Sociolog a ředitel agentury ppm factum Jan Herzmann píše před sjezdem ČSSD v Ostravě o vyhlídkách české levice. Volby 2014 téměř jistě sociální demokracie vyhraje: ale nebude to zase jednou Pyrrhovo vítězství?
Ještě před pár měsíci, v době, kdy prezidentských kandidátů bylo devět nebo dokonce jedenáct, byly strany tak trochu v pozadí zájmu. Bylo tomu tak i díky zdánlivě jasně rozdaným kartám pro příští volby do poslanecké sněmovny. Zdálo se, že jedinou podstatnou otázkou formování příští vlády je rozhodnutí o tom, zda ji budou komunisté podporovat „zevnitř", tedy v rámci otevřené koalice s ČSSD, nebo „zvenčí" nějakou formou tolerance vyměněné za zajímavé posty a další nárůst politického vlivu KSČM. Kdyby mne v té době tolik nezaměstnávala prezidentská volba, byl bych asi napsal něco v tom smyslu, že česká levice má vymezené hranice a víceméně rozdělené sféry vlivu, že komunisté budou ještě dlouhou dobu pozvolna posilovat, ale sociální demokracie bez problémů obhájí klíčovou pozici a bude KSČM držet v šachu hrozbou případné „velké" koalice s některou pravicovou stranou, možná spíš s TOP 09 než s ODS. Jediné, co mi v té době nebylo srozumitelné, byla vlažná podpora sociálních demokratů vůči jejich stranickému kandidátovi na prezidenta - jako kdyby právě prezidentská volba nestála ČSSD za námahu, když všechny ostatní může hladce vyhrát.
Uplynulo jen trochu vody a ejhle, politická scéna vypadá jinak. Zvolení Miloše Zeman prezidentem toho není příčinou, ta leží hluboko ve stranických strukturách, vítězné tažení „důchodce z Vysočiny" však uvolnilo mnohá do té doby zanesená řečiště a voda politických osudů české levice má náhle více možností, kudy letošní i příští jaro proudit. Před sjezdem ČSSD tak existují otevřené otázky jejího dalšího směřování i jejího politického vedení. Nejsem odborníkem na složité vnitrostranické poměry v soc. dem., budu se proto raději věnovat okolnostem, za nichž se bude v Ostravě rozhodovat.
Začnu úplně vlevo. Troje poslední volby, krajské, senátní i prezidentská, ukázaly, že KSČM posiluje hlavně díky své schopnosti soustřeďovat protestní hlasy na pomezí systémové a antisystémové kritiky. Osobností, které by měly schopnost aktivně vstoupit do politiky a být alespoň tolerovatelné pro velké skupiny veřejnosti, má však tato strana jako šafránu. Její „číselné" úspěchy tak podle mého názoru paradoxně oslabily její politickou ambici. Pod dojmem zkušeností z krajských samospráv dnes musí být pro vedení KSČM lákavější tichá podpora příští vlády, než riskantní nominace členů strany do vládních funkcí, které by přilákaly velkou pozornost médií i občanských iniciativ. Hrát na notu tiché podpory budoucí vlády je legitimní politickou strategií a komunisté by se v takové pozici určitě uměli pohybovat. Otázkou je, zda už se některým z nich po světské slávě vládního angažmá přeci jen nestýská. Ale to je jen řečnická otázka, odpověď neznám.
Jinak je tomu na opačné straně od šiků sociální demokracie. Strana práv občanů, která se profiluje jako levostředová a zaznamenala dílčí úspěchy už v krajských volbách, je Zemanovým vítězstvím posílena jak co do sebevědomí, tak co do přitažlivosti. Snadno se může stát podobně atraktivním volebním subjektem na levici, jako se v roce 2010 stala TOP 09 ve spolupráci se Starosty a nezávislými na pravici. Podle mnoha průzkumů SPOZ posiluje, překonání pětiprocentní hranice má v současné době prakticky jisté. V nadcházejícím období patrně bude pracovat na tom, aby se z uskupení převážně protestního s jednoduchým, mírně populistickým programem stala plnoformátovou stranou, která potenciálním voličům nabídne jasné, podrobné a srozumitelné priority v oblasti ekonomické i sociální. Šance, že se jí to podaří, je poměrně slušná, i když SPOZ nebude mít v zápolení s ČSSD a KDU-ČSL výhodu opory v některém z tradičních evropských politických proudů.
Před sociální demokracií a jejím víkendovým sjezdem za této situace stojí tři možné varianty dalšího směřování. První, výrazně levicová, může ČSSD přiblížit komunistům a možná některé příznivce KSČM přetáhnout. Jde o cestu paušální kritiky Nečasovy vlády, cestu zdůrazňování státní garance sociálních jistot téměř za každou cenu, cestu velkých státních intervencí ve prospěch ekonomického růstu. Nejsem ekonom, abych posuzoval, nakolik je to cesta schůdná i v období po převzetí hlavní vládní odpovědnosti, která ČSSD patrně nemine. Vím ovšem, že je to cesta, která sází na starší voliče, nízkopříjmové skupiny občanů (což vedle důchodců znamená především lidi s nižším vzděláním a bez speciální kvalifikace) a regiony s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností. Hlavním spojencem na této cestě se mohou stát nejsilnější české odbory, přesněji řečeno jejich současné vedení. Zdá se, že tato varianta by sociálním demokratům přinesla nejvíce hlasů, což především znamená nejvíce poslaneckých mandátů. Současně by ale mohla vyhloubit příkopy mezi ČSSD a středovými stranami a v důsledku toho skutečně učinit vítěznou stranu vazalem komunistické tolerance. Pokud by někdo v Lidovém domě snil o tom, že tato strategie komunisty oslabí natolik, že jejich vliv v příští Poslanecké sněmovně bude marginální, považoval bych ho za blouda.
Druhou možnou cestu, kterou před ČSSD vidím, bych označil jako tradiční socialistickou. Pojem socialismus zde používám v jeho evropském, chcete-li západoevropském slova smyslu, platném v zemích, kde barvou sociální demokracie není oranžová, ale už přes sto let rudá. Sociální demokraté by v případě, že se chtějí vydat po této cestě, měli přiznat, že současná ekonomická situace země není jen důsledkem chyb české pravice a že budoucí demografický vývoj vyžaduje razantní zásahy do systému mandatorních výdajů státu. Možná by mohli v nějaké formě vzít na milost například takové projekty jako jednotné inkasní místo nebo druhý pilíř penzijní reformy. Měli by se obracet především na střední třídu, která je v Česku zatím hlavní voličskou základnou pravice, ačkoli je hodnotově zakotvená hodně vlevo, jen si to kvůli předlistopadovému zkompromitování slova socialismus i rudé barvy nehodlá přiznat. Nové voliče by v takovém případě mohla sociální demokracie hledat mezi lidmi střední generace, poněkud vzdělanějšími a lépe - i když v žádném případě nadstandardně - vydělávajícími, mezi městským obyvatelstvem včetně Prahy, která donedávna byla nedobytnou baštou české pravice. Spojence na takové cestě by sociální demokraté mohli hledat například v různých zaměstnavatelských asociacích zaměřených na malé a střední podnikání a v některých stavovských organizacích. Součástí takové strategie by muselo být rozhodnutí nechat komunistické voliče komunistům a oslabit středové strany bez ohledu na jejich „barvu". To by v sobě ovšem neslo riziko, že menší středové strany budou oslabeny natolik, že nepřekročí pětiprocentní hranici a ČSSD tak nakonec bude v Poslanecké sněmovně stejně vydána na milost KSČM, ovšem s volebním programem, který s tím komunistickým půjde skloubit jen těžko.
Je tu ovšem ještě verze další, jak zpíval Werich v písni o Golemovi. Česká sociální demokracie se může domluvit se středovými stranami dopředu, vytvořit s nimi ne nutně předvolební koalici, ale řekněme nějakou programovou alianci třeba pod heslem vyvedení země z krize. Šlo by o postup v Česku i v celé Evropě krajně neobvyklý, ale patrně s velkým voličským potenciálem. ČSSD by musela připustit, že bere nejen Lidovce, ale i Zemanovce na vědomí jako silné potenciální partnery v příští vládě. Umím si představit, že takový krok by řada sociálních demokratů vítala, ale nemenší část strany by to považovala za smrtelný hřích. Ostatně, podpora Miloše Zemana v prezidentské volbě jasně ukázala, kde má soc. dem. Achillovu patu. Umím si ovšem také představit, že volební kampaň, která by namísto tradičního: „Já, jen já, nejlepší a váš," nabízela něco ve smyslu: „Vybírejte s rozmyslem, rozumných je nás dost," by měla slušnou šanci na úspěch. Mohla by oslovit Čechy i Moravu, vedle stejných voličů jako druhá z naznačených cest také starší generaci a venkov, tedy skupiny silně zastoupené mezi přívrženci lidovců i Zemanovců, ale mohla by být lákavá i pro politikou znechucenou mladou generaci, protože by se profilovala jednoduchým sdělením: „Jinak." Připadá vám to, milí čtenáři, jako fantasmagorie? Přiznávám, že mně také. Neumím si totiž představit, že by se na současné české politické scéně dokázal někdo s někým domluvit. V datech ppm factum se přitom už teď vynořuje možnost vzniku levostředové koalice ČSSD, SPOZ a KDU-ČSL. Toto uskupení postupně nabírá na síle, v červnu 2012 by bylo získalo 80 mandátů, v září 87, v prosinci 93 a nyní 97 mandátů. Blíží se tak potenciálně parlamentní většině.
Vrťme se do reality. Sociální demokracie si v Ostravě s největší pravděpodobností vybere jednu z tradičních cest, o kterých jsem psal pod čísly jedna a dvě. Narýsuje tak pro nadcházející supervolební rok 2014 mapu české levice sestávající ze tří subjektů, které se budou přetahovat o hlasy. Ve vrcholící kampani možná kvůli tomu zapomenou, že hlavní protivníky mají na pravé straně politického spektra. Jen hluboká nedůvěra vůči Nečasově vládě a všem, kdo se na ní podílejí, může přispět k tomu, že levice navzdory takovému bratrovražednému boji volby v roce 2014 vyhraje. Už jednou ale si byl lídr soc. dem tak jist svým triumfem, že nakonec ostrouhal.
Paradoxně může celkový výsledek české levice hodně ovlivnit nechtěný člen rodiny - SPOZ. Připomeňme si, že český volič, hlavně český středový volič, už několikrát ukázal, že navzdory mnoha zklamáním stále hledá nové tváře a nové strany, které by těm starým daly za vyučenou. Zemanovci mají k nominaci do takové role dobře našlápnuto. Strana sice vznikla „shora", poměrně rychle však začala budovat svoje struktury „dole" a je si evidentně vědoma, jak je to pro budoucí úspěch důležité. Pod vlivem Zemanovy kampaně i jeho zvolení - a těžko říci, který z těch dvou fenoménů sehrál větší roli - teď nemá SPOZ o nové tváře nouzi. Jistě, mnohé přicházejí hlavně za vidinou relativně snadné kariéry, to ale neznamená, že pro volební úspěch strany nic nevykonají. I když by splynutí ČSSD a SPOZ bylo pro českou nekomunistickou levici optimálním řešením, v blízké době se ho určitě nedočkáme. I proto můžeme v Ostravě čekat, že jednou z os jednání a možná i personálních rozhodnutí bude otázka, jak na posilování Zemanovců reagovat. Sám jsem zvědav, co tahle debata přinese.
