickou reklamu, která je pro jejich rodiče úplně normální, přirozená. Papírové (billboardové) esemesky. Před tímhle světem by je měla škola pečlivě naočkovat.
Jeden učitel mi popsal, jak minulý týden chodil na kurz o předsudcích, jak děti učit, co je předsudek atd. "Když se školitelky zeptaly, jaké my máme předsudky, jedna učitelka řekla: Já mám předsudky a nestydím se za to. Jsou to moje předsudky a já je chci mít." - Zdá se, že na výchovu ke svobodě a demokracii by v roce 2018 mohli chodit i někteří kantoři, bodlo by jim to.
